Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Otázku „Jak prodat film“ si průběžně kladou producenti, distributoři nebo majitelé kin od počátků kinematografie. Intenzivněji pak tato otázka zaznívá zejména v krizových či přechodových obdobích, kdy vlivem různých okolností citelněji ubývá diváků a klesají tržby. Tvrdí se, že jedno z takových období zažíváme právě teď. Tváří v tvář takřka všeprostupující digitalizaci a šíření filmů na internetu se vynořují prognózy o skomírání klasické distribuce, nářky nad únikem výdělků nebo nad úpadkem publika, které je čím dál méně ochotné vyrazit za zážitkem do kina. Podobným frustracím bychom však neměli podléhat tak snadno. Například v českém prostředí vše nasvědčuje tomu, že návštěvnost v kinech bude za letošní rok historicky nejvyšší za více než dvacet let.

Čím ale diváky láká kino, když filmy a jiná audiovizuální díla lze konzumovat v libovolný čas na libovolném místě? Může kino i nadále sloužit coby dominantní distribuční platforma? Nebo bude stále více lákavější alternativou vůči sledování filmů na počítačích a online? Není pochyb o tom, že v oblasti filmové distribuce a uvádění probíhají v posledních letech poměrně radikální změny. Následky celého procesu sice zatím nelze definitivně vyhodnotit, ale můžeme alespoň pozorovat jeho postupný průběh. Texty vybrané do tématu proto pojednávají o rozličných způsobech aktuálního šíření filmů a také o různých metodách oslovení publika. Kromě klasického kina se jednotlivé příspěvky zaměřují i na oblast alternativní distribuce, uvádění audiovizuálních obsahů v televizi nebo v online prostředí v českém i zahraničním kontextu.

První dva texty se zabývají problémy tradiční kinodistribuce, a to na pozadí exploatace dokumentární tvorby. Hana Šilarová na úvod shrnuje současné poměry v distribučním sektoru a naznačuje alternativy směřující „mimo prostor kina“, vhodné nejen pro dokumenty, ale i jiné nemainstreamové tituly. Příspěvek Martina Černého nechává nahlédnout přímo do zákulisí jenosálových kin v menších českých městech a alespoň částečně seznamuje s jejich praktickou dramaturgií. V dalším textu rozebírá Ondřej Pavlík na příkladu globálních společností Netflix a HBO účinky tzv. nativní reklamy, která navíc může poukázat na proměňující se představy o kvalitě a prestiži v televizním průmyslu. Jana Jedličková se pak konkrétněji zamýšlí nad marketingovým oslovením jednoho ze strategických segmentů současného mediálního trhu – generace mileniálů, na které se snaží svými pořady cílit především britské a americké televize. Součástí tématu je i anketa, jež navazuje na mezinárodní workshop Cinepuru „Jak prodat film? Výzvy digitálního věku“, který se uskutečnil začátkem listopadu v Praze. Zkušenosti a názory profesionálů naznačují, že přítomnost i budoucnost distribuce a uvádění filmů skutečně není tak černá, jak by se některým nezasvěceným mohlo na první pohled zdát.