Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Příchozí / Test hollywoodské gramatiky

Příchozí / Test hollywoodské gramatiky

kritika / Ondřej Pavlík / 15. 3. 2017

Když oscarové filmy promlouvají k Hollywoodu, berou si na to amplión. “Jsem dílem opravdových umělců!” vykřikoval Birdman, jehož ekvilibristická kamera proplouvala broadwayským divadlem s nevídanou vervou a plynulostí. Obdobně uhrančivými stylistickými triky podle všeho ohromuje také letošní favorit zámořských akademiků, muzikál La La Land, v němž jazzový hudebník a ctižádostivá herečka musí volit mezi svým vášnivým vztahem a vytouženou kariérou v bezohledném showbusinessu. Komorní sci-fi Příchozí, která bude v únoru vážným kandidátem na zlatou sošku především v kategorii adaptovaný scénář, do této sorty filmů reflektujících Hollywood na první pohled vůbec nepatří. Neodehrává se v továrně na sny ani neomračuje velikášskými autorskými gesty. S mainstreamovou tvorbou místo toho snímek režiséra Denise Villeneuva komunikuje nenápadně, místy až lstivě – klasické konvence a žánrová schémata na jednu stranu zužitkovává, ale současně se od nich promyšleně distancuje.

Pro diváka neznalého povídkové předlohy Story of Your Life jsou Příchozí jako rébus bez nápovědy, který za polovinou zničehonic změní tajenku. Zatímco Ted Chiang ve svém literárním díle od počátku přisuzuje lingvistce Louise úlohu jasnozřivé vypravěčky, jež se ve svých zápiscích plynule pohybuje mezi budoucím a minulým časem, filmová adaptace hrdinčinu vševědoucnost dlouho zamlčuje. Úvodní montáž, stručně shrnující životní příběh Louisiny dcery a její brzké smrti, tak přirozeně působí jako předehra následujícího dění: Louise po tragické ztrátě nachází útěchu v pedagogické práci, a když se na obzoru zjeví tiše levitující mimozemské koráby, přijímá výzvu zúčastnit se vědecké expedice s cílem najít s neznámými příchozími společnou řeč.

Hypotézu, že sledujeme po sobě jdoucí události, snímek výslovně nepotvrzuje ani nevyvrací. Žádné titulky “rok poté” ani jiné zmínky o tom, kolik času uplynulo, tu nenajdeme. Linearitu předpokládáme hlavně proto, že jsme z hollywoodských filmů naučeni hledat mezi navazujícími scénami kauzální souvislost. Jakmile však Louise zjišťuje, že znalost jazyka heptapodů s sebou přináší odlišné, nechronologické chápání času, její flashbackové “vzpomínky” na dceru v tu chvíli získají status “prorockých” flashforwardů. Právě skrze nečekané přerámování klasických narativních konvencí, zpochybňující princip příčiny a následku, pak snímek divákům zprostředkovává hluboký otřes zažitého vnímání světa, s nímž se vyrovnává šokovaná hrdinka.

S příchodem tohoto vypravěčského zlomu se navíc potvrzuje, že pod krunýřem studenokrevného překladatelského sci-fi ve skutečnosti proudí vřelé intimní drama. To se přitom dlouho skrývá za profesní přátelství dvou akademiků, z něhož se teprve opožděně vynoří příslib milostného vzplanutí. Může se zdát, že z hlediska tradičního budování zápletky, ve kterém romantická linie ohlašuje svoji přítomnost hlasitě a záhy, jde o nelogické vyšinutí z větné vazby. Ve světle značně ambivalentního “happy endu” se ale celý manévr ukáže jako další systematické narušení hollywoodského úzu.

