Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Na začátku The Program: Pád legendy vidíme Lance Armstronga, jak se na kole žene prázdnou horskou silnicí. Podle jeho hlasu, který scénu komentuje mimo obraz, nejde o to, že by měl víc talentu než jiní. Jde o to, že má touhu. Ačkoli touha vyhrávat a být lepší než ostatní provází jeho postavu celým filmem, jde o jednu z mála scén, ve kterých lze s Armstrongem sympatizovat. A také jednu z mála, která se pokouší nahlédnout pod jeho tvrdou krustu a zodpovědět otázku, proč podstupuje všechno, co jej ve filmu vidíme zakoušet.

Stephen Frears chytře pracuje s obrazem cyklisty, který se pod vlivem vlastní neschopnosti prohrávat dobrovolně stává výkonným strojem s jediným určením: postavit se na stupínek vítězů. Vychází přitom primárně z knihy novináře Davida Walshe s výmluvným názvem Seven Deadly Sins: My Pursuit of Lance Armstrong. Zásadním bodem obratu v příběhu se stává moment cyklistova nečekaného vítězství nad rakovinou. Člověku, který dokázal obelstít samotnou smrt, nedělají běžní smrtelníci nejmenší problém a jeho první zázračná výhra na Tour de France udivuje celý svět. Zatímco se v médiích rodí legenda, divákovi je umožněno nahlédnout za pečlivě instalované kulisy pohádkového úspěchu a postupně je zasvěcován do tajemství odvrácené strany profesionální cyklistiky. Z jednotlivých střípků dynamické mozaiky vyvstává obraz organizované struktury a sofistikovaných dopingových programů, kterým vévodí tichá dohoda o mlčenlivosti mezi závodníky v pelotonu. Portrét Armstronga, který se při strmém stoupání na vrchol systému neohlíží za ničím a nikým, takřka připomíná padouchy z hollywoodských kronik kariér slavných gangsterů.

V rozhovorech se Frears zmiňuje o tom, že aféru vnímá jakožto moderní kriminální příběh a opravdovou americkou tragédii. Mnohem podstatnější je ale jeho přísné zacílení na objektivní fakty a odmítnutí psychologizace nebo odhalování myšlenkových pochodů postav. U tvůrce, jehož tvorba bývá často oceňována za emoční tenzi, hluboký ponor do hrdinů a empatii to může být překvapivý, přesto zcela logický krok. The Program: Pád legendy se v linii režisérových snímků vycházejících ze skutečnosti nejvíce přibližuje žánru dokudramatu neboli „hranému filmu faktu“, ačkoli se jím v rovině dramatizace vyhrocených situací a nakládání s některými vedlejšími postavami (jmenovitě „muž se špatným svědomím“ Floyd Landis) přímo nestává. Na výsledné podobě se odráží pečlivé prostudování existujících dokumentů (včetně Armstrongovy lži od Alexe Gibneyho) a záznamů Armstrongových vystoupení v médiích a na veřejnosti. Důraz na fakty podporuje i prokládání hraných pasáží, důsledně inscenovaných podle výpovědí Armstrongových kolegů a známých, autentickými záběry ze skutečných závodů. Podobně jako třeba v případě Královny i zde vidět tlak na fyzickou podobnost herců jejich reálným předobrazům včetně detailního odpozorování jejich mimiky a vystupování.

Falešný obraz amerického hrdiny s charitativními aktivitami je dekonstruován množstvím motivů, ve kterých Armstrong radikálně zasáhne do profesního i osobního života jiných postav. Zatímco ze strany obětí jeho útoků (snaha o zdiskreditovaní Davida Walshe nebo zničení kariéry bývalého přítele Frankie Andrei) nabírá vzájemný vztah čím dál osobnější tón, slavný cyklista nadále zachovává profesionální odměřenost. Je to paradoxní – jedinou chybějící linií je Armstrongův osobní život. Vše, co se dozvídáme o jeho manželce je, že nějakou měl. Také období v letech 2005-2009, tedy od jeho odchodu z profesionální scény po překvapivý návrat, zůstává zahaleno tajemstvím. Vzniká tak narativ o muži, jehož svět tvoří pouze fyzická námaha, pot, sáčky s krví, nepovolené látky a pódium na konci cílové rovinky.

Stejně jako Lance Armstrong, i The Program: Pád legendy je dokonalým výkonným strojem, který díky cílevědomým zkratkám nepolevuje na dynamice. Strojem, který proti charismatickému vypravěči s pohádkovým příběhem postaveným na lži bojuje tím nejúčinnějším způsobem. Přesvědčivostí samotných strohých informací.