Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Prach / Binárními opozicemi proti složitosti života

Prach / Binárními opozicemi proti složitosti života

kritika / český film / Tomáš Gruntorád / 5. 12. 2016 / komentáře (1)

Tvorba Víta Zapletala je už od jeho krátkých studentských filmů maximálně otevřená interpretacím. Zakládá se na vágním načrtávání postav a fikčních světů, redukci explicitních významů na minimum a vkládání nejasných, na kontextu nezávislých situací do vyprávění. V kontemplativním, observačním stylu dlouhých záběrů, který programově vytěsňuje nediegetickou hudbu a těží z účasti neokoukaných neherců, otevírají jeho filmy cestu k všedním i mimořádným lidským emocím, ale i k neřešitelným filosofickým problémům. Například v pětiminutovém Pokoji (2008) si uvědomujeme osamělost fyzicky nemohoucí stařenky přemítající při pohledu na děti za oknem o uplynulém životě a vystavené každodenním drobným selháváním těch, kteří se o ni doma starají. Zapletalův celovečerní debut Prach pokračuje v této linii: mlčení, introspekce a střety šesti příbuzných shromážděných kolem umírajícího otce ve venkovském domě nás v intimním vztahovém dramatu odvádí spíše k latentní vrstvě díla, s níž může i nemusí souznít divákova senzitivita, empatie, dosavadní životní zkušenosti se situacemi umírání rodičů a hroucení partnerských vztahů. „Naivní“ typ recepce orientovaný na vývoj příběhu a jeho jasně artikulovaný význam je ztěžován Zapletalovým záměrem nabízet divákům raději sítě podnětů k identifikaci s tématem a k promýšlení jeho souvislostí nežli uzavřená díla.

Prach se v nás snaží vzbuzovat pocit vše prostupující rozpornosti, nejednoznačnosti existenciálních zákonitostí. Úvodní citáty o původu bolesti - jeden biblický, druhý od Nietzscheho - vedle sebe působí jako konfrontace pohledů na realitu jako na osudovou danost a na individuálně uchopitelný komplex příležitostí. Důsledně kontrastní a tím i poněkud prostá je i charakterizace dvou synů nemocného otce, z nichž mladší Jiří ztělesňuje módní étos těkavé flexibility, kdežto staršího Libora vede jeho vnitřní založení i běh událostí k pasivnímu spočinutí a trpělivému čekání. Zatímco hodnotový svět Libora se nám odhaluje od počátku filmu (je věřící, obklopuje se knihami, odmítá umístit otce do nemocnice a domácí péče o něj mu přijde samozřejmá), vnitřní svět Jiřího je pro nás krom jeho náklonnosti k mobilnímu telefonu téměř do finále záhadou. Oproti Liborovi, který se do těžkých úkolů pouští proto, že před nimi už všichni ostatní utekli, a jehož by mnozí označili za muže včerejška, vede Jiří život na volné noze strukturovaný rytmem pracovních zakázek zavádějících jej i do zahraničí. Libor o rodičích uvažuje jako o závazcích, Jiří v nich i ostatních „blízkých“ vidí neatraktivní dočasné zakázky k odmítnutí, protože by mu narušily lepší kšeft. Jeho věta „mě už to nebaví“ dovršuje sérii binárních opozic mezi dvěma životními styly, stupni duševní vyzrálosti, přístupy k životním kalamitám.

Zapletal však v Prachu nechává promlouvat raději neživé věci, nežli své postavy, jež zhusta obklopuje výmluvnými kulturními artefakty (reprodukcemi obrazů, knihami, obaly gramodesek). Jeho posedlost intertextem přerůstá až do okatých explikací vlastních režijních postupů. Nedlouho po kuchyňské scéně laškování manželů s mrtvou rybou působící kvůli topornosti neherců jako sušší verze improvizovaného výstupu s korýši z Annie Hallové skutečně spatříme v bytě jiného páru plakát Woodyho Allena. Prach je dále plný audiovizuálních kompozic zátiší a netrvá dlouho, než se objeví postava s malířskými sklony obhajující právě zátiší jako formu, v níž neživé věci promlouvají o realitě a jejích transcendentálních přesazích. Především v úvodu filmu představují zátiší působivé střety souběžných, rozporných existenciálních stavů: v prázdné šnečí ulitě odložené na stole a doprovozené ptačím zpěvem a šumem větru se pojí mrtvé s nesmrtelným, v kočce ohledávající bezvládné tělo otce živé s umírajícím, odhledem ke staré fotografii z mládí se vyjeví zašlý čas lidského života, jehož dvě vzdálené fáze sdílí jeden prostor podobně jako ve výše vzpomínaném Pokoji. Právě Zapletalova soustavně užívaná zátiší ozvláštňují jeho spíše konvenční stylistické volby a odlišují jeho rukopis od jiných artových tvůrců i jeho modernistických režijních vzorů.