Podobně šalamounský postoj Villeneuvův snímek zaujímá k typickým atributům subžánru “invazních” vědeckofantastických blockbusterů. Heptapodi jsou sice pro potřeby dramatické gradace vnímáni jako nebezpeční cizáci, jenže tento přístup se ukáže být xenofobním lidským předsudkem. Globální ráz mimozemské návštěvy tu přitom není, jak bývá zvykem, záminkou pro velkolepé střídání lokací. Vývoj na různých místech zeměkoule oproti tomu nahlížíme z omezené perspektivy monitorů a televizních obrazovek, která zviditelňuje komunikační nedorozumění a slouží ústřednímu humanistickému poselství.

V nepočetné skupině indiewoodových snímků “střední velikosti”, rozkročených mezi studiovou a nezávislou tvorbou, jsou Příchozí poměrně vzácným exemplářem. Alternativu k vysokorozpočtovým produkcím nevytváří na základě okázalého popírání jejich principů nebo výrazného uměleckého zpracování, podpořeného strhujícími hereckými výkony. Místo toho se s hollywoodskými filmy pouští do odvážné konverzace, navíc v žánru, který na Oscarech bývá upozaďován jako druhořadý. Především pro tuto svoji ochotu subtilně testovat a přetvářet jazyk masové zábavy si Villeneuvův film nezaslouží být považován za podbízivý midcult.

Příchozí (Arrival, USA, 2016, IMDb)
Režie: Denis Villeneuve, scénář: Eric Heisserer, kamera: Bradford Young, střih: Joe Walker, hudba: Jóhann Jóhannsson, hrají: Amy Adams, Jeremy Renner, Forest Whitaker, Michael Stuhlbarg ad., 116 min., distribuce: Falcon (premiéra v ČR 10. 11. 2016).

Příchozí (Arrival, USA, 2016, IMDb)
Režie: Denis Villeneuve, scénář: Eric Heisserer, kamera: Bradford Young, střih: Joe Walker, hudba: Jóhann Jóhannsson, hrají: Amy Adams, Jeremy Renner, Forest Whitaker, Michael Stuhlbarg ad., 116 min., distribuce: Falcon (premiéra v ČR 10. 11. 2016).

Přečteno 1930x

Článek vyšel v časopise Cinepur #109, únor 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.6 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Příchozí

****  CINEPUR (3)

****  ČTENÁŘI (2.7)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

Opékání špekáčků s Vladem / Mečiar

Východ-Západ / Švéd v žigulíku

Veselá bída svobody / The Florida Project

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Wakanda je to místo / Black Panther

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků

Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno


DALŠÍ Z RUBRIKY

Gangy Berlína / Noirové vlivy v seriálu Babylon Berlín

Sladké ptáče nevinnosti / Revidovaný obraz femme fatale ve filmech Stevena Soderbergha

Hranice postmoderního neonoiru ve filmech Hra, Smrtihlav a Memento

Bar jménem TechNoir / Virtuální realita noirového subžánru

Úvod k tématu 118: Neonoir

Film noir znovuzrozený / Počátky neonoiru v Americe

Šťavnatý realismus Piera Paola Pasoliniho

Anglie jako rajská zahrada i okultní peklo / Arcadia


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nadechnout se k dospělosti / Nic jako dřív

MFF KV: Donbas je podle Loznici krajinou chaotických nejistot

MFF KV: S Domestikem startuje z bloků nadějný soupeřivý talent

MFF KV: Omerzovu road movie schází kus šoférské vyzrálosti

MFF KV: Sedící slon předčítá srdcervoucí dopis na rozloučenou


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (69) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (749) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (675) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (92) / tisková zpráva (1) / událost týdne (212) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #109 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #109, únor 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Nenápadný půvab Viennale (Anna Kopecká, report)

Stávání se neviditelným / Performance identity ve filmech s Bobem Dylanem (Jiří Anger, téma)

Frankofonie / Cesty umění (Tomáš Gruntorád, kritika)

Červená želva / Sen o globálním jazyku (Antonín Tesař, kritika)

Rozpolceně o válce / Battlefield 1 (Jan Švelch, videohra)

Příchozí / Test hollywoodské gramatiky (Ondřej Pavlík, kritika)

+ více...