Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když Modré stíny v březnu rozčeřily vcelku stojatou hladinu české seriálové kriminálky, hlavním tématem živých, dlouhotrvajících debat se stal nezvykle výstřední styl režiséra Viktora Tauše. Navazující série Pět mrtvých psů režírovaná Janem Hřebejkem naopak tiše prošuměla, přičemž v recenzích se objevovaly teze o „zakázkové práci“ a nedostatku „osobního autorského elánu“. Jakkoli se však Hřebejkovy příspěvky k televiznímu cyklu Detektivové od Nejsvětější trojice jeví jako mdlé, nevýrazné a relativně konvenční, můžeme je opravdu považovat za díla zakázková a neautorská?

Taušova série se stala polarizujícím zjevením ne ani tak proto, že by zásadním způsobem narušovala narativní konvence kriminálního žánru, přestože si i v tomto ohledu tvůrci počínali nápaditě. V jádru ostrých sporů okolo Modrých stínů byla především dráždivá práce s kamerou, rámováním, svícením či zvukem a nezvyklá kombinace jednotlivých prostředků. Tyto excentrické postupy na jedné straně rozladily řadu koncesionářů, kteří si stěžovali na nesrozumitelnost dialogů a rušivou nadvládu „formy nad obsahem“. Na straně druhé naopak potěšily především filmovědné akademiky, kteří si kromě jiného pochvalovali účelně akcentovanou architekturu olomouckých lokací a intelektuálně vzrušující, umělecky motivovanou hru se stylistickými vzorci.

Viděno touto optikou je Pět mrtvých psů, podobně jako Hřebejkova úvodní série Případ pro exorcistu, skutečně o poznání konvenčnější a autorsky umírněnější. Styl již na sebe tolik neupozorňuje, místo přesvícených, decentrovaných záběrů povětšinou sledujeme uhlazené kompozice. Neútulné, mnohdy nepříjemně rozlehlé interiéry z Modrých stínů najednou vyhlížejí takřka domácky, barevná paleta je hřejivější. Pokud se kamera hýbe, není to proto, že nervně těká v těsné blízkosti tváří postav, ale protože pomaličku, téměř neznatelně pluje prostorem. Znamená to však, že Hřebejk rezignoval na jakýkoli vlastní vklad a všechno podřídil rutinérské práci na žánrovém seriálu?

K odpovědi na tuto otázku nás může navést rozhovor s Janem Hřebejkem, v němž tvrdí, že „detektivku nemůže zkazit určitá míry nadsázky a humoru,“ což je podle něj i součást jeho režijního rukopisu. Právě komické momenty, nejrůznější hlášky a gagy jsou v Pěti mrtvých psech tím, co do jisté míry nabourává vývoj kriminální zápletky. V závěru třetího dílu, když se vyšetřování krádeže tří medvědů chýlí ke konci, bývalý plukovník Vitouš (Miroslav Krobot) svým němým křepčením a záhadnými posunky přímo odpoutává pozornost nejen vyslýchaného zaměstnance olomoucké zoo, ale také samotného diváka. Vrcholným číslem následné konfrontace detektivů s pachatelem, která by jindy vygradovala strhující finální honičkou, je zase Vitoušův humorný „taneček“ s rozespalým lvem.

Hřebejkovy komedie jako Pelíšky nebo Pupendo přitom nikdy neoslňovaly důmyslnou dramatickou výstavbou, ale spíše se zapsaly do povědomí jako série zlidovělých scének s kultovními výstupy hereckých individualit. Je příznačné, že z Pěti mrtvých psů si zapamatujeme hlavně neodolatelně veksláckou figurku místního mafiána Bruknera (Martin Havelka), kterému z pusy létá jedna šťavnatá průpovídka za druhou. Hřebejka evidentně stále zajímají především herci a jejich komediální poloha, žánrové vyprávění už tolik ne.

V těchto souvislostech je paradoxní, že Taušův vyhraněný přístup ke knižní předloze Michala Sýkory, potažmo ke scénáři Petra Jarchovského, nešel proti této výchozí látce, ale komplementárně zesiloval její společensko-kritické aspekty a dramatickou rovinu. Navíc, pokud se divák dokázal na neobvyklý styl naladit, vedly zdánlivě zcizující postupy k ještě většímu pohlcení a zdání realismu. Oproti tomu Hřebejkem režírované série sice ve své umírněnosti nekladou na publikum zásadně velké percepční nároky, jenže současně svými rádoby podvratnými legráckami narušují vyprávění a vytváří nežádoucí distanci.

Problém série Pět mrtvých psů (a menším dílem i Případu pro exorcistu) tak není to, že by byla příliš „zakázková“, ale že Hřebejk svoje autorské puzení nedokázal vhodně skloubit s původním materiálem. Místo, aby vlajkový krimiseriál České televize pokračoval v jemně vystínované a současně radikálně pojaté vizi nastolené Viktorem Taušem, vrátil se v zápětí pod Hřebejkovým vedením zpět do sice pohodlného, leč neuspořádaného seriálového pelíšku.