Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

O loutkovém snímku Anomalisa se píše jako o novém počinu Charlieho Kaufmana, přestože se o režisérský post dělí s autorem několika animovaných epizod seriálů Mary Shelley's Frankenhole a Zpátky do školy Dukem Johnsonem. Pro Johnsona je Anomalisa jeho prvním celovečerním snímkem, u Kaufmana jde již o druhý. Do jeho autorského portfolia se ovšem obvykle řadí už V kůži Johna Malkoviche a další filmy, ke kterým napsal scénář, což se vymyká běžnému pojetí autorství v kinematografii. Přestože Kaufman bývá k natáčení svých scénářů přizván a výsledná díla spojuje absurdní zápletka, prolínání všedních se snovými stavy a podivínský protagonista v krizi, jejich čtení skrze autora-scenáristu z podstaty přehlíží realizační prvky. To se v případě stop-motion animace zdá zcela nesmyslné.

Přesto by se s trochou snahy dalo psát o Anomalise jako o hraném filmu – nenápadný design blízký reálnému světu i námět z prostředí služební cesty vyhořelého experta na zákaznickou péči drží animátorskou imaginaci v hodně těsných mezích. Pečlivý výběr detailů a jemné posuny ve zpracování ovšem prohlubují vnímání nudy, banality a bezvýchodnosti světa hlavního hrdiny Michaela Stona. V nekonečných variacích béžové a hnědé proplouváme dlouhými záběry skrze letiště, jízdu v taxíku, hotelovou recepci i pokoj. Michaelovy úsečné odpovědi v nezávazných rozhovorech dávají vědět, že podobných konverzací zažil tisíce. Teprve postupně si uvědomujeme, že všechny postavy kromě Stona (David Thewlis) jsou namluvené stejným hlasem (Tom Noonan). Předlohou Anomalisy byla ostatně Kaufmanova stejnojmenná rozhlasová hra z roku 2005. Ve snímku je ovšem jednohlasnost téměř celého univerza filmu zpočátku zastírána právě konvencemi animovaného filmu, kde není neobvyklé, že více vedlejších postav namlouvá jeden herec a jejich tváře si díky stylizaci jsou velice podobné.

Je otázkou, zda má jednotvárné osazenstvo vést k ilustraci Michaelova depresivního stavu, nebo bez okolků popisovat schizofrenní poruchu, jak naznačuje název hotelu Fregoli. Michaelův hon za záchranou a udržením pravé lásky evokuje Joelovu linii ve Věčném svitu neposkvrněné mysli, ovšem pouze vynecháme-li motivace hrdinů. Zatímco Joel bojuje o vztah přímo ve své hlavě a snaží se udržet si vzpomínky na předcházející dvouletou známost, tedy v jistém smyslu zachraňuje část své osobnosti, Michael se vší silou drží představy o ideální ženě, která ho zachrání před sebou samým. Lisu Hesselman pozná po „skutečném“ hlase (nemluví ji Noonan, ale Jennifer Jason Leigh), což je také v podstatě to jediné, na čem mu u ní záleží.

Chvílemi zábavné sbližování přerůstá v lítostivý pokus osamělého a zoufalého muže o „skutečné“ spojení, aniž by byl schopen vnímat, s jak vypočítavým a sebestředným očekáváním se ho snaží dosáhnout. Směs empatie a ironického nadhledu pak umocňuje design nahých, plyš připomínajících loutek. Jeho z části karikaturně zjednodušující a z části naturalistické soustředění na nedokonalosti lidských těl překvapivě zbavuje postelovou scénu erotického napětí a zanechává ji v mnohem intimnějším tónu. Celé setkání a vyústění při cinkotu vidličky o Lisiny zuby odhaluje smyčku, ve které se Michael díky své neschopnosti spojit se s lidmi neocitá poprvé. Cynické využívání vřelé komunikace k prodeji i veřejné odhalení dosavadních frustrací při závěrečném projevu však paradoxně nevede ke ztotožnění s protagonistou, pouze završí jeho rezignované odtržení od světa a nakonec i od diváků.

Přestože celý design filmu i samo vyprávění staví Michaela do svého středu, ústřední postavou je spíše Lisa. Ta zůstává na konci podobně osamělá jako na počátku, její smíření je ovšem vzdálené Michaelově rezignaci. Anomalisa tak překvapivě proměňuje mnohokrát kritizovaný scenáristický koncept Manic Pixie Dream Girl. Ten popisuje excentrické mladé a přístupné ženy zejména v indie dramatech, které ve filmech samy neprocházejí žádným vývojem ani se nevyznačují dlouhodobějšími motivacemi, avšak díky krátkému romantickému vztahu s nimi získává protagonista důležitou životní zkušenost. Lisa naopak směřuje k autentické ženské protagonistce – čemuž přitakává i animace, když se v úplném závěru obličej Lisiny kamarádky poprvé ukáže ve své reálné podobě.