Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Love / Smutek sexuálního maniaka

Love / Smutek sexuálního maniaka

kritika / Michal Böhm / 6. 3. 2016 / komentáře (1)

Vypravěč a hrdina filmu Love, student filmové režie Murphy, v jedné scéně říká, že jeho největším snem je „natočit film, který opravdově zachycuje sentimentální sexualitu.“ Samotná novinka Gaspara Noého se přitom zdá být oním vysněným snímkem, o němž Murphy hovoří, citlivým ponorem do mysli postavy, která s neskrývaným sentimentem vzpomíná na svoji životní lásku. Přítomnost explicitních sexuálních scén, na níž je postavená propagační strategie filmu, totiž v případě Love neznamená, že jde o pornografický film.

Zásadní rozdíl mezi pornografií (i tou narativní) a Noého snímkem je ten, že Love sex vyobrazuje vždy jako příběhovou podmíněnost nebo ho využívá pro psychologizaci vypravěče. Vyprávění není podřízeno sexuálním scénám jako v pornografii, kde jsou navíc vyobrazeny v narativně nemotivované délce, tzn. ve velmi dlouhých dějově vyprázdněných pasážích. V Love se dokonce setkáme s případy elipsy, kdy režisér celý akt soulože vynechává, jelikož ho zajímá pouze jeho narativní důsledek. Z odhaleného lidského těla navíc vidíme snad ještě méně než ve zkrácené verzi Trierovi Nymfomanky, kde jsou sexuální scény často odvyprávěny podobně znakovitě. Daleko extrémnější případ prolnutí pornografie s artovou kinematografií představuje třeba scéna lesbické soulože v Životě Adèle, a to právě díky délce jejího trvání.

Noé se také přirozeně vymezuje vůči snaze současné mainstreamové pornografie o technicky co nejdokonalejší záznam a posílení celkového naturalismu. Zatímco pornofilmy prezentují realistický prostorový zvuk a nejvyšší možné rozlišení obrazu, Noé naopak výrazně pracuje s hudbou a nabízí nedokonalý obraz s vysokým šumem, natáčený v potemnělých místnostech. Také pracuje s netradičními výtvarnými kompozicemi a zobrazovanou erotiku se snaží co nejvíce stylizovat. Výsledkem je až sochařský přístup k zachycení souložících těl, jejichž uskupení v prostoru komentuje vzájemné vztahy mezi postavami. Stereoskopie, se kterou se pracuje v pornografii opět jako s nástrojem umocnění naturalistického zážitku, slouží v Love k prohloubení estetických kvalit kompozice, nikoli prostorové iluze. Jediný úlet představuje makrodetail penisu ejakulujícího na kameru – zlomyslná parafráze na samoúčelné stereoskopické záběry.

Vysoká kadence souloží v druhé části filmu, která může svádět k jeho označení za „intelektuální porno“, je mimo jiné důsledkem toho, že vypravěčem filmu je Murphy, v jehož vzpomínkách se odehrává větší část filmu. Jeho postava je sexuální maniak, kterému sex a láska splývají v jedno, což mimochodem vede k subtilnímu napětí mezi ním a jeho přítelkyní, kterou Murphyho neschopnost milovat bez sexu zraňuje. Jako vypravěč proto Murphy na svůj sexuální život klade silný důraz a jeho vnitřní svět je jím determinován.

Celkově se film nese v teskném duchu, který je dán Murphyho nostalgickým únikem do minulosti a probíráním se vzpomínkami, zatímco v přítomnosti hrdina truchlí z psychického osamocení, jež ilustruje uzavřený prostor jeho bytu Mezi každý střih navíc Noé umisťuje několik černých okének, čímž představuje záběry jako jednotlivé fragmenty lidské paměti. Sled obrazů evokuje promítání diapozitivů, kde divák mezi sledováním jednotlivých fotografií také chvíli hledí do tmy.

Předchozí režisérovy filmy se zamotávaly do formálních kudrlinek (vědomí oproštěné od těla ve Vejdi do prázdna, vyprávění pozpátku ve Zvráceném), a mohly tak působit jako do sebe zahleděné autorské exhibice. V Love se režisér naopak hluboce vciťuje do sexuálních prožitků a vzpomínek svého alter-ega a v posledních scénách dává publiku pocítit bolestné a zároveň jemné okamžiky ztráty milované osoby.

