Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

24 týdnů / Právo na (vlastní) život

24 týdnů / Právo na (vlastní) život

kritika / Martin Šrajer / 10. 2. 2017

Protagonistkou německého dramatu, jež letos soutěžilo v Berlíně, je stand-up komička Astrid, která čeká dítě s Downovým syndromem a vážnou srdeční vadou. Během návštěvy oddělení intermediární péče pro novorozence potkává lesbický pár s jejich nedonošeným dítětem. Ženy hrají stejné herečky, které ztvárnily ústřední hrdinky předchozího snímku režisérky Anne Zohry Berrached, maximálně střízlivého dramatu o úskalích umělého oplodnění pro stejnopohlavní pár Dvě matky. Tento intertextuální vtípek dokládá tematickou kontinuitu ve tvorbě německé autorky i její empatický přístup k postavám, o jejichž životy se nepřestává zajímat ani po skončení filmu. V emocionálně vyhrocenějších 24 týdnech žádá stejnou empatii od diváků. Používá k tomu ovšem prostředky svědčící spíše o snaze předkládat hotové teze než nad složitou problematikou vést diskuzi.

Prakticky jedinými přípustnými tématy filmu jsou těhotenství a právo ženy rozhodovat o vlastním těle. Na pódiu před diváky Astrid vtipkuje o svém kulatém břiše, s dcerou řeší pohlaví nenarozeného sourozence, s partnerem zase morální rozměr rozhodnutí, zda si dítě ponechat. Množství volného času pak v souladu s „prenatální“ symbolikou a modrým barevným laděním celého filmu tráví v bazénu mezi ostatními nastávajícími matkami. Oproti páru ze Dvou matek Astrid netrápí omezené finanční zdroje, sama je vykreslena jako prakticky bezchybná oběť osudu, v chápavém muži má navzdory občasným hádkám pevnou oporu a pochopení nachází také u své matky, podporující dceru v její samostatnosti. Do vážnějšího konfliktu se nedostane ani s konzervativní části společnosti poté, co se její těhotenství stane veřejnou záležitostí. Hrdinčin tázavý pohled do zrcadla nedlouho po zjištění, že čeká postižené dítě, nám dává dost zřetelně najevo, že nejtěžší souboj bude muset svést sama se sebou.

Zúžení tematického záběru a zredukování socioekonomického kontextu na nezbytné minimum se projevuje také ve způsobu snímání. Kamera se drží v těsné blízkosti herců, jejichž tváře sledujeme v detailech neponechávajících žádný prostor pro kritický odstup. K situování diváka do pozice spoluúčastníka nelehkého rozhodování režisérka navíc volí ještě jeden spornější vypravěčský prostředek. Ve třech zlomových okamžicích vyprávění pohlédne Julia Jentsch coby Astrid přímo do kamery. První prolomení čtvrté zdi přichází příznačně krátce po její otázce „Co budeme dělat?“ Je zřejmé, že se neptá pouze svého filmového partnera, ale také diváků. Podruhé nás tímto způsobem oslovuje během ultrazvukového vyšetření, při němž lékař odhalí srdeční poruchu nenarozeného potomka. Naposledy hrdinka pohlédne do objektivu v kostele, nedlouho před definitivním rozhodnutím, zda využít možnosti pozdní interrupce. V té chvíli už těhotenství nechápe jako problém sebe a svého partnera, ale svůj vlastní. Ženina emancipace, ke které film od začátku směřoval a která je pro vyprávění nakonec podstatnější než život plodu, byla dovršena.

