Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Je to jen konec světa / Stylizovaná apoteóza citů

Je to jen konec světa / Stylizovaná apoteóza citů

kritika / Janis Prášil / 27. 11. 2016

Jeden z nejočekávanějších snímků letošní hlavní soutěže v Cannes Je to jen konec světa Kanaďana Xaviera Dolana si odnesl Velkou cenu, přesto se kolem něj vytvořila aura zklamání a rozporuplných reakcí. Stylizované melodrama o autorovi divadelních her, který se po dvanácti letech vrací domů, aby sdělil rodině, že je vážně nemocen a čeká ho blízká smrt, je po Tomovi na farmě druhou Dolanovou adaptací divadelní předlohy. Právě způsob převodu literárního díla na plátno však budí takové rozpaky.

Dolan coby režisér a scenárista v jedné osobě upozadil společenský kontext, klíčový pro stejnojmennou divadelní hru Jeana-Luca Lagarcea, reflektující pandemii AIDS v 90. letech. Skutečnost, že homosexuální hrdina je pravděpodobně nakažen virem HIV, je tu pouze tušená a ve snímku nezazní. Odsunutí tématu z centra pozornosti se jeví jako logický a chytrý dramaturgický tah. Díky němu vynikly další rysy předlohy, jež dobře zapadají do Dolanovy dosavadní filmografie, jako je autobiografičnost, dysfunkční rodina nebo nepochopená tragická postava homosexuálního umělce. Dramatická zápletka posloužila především k vypjatému střetu postav a prozkoumávání minového pole rodinných vztahů, v němž vyvěrají na povrch výčitky a pocity viny, zklamání a vzteku. S citem pro dramatický detail Dolan otevírá svět extrémních a kontrastních emocí, zprostředkovávajících komplexní výpověď o rozpolceném vnitřním světě jeho hrdinů.

Queer interpretace v tomto případě dokáže odhalit pouze jednotlivosti a sama nestačí k postižení podstatného rysu filmu, jímž je silně stylizovaný přístup k žánru melodramatu. Dolan osvobozuje zápletku od společenského kontextu a konstruuje modelový příběh, jenž se odehrává v subjektivním světě jeho osobních archetypů. Sleduje návrat ztraceného syna, který bojuje mezi vlastním egem a láskou k matce. Studií oidipovského komplexu se zabýval již ve svém debutu Zabil jsem svou matku a dovedl jej k dokonalosti ve svém dosavadním vrcholném díle Mami!. Tentokrát prozkoumává archetyp matky hned na dvou protikladných ženských postavách, hrdinově živelné a excentrické matce a hypersenzitivní, intuitivní a extrémně empatické švagrové. Právě citlivá Catherine je neplastičtější postavou, jež plní funkci druhé matky tím, že s ní hlavní postava dokáže jako s jedinou osobou v rodině komunikovat. André Turpin, kameraman Dolanových snímků počínaje Mami!,nechává ve velkých dokonale nasvícených detailech představitelku Catherine, vynikající Marion Cotillard, předvést subtilní práci s emocemi, jež dostávají v jejím podání erotický rozměr. Podobně uhrančivou tvář Turpin propůjčuje i vzpomínkovým pasážím. Okamžiky hrdinových návratů do dětství a k prvnímu milostnému či drogovému opojení, působí niterně a autenticky.

Ať už se tyto motivy zdají být jakkoli kýčovitě a zápletka stereotypní, Dolan dokáže obojí přetavit do stylisticky originální podoby, v níž se nostalgie mění v euforii a realistická společenská výpověď v teatrální smršť emocí, ve které silněji než dialogy promlouvá vizuální složka, atmosféra, výborné načasování soundtracku a expresivní herectví. Nelze od něj očekávat realistické konvenčně pojaté drama typu vynikajícího Rodinného štěstí, s nímž vyhrál Szabolcs Hajdu po právu hlavní soutěž letošního karlovarského festivalu. Postava staršího bratra, zahořklého losera trousícího cynické hlášky, kterého s vervou ztvárnil Vincent Cassel, nebo diskotékový hit Dragostea din tei moldavského europopového tria O Zone svědčí o Dolanově současné tendenci dovádět stylizaci postav a situací do krajnosti, až na hranici karikatury.

