Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Červená želva / Sen o globálním jazyku

Červená želva / Sen o globálním jazyku

kritika / Antonín Tesař / 24. 2. 2017

Červená želva Michaëla Dudok de Witta je jednoduchý i složitý film zároveň, a to jakožto estetické umělecké dílo, tak coby kulturní artefakt. Film natočený technikou kreslené animace vypráví beze slov „příběh“ námořníka na pustém ostrově, kde se jednoho dne mrtvá želva promění v živou ženu, která trosečníkovi dělá společnost. Velmi jednoduchou dějovou linii ale komplikuje to, že většinu snímku není jasné, zda zobrazované výjevy pocházejí z hrdinovy fantazie, nebo se skutečně odehrávají ve světě, který obývá. Až do konce filmu se nedozvíme, jestli je žena zrozená z krunýře mrtvé želvy skutečně existovala, nebo ne. Naprosto unikavé je Dudok de Wittovo dílo i v případě, že ho chceme vykládat symbolicky – není zřejmé, jak přesně si který výjev nebo prvek filmu vlastně vykládat a jaký má mít vyprávění jako celek „význam“. Červená želva zkrátka záměrně nedává smysl, a pokud ano, pak je to vždycky jen interpretace určená svévolnými rozhodnutími diváků chápat film jistým způsobem.

Ve vší své prostotě je tak Dudok de Wittův film neřešitelným rébusem – neřešitelným proto, že chce být spíš intuitivním než racionálním dílem. Je to přehlídka silných, působivých scén podaných kresebním stylem, který je zároveň pečlivě realistický a umožňující plynule přetékat mimo mantinely možného. Také otázka, jestli Červená želva je, či není pro děti, má nejednoznačnou odpověď – není to film, který by byl pro děti nevhodný. Na druhou stranu to ale není ani film, který by děti snadno pochopily. Vybízí totiž ke kladení složitých otázek, k nimž nedává žádné odpovědi.

Dudok de Wittův celovečerní debut navíc zmátl spoustu diváků tím, že se prezentuje jako snímek japonského studia Ghibli. Ve skutečnosti je to ale mnohem komplexnější projekt. Jde o koprodukci Ghibli, německé distribuční společnosti Wild Bunch, která je velmi vlivná na mezinárodním festivalovém okruhu, a francouzské produkční firmy Why Not Production, jež pěstuje zejména francouzské auteurské celebrity typu Arnauda Desplechina nebo Jacquese Audiarda. Dudok de Witt je nizozemský režisér, který se proslavil krátkometrážním Father and Daughter, také rozkročeným mezi „uměleckou“ či festivalovou animací a ambicí evokovat univerzálně sdělné nálady. Na scénáři k filmu s ním navíc spolupracovala respektovaná francouzská auteurka Pascale Ferran a snímek byl poprvé uveden v sekci Un certain regard v Cannes.

Už tenhle konglomerát vlivů, které míří jak do elitářského okrsku artových festivalů, tak mezi početnou komunitu fanoušků Hajao Mijazakiho, ukazuje, že Červená želva je od začátku koncipovaná jako ideální globální produkt, v němž se protínají různorodé vkusy a kritéria kvality. Animovaný film beze slov a bez příběhu, který je ale zároveň silně sdělný na emotivní a intuitivní rovině, je naprosto vzorovou odpovědí na tohle zadání.

Navíc to není ani podbízivý, ani vykalkulovaný a dokonce ani specificky „současný“ produkt. V první řadě je potřeba zbavit se představy, že snímek zapadá do portfolia studia Ghibli. Tým animátorů byl složený ze samých Evropanů a z Mijazakiho studia na filmu nikdo přímo nepracoval. V nějakých ohledech má Červená želva rozhodně styčné body se snímky Ghibli, ale její celkový přístup k vyprávění je diametrálně odlišný. Ve snaze komunikovat s diváky na jiné než narativní rovině a obejít se bez verbálních informací navazuje na prastarou tradici animace i filmu beze slov, která se snaží realizovat sen o kinematografii jako „univerzálním jazyku“. Animované klasiky jako Disneyho Fantasia, Trnkův Sen noci svatojánské (ale i mnoho dalších českých animovaných filmů před rokem 1989 nebo japonská Belladonna smutku svým plynulým přecházením mezi epikou a lyrikou tak mají k Červené želvě mnohem blíže než cokoli z Mijazakiho dílny. Mezinárodní tým producentů a tvůrců Dudok de Wittova filmu tak vlastně z praktických pohnutek daných parametry mezinárodně zaštítěného a na různé divácké segmenty cílícího produktu vytvořili mimořádně působivý a zároveň záludný artový animák, na který se sice lze „globálně“ empaticky napojit, ale který také globálně vzdoruje jasnému uchopení. Film, kterým je stejně dobře možné se nechat pohltit, jako se s ním zcela minout.

Červená želva (La tortue rouge, Francie, Japonsko, Belgie, 2016, IMDb)
Režie: Michaël Dudok de Witt, scénář: Michaël Dudok de Witt, Pascalle Ferran, hudba: Laurent Perez del Mar, 80 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 1. 12. 2016).

Červená želva (La tortue rouge, Francie, Japonsko, Belgie, 2016, IMDb)
Režie: Michaël Dudok de Witt, scénář: Michaël Dudok de Witt, Pascalle Ferran, hudba: Laurent Perez del Mar, 80 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 1. 12. 2016).

Přečteno 1063x

Článek vyšel v časopise Cinepur #109, únor 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Červená želva

****  CINEPUR (4)

****  ČTENÁŘI (3.3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


DALŠÍ Z RUBRIKY

Válka hrou / Chlapi nepláčou

Nejvíc nominací na Zlaté glóby získala romance Tvar vody

Pokračování seriálu Sedmilhářky bude režírovat Andrea Arnold

Berlinale zahájí animovaný Psí ostrov Wese Andersona

Editorial 114: Visegrádská animace

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci

Polsko: Na hraně emocí i žánrů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Ozu chudých / Po bouři

Paradox něžného nácka / Svět podle Daliborka

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017

Patnáct tipů z programu Karlových Varů

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #109 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #109, únor 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Fénix stoupající z popela / Současná obroda hongkongské kinematografie (Jiří Flígl, fenomén)

Těla v prostoru zakoušející čas / Rozhovor s Gabrielem Mascarem (Martin Kudláč, rozhovor)

Rogue One / Ukradené plány na Star Wars pro dospělé (Daniel Řehák, kritika)

Stávání se neviditelným / Performance identity ve filmech s Bobem Dylanem (Jiří Anger, téma)

Ještě větší marketér, než jsme před rokem doufali? (Matěj Nytra, web)

Snowden / Velký bratr tě sleduje (Martin Šrajer, kritika)

+ více...