Naléhavé pohledy do kamery ve skutečnosti nejsou výzvou k dialogu nad kladenými otázkami, ale pouze žadoněním o soucit. Opoziční argumenty buď nemají velkou váhu, jako v případě Astridiny dcery a její mladé hlídačky, nebo jsou prezentovány způsobem, který nahrává hlavní hrdince a podtrhuje správnost jejího přesvědčení. Podle svého partnera se Astrid například více než o nenarozené dítě strachuje o svou „podělanou kariéru.“ Vzhledem k tomu, že protagonistka očividně zvládá jak roli matky, tak roli bavičky, jde zejména o doklad mužova překonaného uvažování v tradičních genderových kategoriích, nikoliv o validní argument, který by zkomplikoval přímočaré směřování k závěrečnému stvrzení ženina nároku žít svůj život podle sebe. Strhující herectví Julie Jentsch a autenticita situací, k jejichž vytvoření přispělo obsazení skutečných lékařů, natáčení v nemocnicích nebo dokumentaristická fascinace jednotlivými procedurálními úkony, tak slouží tezovitému vyprávění, které postrádá větší střízlivost. Zdá se, že hlavním smyslem 24 týdnů bylo totéž, co jako veřejně známá osobnost vnímá jako svou povinnost také Astrid – otevřeně promluvit o stále kontroverzním tématu. Hlavní hodnota filmu tudíž spočívá v záměru, nikoliv v provedení.

24 týdnů (24 Wochen, Německo, 2016, IMDb)
Režie: Anne Zohra Berrached, scénář: Anne Zohra Berrached, Carl Gerber, kamera: Friede Clausz, hudba: Jasmin Reuter, hrají: Julia Jentsch, Bjarne Mädel, Johanna Gastdorf, Emilia Pieske ad., 103 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 27. 10. 2016).

24 týdnů (24 Wochen, Německo, 2016, IMDb)
Režie: Anne Zohra Berrached, scénář: Anne Zohra Berrached, Carl Gerber, kamera: Friede Clausz, hudba: Jasmin Reuter, hrají: Julia Jentsch, Bjarne Mädel, Johanna Gastdorf, Emilia Pieske ad., 103 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 27. 10. 2016).

Přečteno 2500x

Článek vyšel v časopise Cinepur #108, prosinec 2016.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.6 /17

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

24 týdnů

****  CINEPUR (2)

****  ČTENÁŘI (1)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #137

#137

říjen 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Návštěva muzea lásky / Undine

Gramatika nekonečna / O nekonečnu

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

Hlediště jsou ti druzí / Annette


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu: Film a ekologie

Editorial 137

Zeleně, šetrně, úsporně / O možnostech a rizicích udržitelné audiovizuální produkce

Filmové ekohorory / Když příroda vrací úder

Mezi poezií a přírodou / Estetická ekologie Abbáse Kiarostamího

Dvě věže pomalé kinematografie / Ekoestetika filmů Jamese Benninga a Andyho Warhola

O tom až někdy příště / Klimatická krize ve filmovém a televizním vyprávění

Oslav mučedníka, polituj konformistu, proklej režim / Není zla mezi námi


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

Vidět ticho / Sound of Metal

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr

Nabouraný film / Bourák


RUBRIKY

anketa (28) / český film (111) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (111) / fenomén (81) / festival (104) / flashback (11) / fragment (18) / glosa (214) / kamera-pero (8) / kauza (33) / kniha (128) / kritika (1030) / mimo kino (186) / novinka (804) / pojem (36) / portrét (46) / profil (94) / reflexe (25) / report (126) / rozhovor (174) / scénář (4) / soundtrack (81) / téma (987) / televize (123) / událost týdne (278) / videohra (76) / web (43) / zoom (169)

Cinepur #108 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #108, prosinec 2016

Z obsahu tištěného čísla:

Cool televize / Generace X a Y v kontextu proměn televizního vysílání (Jana Jedličková, téma)

Dokumenty na maloměstě / Několik příkladů ze současné praxe jednosálových kin (Martin Černý, téma)

Neon Demon / Gucciho třpytivé zvratky (Ondřej Pavlík, kritika)

Star Trek: Do neznáma (Anna Krejčířová, mimo kino)

Jihlava 2016 / Festival na cestě (Janis Prášil, festival)

Jóhann Jóhannsson: od islandských experimentů ke Zlatému glóbu (Jiří Špičák, soundtrack)

+ více...