Jeho mimořádná schopnost umocnit či vypointovat scénu populární hudební skladbou, která tak získává zcela novou funkci a zpětně se do ní vtiskuje atmosféra scény, je zodpovědná i za nejsilnější okamžiky zmiňovaného opusu Mami!. Stylisticky méně inovativní Je to jen konec světa zůstává sice tímto snímkem zastíněn, předznamenává však další směřování originálního kanadského tvůrce, který i tentokrát dodržel parametry festivalové „značky“ Xavier Dolan.

Je to jen konec světa (Juste la fin du monde, Kanada, Francie, 2016, IMDb)
Režie, scénář a střih: Xavier Dolan, podle dramatu Jeana-Luca Lagarce, kamera: André Turpin, hudba: Gabriel Yared, hrají: Nathalie Baye, Vincent Cassel, Marion Cotillard, Léa Seydoux ad., 97 min., distribuce: Aerofilms  (premiéra v ČR 10. 11. 2016).

Je to jen konec světa (Juste la fin du monde, Kanada, Francie, 2016, IMDb)
Režie, scénář a střih: Xavier Dolan, podle dramatu Jeana-Luca Lagarce, kamera: André Turpin, hudba: Gabriel Yared, hrají: Nathalie Baye, Vincent Cassel, Marion Cotillard, Léa Seydoux ad., 97 min., distribuce: Aerofilms  (premiéra v ČR 10. 11. 2016).

Přečteno 3560x

Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Je to jen konec světa

****  CINEPUR (2.3)

****  ČTENÁŘI (2.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #143

#143

říjen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

Strukturovaná polysémie nejen pro ten dnešní den / Nový a Gott

Když Jimmy potkal Kim / Volejte Saulovi

Samy nocí tmou / Světlonoc

Making Elvis Cool Again / Elvis

Závratě spřízněnosti a touhy / Podezřelá

Mlha, čaj a sušenky / Nestvůra z Essexu

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island


DALŠÍ Z RUBRIKY

Mezipatra zkouší Prolomit ledy

Nejnovější filmy ze střední Evropy a procházka s Polańskim

Nejlepší letošní seriál a kouzlo redakčního brainstormingu

Nové knihy o filmu či fotce na Ji.hlavě

Nene / Krmení divého publika

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi

Men / Pohanské mutace

Arvéd / Arvédova pouť do pekla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pitomý porno po česku / Chyby

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Střípky života / Střípky ženy

Antarktický lockdown / FREM, Bílá na bílé

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna


RUBRIKY

anketa (31) / český film (118) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (118) / fenomén (83) / festival (116) / flashback (16) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (15) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1109) / mimo kino (191) / novinka (824) / pojem (36) / portrét (51) / profil (100) / reflexe (27) / report (149) / rozhovor (184) / scénář (4) / soundtrack (87) / téma (1025) / televize (134) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (173)

Cinepur #107 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Jason Bourne / Štěpení neposlušných atomů (Ondřej Pavlík, kritika)

Čekání na deadline / Krásná smrt Ludvíka XIV. (Matěj Nytra, téma)

Čas jako duchovní kategorie / Filmy Bély Tarra a Lászla Krasznahorkaie (Janis Prášil, téma)

Dva režimy časovosti / Živé obrazy v raném díle Wernera Schroetera (Jiří Anger, téma)

Chrlení rotaček, chrčení zdviží / Rytmus, tempo a přestávka jako atributy národního stylu (Jaromír Blažejovský, téma)

Vlk z Královských Vinohrad / O Němcovi a hostech (Antonín Tesař, kritika)

+ více...