Poslední Noého film je jeho nejcitlivějším dílem. Největší překážkou pro diváka přesto může být samotný vypravěč – nejen Murphy, ale i jeho “předobraz” Gaspar Noé. Divák nemusí přistoupit na Murphyho maskulinní vidění světa a jeho sentimentální vyprávění o vlastním sexuálním životě. Stejně tak nemusí vyhovět Murphyho žádostem o empatii, kterou samotný hrdina vůči ostatním postavám vůbec neprojevuje. Iritující může být i to, že Noé na Murphyho postavou nenahlíží kriticky, ale pouze s nostalgickou ironií. Sám totiž prohlásil, že jeho snímek je o tom, jak byl v mládí naivní.

Love (Francie, Belgie, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Gaspar Noé, kamera: Benoît Debie, střih: Denis Bedlow, Gaspar Noé, hrají: Aomi Muyocková, Karl Glusman, Klara Kristinová, Gaspar Noé ad., 135 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 17. 9. 2015).

Love (Francie, Belgie, 2015, IMDb)
Režie a scénář: Gaspar Noé, kamera: Benoît Debie, střih: Denis Bedlow, Gaspar Noé, hrají: Aomi Muyocková, Karl Glusman, Klara Kristinová, Gaspar Noé ad., 135 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 17. 9. 2015).

Přečteno 1890x

Článek vyšel v časopise Cinepur #102, listopad 2015.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Michal Böhm  (8.3.2016 10:55)

V článku chybí závěrečné dva odstavce… Doplňuji zde: Předchozí režisérovy filmy se zamotávaly do formálních kudrlinek (vědomí oproštěné od těla ve Vejdi do prázdna, vyprávění pozpátku ve Zvráceném), a mohly tak působit jako do sebe zahleděné autorské exhibice. V Love se režisér naopak hluboce vciťuje do sexuálních prožitků a vzpomínek svého alter-ega a v posledních scénách dává publiku pocítit bolestné a zároveň jemné okamžiky ztráty milované osoby. Poslední Noého film je jeho nejcitlivějším dílem. Největší překážkou pro diváka přesto může být samotný vypravěč – nejen Murphy, ale i jeho “předobraz” Gaspar Noé. Divák nemusí přistoupit na Murphyho maskulinní vidění světa a jeho sentimentální vyprávění o vlastním sexuálním životě. Stejně tak nemusí vyhovět Murphyho žádostem o empatii, kterou samotný hrdina vůči ostatním postavám vůbec neprojevuje. Iritující může být i to, že Noé na Murphyho postavou nenahlíží kriticky, ale pouze s nostalgickou ironií. Sám totiž prohlásil, že jeho snímek je "parodie na mě před dvaceti lety".

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #112

#112

srpen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Máme tlakovú níž / Richard Müller: Nepoznaný

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Z(a)tracená sláva / Glory

Prohrát s hrdostí / Masaryk

Pravda neexistuje / Jackie

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Člověk bestie / Rozpolcený

Mezery identity / Moonlight


DALŠÍ Z RUBRIKY

V Locarnu vyhrál čínský dokument o ženě s Alzheimerem

Zprávy z Netflixu: Bratři Coenové přichází, Disney odchází

Divák platí, aby přijímal / Rozhovor s Bertrandem Bonellem

Ghost in the Shell / Neodpustitelný upgrade

The Get Down / První selhání Netflixu

Twin Peaks / Vytěžování minulosti a narušování času

Poetizace krutosti / Sibiřský deník

Frankensteinovo monstrum / Vetřelec: Covenant


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Feťácký nihilismus pro starší a pokročilé / T2 Trainspotting

Talos Principle / Strašně nesmyslná náplň existence

Warcraft: První střet / Dějiny války s orky pro zasvěcené

Batman vs. Superman: Úsvit spravedlnosti / Batman a Superman se (zase) vrací

Poklad / Dobrodružství uzamčené v knihách


RUBRIKY

anketa (22) / český film (64) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (118) / editorial (86) / fenomén (66) / festival (53) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (694) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (577) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (94) / reflexe (24) / report (92) / rozhovor (149) / scénář (4) / soundtrack (32) / téma (825) / televize (80) / tisková zpráva (1) / událost týdne (183) / video (2) / videoart (16) / videohra (50) / web (38) / zoom (147)

Cinepur #102 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #102, listopad 2015

Z obsahu tištěného čísla:

Zapomeňte na svůj vkus / Masterclass pro aspirující festivalové dramaturgy - Pierre-Simon Gutman (David Havas, kauza)

Marťan / Průtokový ohřívač cizích nápadů (Ondřej Pavlík, kritika)

Muž na laně / Nostalgie po ztracené dominantě (Šárka Gmiterková, kritika)

Talos Principle / Strašně nesmyslná náplň existence (Michal Böhm, videohra)

Úvod (Lukáš Skupa, téma)

Cukr blog / Dokument bez bloků (Lucie Česálková, glosa)

+ více...