Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

V říjnovém Cinepuru (#107) zahájil Jakub Felcman svůj článek o letošním festivalu v Locarnu povzdechem nad stigmatem „těch menších“ mezi velkými festivaly. Bývá o nich referováno sice pravidelně, ale jen v omezeném rozsahu. Zatímco filmy premiérované na festivalech s nejvíce rozvinutými trhy (kritici, filmaři, sales agenti, distributoři a další filmoví profesionálové za ně zpravidla považují Cannes, Berlinale, Benátky a Toronto) se do našich kin dostávají pravidelně, ty zahajující svou kariéru jinde se do hledáčku lokálních distributorů, a tím pádem i do povědomí diváků, probojují spíše výjimečně. V tomto ohledu lze po bok Locarna, Rotterdamu, Busanu či Karlových Varů postavit i San Sebastián, který koncem září jako poslední velká evropská filmová akce pomyslně uzavírá roční festivalový cyklus na starém kontinentu.

Kanadský kritik a hlavní dramaturg Locarna Mark Peranson s jemu vlastní dávkou cynismu kdysi řekl, že filmových děl, která opravdu stojí za vidění, vznikne ročně maximálně padesát. To, že San Sebastiánu předchází všechny velké přehlídky bažící po premiérách, proto vede ředitele festivalu Josého Luise Rebordinose a jeho dramaturgický tým do slepé uličky, z níž uniká s pomocí možná až příliš hojného uvádění evropských premiér filmů z Toronta. Letos odtamtud přivezl hned deset z šestnácti titulů vybraných do hlavní soutěže – o filmech světoznámých režisérů zmíněných níže to platí bezvýhradně –, ale i řadu snímků (včetně těch vítězných) do ostatních soutěžních sekcí.

V iberoamerickém prostoru se naopak San Sebastián těší silné vyjednávací pozici. První důvod je nasnadě; absence jazykové bariéry vede k neobyčejně vysoké koncentraci španělsky mluvících novinářů a distributorů. Druhou, neméně důležitou příčinou, je pořádání aktivit určených filmovým profesionálům. Zejména třídenního koprodukčního fóra a uzavřených projekcí dokončovaných snímků. Zatímco na přelomu milénia nový iberoamerický film světu představovaly především lokální festivaly jako Mar del Plata, Guadajalara, BAFICI či Morelia, v současnosti stahuje stále více výjimečných děl tamních mladých tvůrců do svého programu právě San Sebastián.

Během pěti dnů strávených v třetím největším baskickém městě jsem viděl zhruba polovinu titulů zařazených do hlavní soutěže, nového držitele Zlaté mušle jsem však zmeškal. Čínskou společenskou satiru Wo bu shi pan jin lian (I Am Not Madame Bovary),kterou Feng Xiaogang nasnímal v neobvyklém kruhovém formátu podobně jako Van den Berghe svého Lucifera, přitom už od premiéry v Torontu provází pověst výtečně vystavěného, sympaticky neokázalého díla.

Jedním z pilířů, o něž se hlavní soutěž mediálně opírala, byl thriller Baltasara Kormákura Eiðurinn. Islandský režisér v něm sám ztvárnil titulní roli chirurga odhazujícího všechny morální zábrany, aby ochránil dceru před neblahým vlivem jejího nového přítele. Dějové peripetie spolehlivě generují napětí přikryté seversky hutnou atmosférou. Celkový tvar pak představuje typ solidního, nicméně umělecky poněkud sterilního filmu, kterých bylo v hlavním programu hned několik. Včetně španělského studiového thrilleru Que dios nos perdone, „fincherovského“ příběhu o dvou detektivech pátrajících po vrahovi madridských stařenek. Sál však domácí delegace opouštěla za nadšeného aplausu publika, San Sebastián pak s Cenou za scénář.

Ze soutěžního výběru se tak vymykaly hlavně tři snímky méně protřelých režisérů. Švédský debutant Johannes Nyholm ve svém dramatu Jätten (Zvláštní cena poroty ex-aequo) pojednávajícím o prožitcích fyzicky deformovaného autisty, který potlačuje smutek z odloučení od své matky prostřednictvím až fanatické lásky k pétanque, umně skloubil para-dokumentární styl s fantazijními prvky. Protichůdné reakce vyvolala dvě hrubozrnná dramata. Zatímco téměř všichni diváci „ustáli“ mnohdy velmi explicitního Jesúse, vyprávění o chilském mladíkovi, který se připlete k vraždě teenagera, drastický konec polského Plac zabaw způsobil exodus publika z kinosálu. Plac zabaw diváky konfrontuje s chováním dvojice grázlíků během jejich posledního školního dne. Nejprve u publika vyvolá soucit a záhy jej proti němu použije jako zbraň. Hraná prvotina Bartosze M. Kowalskiho, jeden z nejvíce polarizujících filmů aktuální festivalové sezóny, ukazuje možné podoby pokřivení psýché i to, že člověk nemusí mít k páchání zla žádnou vnější motivaci. Cílem lidského konání totiž může být i zlo samo o sobě.

64. Mezinárodní filmový festival San Sebastián, 16. – 24. září 2016.