Prach (ČR, 2015, IMDb)
Režie: Vít Zapletal. Scénář: Vít Zapletal, Václav Hrzina. Kamera: Ondřej Belica. Střih: Jiří Procházka. Hudba: Robert Křesťan, Jiří Vašíček. Hrají: Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček, Eliška Stejskalová, Filip Truksa ad., 98 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 11. 8. 2016).

Prach (ČR, 2015, IMDb)
Režie: Vít Zapletal. Scénář: Vít Zapletal, Václav Hrzina. Kamera: Ondřej Belica. Střih: Jiří Procházka. Hudba: Robert Křesťan, Jiří Vašíček. Hrají: Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček, Eliška Stejskalová, Filip Truksa ad., 98 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 11. 8. 2016).

Přečteno 2858x

Článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.2 /9

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Vít Zapletal  (12.12.2016 15:40)

Zdravím. Film Annie Hall jsem nikdy neviděl. To jen tak pro zajímavost, kritikova interpretace je samozřejmě zcela legitimní :-) Záběry typu zátiší jsem si také před dokončením filmu nikdy nepojmenovával jako "zátiší", ale prostě jako "záběry bez lidí", takže nebylo vůbec záměrem, aby se postava s malířskými sklony při replice o malování zátiší vyjadřovala k formě filmu. Interpretace je ale samozřejmě i tady zcela legitimní… Píšu to jen pro inspiraci, na co si v budoucnu případně dát pozor. Text mi jinak přijde velmi přesný. Díky za zájem o takto okrajové filmy. V. Zapletal

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #130

#130

srpen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ženská tvář války / Vysoká dívka

Půvab a moudrost motivačních citátů / Kdybys jen tušil

Šíleně smutný Asiat / Ocas tygra

Tancem proti homofobii / Dokud se tančí

Paměť strojů / Efekt Vašulka

O včelách a lidech / Země medu

Žánrové tropy v subtropech / Kanáři

Potratit v Americe / Never Rarely Sometimes Always


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Nabouraný film / Bourák

Niet tam víťazov / Meky

Příběhy obyčejného autorství / Petr Zelenka

Paměť strojů / Efekt Vašulka

Sněží! / Na dobré časy v lámání stereotypů?

Nevinné, tiché debuty / Od civilního dialogu k průzkumu bílých míst

Intenzivně barevná spolupráce / Michaela Mihályi a Dávid Štumpf

Od sexuálních predátorů k mediální gramotnosti / V síti


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Paměť strojů / Efekt Vašulka

Společnost podmíněné lásky / Chvění

K čemu manželství? / Manželská historie

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Mládeži, rozchod / Genesis


RUBRIKY

anketa (25) / český film (97) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (104) / fenomén (73) / festival (93) / flashback (4) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (1) / kauza (33) / kniha (123) / kritika (969) / mimo kino (162) / nekrolog (1) / novinka (775) / objev (2) / pojem (36) / portrét (16) / profil (110) / reflexe (25) / report (115) / rozhovor (167) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (939) / televize (110) / událost týdne (259) / videohra (68) / web (42) / zoom (163)

Cinepur #107 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #107, říjen 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Čas jako duchovní kategorie / Filmy Bély Tarra a Lászla Krasznahorkaie (Janis Prášil, téma)

Komorná / Laciné vzrušení, provinilé potěšení (Martin Bubrín, kritika)

Stranger Things / Osmdesátkové noční můry upside down (Antonín Tesař, televize)

Julieta / Dotek smrti a vášně (Kamila Dolotina, kritika)

Líná zátoka / Kdo kanibalizuje koho (Jiří Blažek, kritika)

Krotitelé duchů / Duchové patriarchální minulosti (Martin Šrajer, kritika)

+ více...