Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Obraz boxera je obraz bojovníka, svádějícího bitvu v ringu a v osobním životě. Obraz vítězící těžké váhy, schopnosti snášet tvrdé rány a znovu se zvedat. Pohřbívání a exhumování kultu maskulinity. Obraz Muhammada Aliho anebo Jakea LaMotty, kteří přenášejí boj ze sportoviště do své komunity, veřejného (politického) prostoru a mezi své blízké. A obraz krve ve tváři. (Nebo aspoň prokousnutého ucha.) Finský režisér Juho Kuosmanen se ve svém celovečerním debutu Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho (Hymyilevä mies, 2016), oceněného hlavní cenou v sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes a pohybujícího se žánrově na hraně boxerského dramatu, biografie a dobové love story zásadně mění perspektivu. Sleduje totiž invazi soukromí do prostředí profesionálního (resp. profesionalizujícího se) sportu, nikoli naopak. Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho je filmem o prohře, kterou má hlavní postava sílu zhodnotit. Nejzřetelnější paralelou Kuosmanenova počinu je patrně Osamělost přespolního běžce, antipodem potom Scorseseho Zuřící býk.

Kuosmanen si vybral epizodu ze života finského boxera Olliho Mäkiho, který v roce 1962 vyzval na souboj úřadujícího amerického mistra světa v pérové váze Daveyho Moora. V tu samou dobu potkal tento sportovec, pocházející ze skromných dělnických poměrů malého městečka Kokkola (odkud jsou režisér i představitel hlavní role), svoji budoucí manželku Raiju. Olli se připravuje na zápas a zároveň začíná rozeznávat, co je pro něj jádrem štěstí a co by bylo zdrojem skutečného zklamání. Kuosmanen boxera spolu s hlavním hercem Jarkko Lahtim a kameramanem JP Passim vykresluje jako malého, mírně nahrbeného, skromného člověka bez velkohubých testosteronových prohlášení, který vypadá navíc citelně starší, než bychom od boxera na vrcholu kariéry očekávali.

Od dynamiky postavy jako „muže na špatném místě“, tzn. boxera s „neboxerskou náturou“, se pozornost přesouvá k širší dynamice společenské – Olli Mäki se při přípravě na zápas ocitá v soukolí sportovního byznysu, ekonomických zájmů a tisku. Média ve filmu reprezentují především tisková konference a filmový štáb, doprovázející (a obtěžující) finského reprezentanta inscenovanými, rádoby dokumentárními požadavky. Olliho průvodcem při vstupu do světa velkého sportu je promotér a bývalý kolega Elis (Eero Milonoff), který macho stereotyp boxera po fyzické i verbální stránce naplňuje mnohem lépe. I Elis je ale svíraný existenčními obtížemi, které chce právě uspořádáním prvního mistrovského mače ve Finsku řešit. V jeho postavě se tak koncentruje otázka, do jaké míry jeho chování vychází účelově vstříc podmínkám a do jaké míry je mu vlastní. Raija potom zůstává figurou vedlejší, ale Kuosmanen ji vykresluje jako skutečnou (rovnocennou) partnerku, nespadá do stereotypů domácí puťka, ani žena, která zničí slibnou kariéru sportovce.

Film o prohře jednoho klíčového zápasu se stává neokázalou oslavou pozitivních vlastností, skromnosti a uměřenosti, ke které se přimyká i formálně. Kuosmanen zvolil černobílý 16mm film používaný pro filmové týdeníky a zpravodajství v 60. a 70. letech nejen kvůli dobovosti, ale také jeho kvalitám – černobílým zrnem redukoval kontrasty barev a boje (kterého je ve filmu poskrovnu, sportovní napětí a emoce vykresluje Kuosmanen lakonicky), a dosáhl dojmu spontánního pohybu kolem postav a celkové intimity.

Kromě toho je film úvahou o povaze úspěchu a obětí, které k němu vedou. Režisér líčí 60. léta s prostými tréninkovými metodami a staví je do (nevyřčeného) kontrastu se současností, ve které je profesionální sport čím dál víc skvělým příkladem obecné super-specializace, kompetitivnosti a kultu vítězství a úspěchu, kterému se – jak padá v každém druhém rozhovoru se sportovci – podřizuje vše. Zároveň se ale Kuosmanen vzpírá pasti nostalgie. Pokud by diváci byli v pokušení film brát jako pohled do časů, kdy sport (anebo svět) ještě nebyl zkažený, budou těžko interpretovat scény se sponzory, obsahujícími i politické narážky.

Nenápadným, ale zásadním – a ve své intimnosti dojemným – momentem je detail ze závěru, ve kterém se zády ke kameře vedle herců v rolích Olliho a Raiji objeví samotný pár, který je předobrazem příběhu. Sny se naplňují. V jádru pozitivní film se pokouší redefinovat zobrazování některých zásadních témat, jako je například spojení sportu a síly. Vykresluje tak sílu ne jako sílu fyzickou, ale jako sílu rozhodnout se, co je v životě důležité.