Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Samotný princip filmových soutěží, tak, jak se nám prezentuje navenek, je v něčem od začátku nesmyslný. Film není jako krasobruslení, kde by porota mohla vyhlásit vítěze na základě počtu předvedených piruet. Není to ani závod, ve kterém by o vítězi rozhodovala délka záběrů nebo počet scén, v nichž se objevil nějaký herec. Jeho hodnocení je mnohem subjektivnější, nesouměřitelnější a závislé na celé řadě komplikovaných faktorů. Je proto iluze si myslet, že smysl filmových soutěží, od Oscarů po Zlatou palmu v Cannes, spočívá ve vybírání „těch nejlepších“ filmů. Soutěže mají smysl pouze jako mediální událost, která má za úkol přitáhnout pozornost veřejnosti. Nejde přitom jen o to zviditelnit nominovaná díla v čele s vítězným filmem, ale také cenu samotnou a instituci, která ji udílí. Oscary mají ambici reprezentovat hollywoodský filmový průmysl, Zlatá palma pak festival v Cannes jako srdce celého globálního festivalového okruhu.

Mají-li Ceny české filmové kritiky také vůbec mít nějaký smysl, je třeba, aby se staly jednak událostí a jednak pozitivní reprezentací instituce, která za nimi stojí. Nejde ani tak o to, jestli vítězný snímek byl opravdu „nejlepší“, ale jestli reprezentoval preference českých filmových kritiků. Stejně tak není příliš důležité, jaká celebrita předávání cen moderovala, ale co slavnostní ceremonie říkala o filmové kritice a jejím významu. Pokud Alena Mihulová při přebírání sošky řekne, že vlastně neví, o čem by mluvila a že nemá moc ráda kritiky, a pokud Vojta Kotek jako moderátor neustále dělá vtipy o tom, že kritici nejvíc milují, když mohou popravit nějaký neskutečně nepovedený film, dá se to z hlediska samotných cen vnímat jako prohra. Můžeme namítnout, že třeba Chris Rock byl ve své úvodní řeči na letošních Oscarech také maximálně kritický a označil Hollywood za skrytě rasistickou instituci, ale to byl diametrálně odlišný případ, který nakonec hollywoodským studiím pomohl. Ukázal totiž, že Hollywood je schopný sebekritiky a ochotný k revizi svého vlastního přístupu. Tím, že pořadatelé nechali Rocka, aby je kritizoval, ukázali, že jsou vůči kritice otevření. To, jestli se Hollywood opravdu chystá z kampaně #OscarsSoWhite a volání po diverzitě doopravdy nějak poučit, je přitom už hodně jiná otázka. U Oscarů jde jen o to, jak se chce prezentovat.

Naproti tomu, když pořadatelé Ceny kritiky nechali Kotka omílat ta nejvousatější klišé o kritizujících kriticích, ukázali jen vlastní slabost a neschopnost se prezentovat nějak důstojněji. Dokonce i videovstupy, které reflektovaly situaci české kinematografie a které představovaly přínosný příspěvek celé ceremonie, moderátoři komentovali viditelně bezradně a rozpačitě. Předávání bylo zkrátka symptomem toho, že v české společnosti filmovou kritiku téměř nikdo nebere jako relevantní autoritu (ne ve smyslu vkusu, ale spíš odbornosti), což je stav, který by se Ceny kritiků měly snažit měnit, a ne stvrzovat. Těžko si představit větší kapitulaci než to, že pořadatelé v anketě dali vedle skutečných publicistů, teoretiků nebo tvůrců prostor i Martinovi Pomothymu, který v rozhovorech tvrdí, že příspěvky v jeho komunitním webu ČSFD nabízí novou, a snad i lepší filmovou publicistiku, než je ta klasická.

Stejně tak soupis oceněných filmů a tvůrců je symptomatický. Tentokrát vypovídá něco o struktuře české filmové publicistické scény. Čtenáři Cinepuru by se mohli divit, proč hlavní cenu nevyhrály Kobry a užovky, které mezi českými filmy s naprostou převahou zvítězily ve výroční anketě tohoto časopisu. Navíc lze jen těžko obhájit, proč by preference české kritiky měla reprezentovat spíš Zelenkova hříčka Ztraceni v Mnichově než Prušinovského společenské drama. Znovu, nejde tu ani tak o to, jestli je vybraný film „nejlepší“, ale jak reprezentuje kritéria, která česká filmová kritika považuje za podstatná.

S celkovou nevyhraněností a nevýrazností Cen souvisí i to, že se jim zatím nedaří stát se skutečně významnou společenskou událostí. Kampaň #OscarsSoWhite byla pro Oscary ve skutečnosti relativně dobrá zpráva, protože k téhle konzervativní a čím dál nudnější ceně přitáhla pozornost médií. To neznamená, že Ceny české filmové kritiky potřebují skandál. Spíš by jim prospěla vyhraněnější a také atraktivnější image, která je ostatně také předpokladem k tomu, aby na ní mohl vůbec někdo útočit a vymezovat se vůči ní. Zatímco v Oscarech se letos protínalo několik mediálních narativů (vedle #OscarsSoWhite také čekání Leonarda DiCapria na hereckou sošku a Revenantova oscarová vypočítavost). Ceny české filmové kritiky naproti tomu byly bez příběhu. Budovat si image může znamenat i to, že když už si stejně všichni myslí, že kritici jsou zlí, tak není problém být opravdu ještě jízlivější a kritičtější vůči tomu, jak dnešní česká kinematografie vypadá a vytvářet náročnější a ambicióznější poptávku po tom, jak by vypadat mohla (a podle kritiků měla).