Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Obyčejný žal / Místo u moře

Obyčejný žal / Místo u moře

kritika / Martin Šrajer / 27. 4. 2017

Americký režisér, scenárista a dramatik Kenneth Lonergan před pěti lety uhranul několik kritiků a pár diváků tříhodinovou verzí svého dlouho a s obtížemi vznikajícího dramatu Margaret. Jeho protagonistkou byla teenagerka vyrovnávající se s traumatizujícím zážitkem mimo jiné tím, že svůj život začala nahlížet jako velké divadelní představení s jasně danou hranicí mezi dobrem a zlem. Potřebu dramatu si kompenzovala záměrně přepjatým chováním a snahou režírovat své okolí jako herce na jevišti. Pocit ztráty jistoty a rozpor mezi realitou a vnímáním sebe sama se odrážel ve stylu i dramaturgii vyprávění. S emocionálním rozpoložením hrdiny plně koresponduje také forma a styl Lonerganova třetího filmu Místo u moře, který sice opět tematizuje neschopnost adekvátně vyjádřit své pocity, ale kontrastně k Margaret vypráví o muži, jenž se navenek projevuje jen minimálně.

Ztraceně působící Casey Affleck byl typově přesně obsazen do role Leeho, který pracuje jako správce několika domů v Bostonu. Stejně údržbářský přístup jako k domácnostem nájemníků zaujal Lee ke svému životu. Útržkovité flashbacky, náznaky rozeseté v dialozích nebo odstup, z jakého je hrdina snímán (často přes sklo), přitom naznačují, že něco podstatného zůstává skryto. Postupně vychází najevo, že vykonávání rutinních činností Leemu pomáhá nemyslet na tragédii, ke které došlo před mnoha lety. Z letargického přežívání jej vytrhává až zpráva o smrti staršího bratra, který po sobě zanechal nezaopatřeného syna Patricka, o jehož hledisko je vyprávění rozšířeno. Bolestivý proces vyrovnávání se se ztrátou tak sledujeme paralelně z pohledu dvou různě starých a povahově odlišných mužů. Složité emoce zpracovává každý z nich po svém, ale v lecčem podobně. Oba například vyjadřují frustraci fyzickou agresivitou. Zatímco Lee se občas porve v hospodě, Patrick si vybíjí vztek na hokejovém hřišti nebo hraním v rockové kapele. Podobné paralely nás upozorňují, jak blízko k sobě oba hrdinové díky prožívanému smutku mají, byť si to zprvu sami neuvědomují, a předjímají jejich pozvolné sblížení.

Snímek navenek připomínající dnes již vzácně vznikající ambiciózní rodinná melodramata se známými herci a středně vysokými rozpočty (Kramerová versus Kramer, Obyčejní lidé, Cena za něžnost) ve skutečnosti pracuje s konvencemi žánru poměrně nezvykle. Emocionální vrchol filmu přichází již krátce před polovinou stotřicetiminutové stopáže, kdy si Lee v hlavě znovu přehraje událost, během které se proměnil z aktivního účastníka života v jeho pasivního pozorovatele. Retrospektiva vystupňovaná v rytmu Albinoniho Adagia plní stejnou funkci jako ostatní flashbacky – vyjadřuje to, pro co Lee nedokáže najít slova. Tím, že o sobě potlačené emoce dávají vědět prostřednictvím flashbacků a vážné hudby, zásadně ovlivňují styl i kompozici filmu, založenou právě na protikladu emocionálně bohaté minulosti se spoustou hádek, pláče i smíchu a „zamrzlé“, citově vyprázdněné přítomnosti. Ve druhé polovině filmu se ovšem tato dynamika mění. Přítomné dění je díky břitkým slovním výměnám mezi Patrickem a Leem živější a flashbacky, v nichž se Lee po tragédii znovu zapojuje do života, působí chladněji.

Skutečná katarze a návrat k harmonii zachycené v první scéně filmu ovšem nepřichází. Čas nelze vrátit zpět a vysvobození, smíření nebo útěcha nemusí nikdy přijít. Nezbývá, než se naučit žít s vědomím ztráty. Patrick a Lee toho možná jednou budou schopni i díky vzájemnému porozumění, které marně hledají u jiných postav. Společnou řeč přitom paradoxně nacházejí zásluhou neštěstí, které je potkalo a přispělo k jejich větší otrlosti. V situacích s melodramatickým potenciálem si díky tomu dokážou zachovat nadhled. Okamžiky, kdy řeší, jak naložit s otcovou zmraženou mrtvolou, mají žánrově blízko k buddy movie a důstojnost smutečního obřadu v kostele, zesílená vážnou hudbou a zpomalenými záběry, je znevážena Patrickovým vyzvánějícím mobilem. Toto inspirativní pnutí mezi melodramatičností a civilností, prostupující celý film, ukazuje, že život může být plný žalu a bolesti, ale málokdy vám dovolí nezabývat se kromě vlastního utrpení i jinými, mnohem banálnějšími starostmi všedních dnů.

Místo u moře (Manchester by the Sea, USA, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Kenneth Lonergan, kamera: Jody Lee Lipes, střih: Jennifer Lame, hudba: Lesley Barber, hrají: Casey Affleck, Michelle Williams, Kyle Chandler, Lucas Hedges ad., 137 min., distribuce: Falcon (premiéra v ČR 2. 2. 2017).

Místo u moře (Manchester by the Sea, USA, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Kenneth Lonergan, kamera: Jody Lee Lipes, střih: Jennifer Lame, hudba: Lesley Barber, hrají: Casey Affleck, Michelle Williams, Kyle Chandler, Lucas Hedges ad., 137 min., distribuce: Falcon (premiéra v ČR 2. 2. 2017).

Přečteno 1198x

Článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.3 /12

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Místo u moře

****  CINEPUR (3.6)

****  ČTENÁŘI (3.5)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #113

#113

říjen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Tak trochu roadmovie / Skokan

Ztraceni v Evropě / Král Belgičanů

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč

Život na narušených základech / Klient

Poetizace krutosti / Sibiřský deník

Vlamovat se do jakýchkoli dveří / Poslední rodina

Útočiště pro outsidery / Strážci Galaxie Vol. 2

Frankensteinovo monstrum / Vetřelec: Covenant


DALŠÍ Z RUBRIKY

Nicolas W. Refn spustí online platformu s filmy, hudbou a texty

Polibek konvertovavšího psíka / Druhá strana naděje

Abrakadabra! Olomoucký festival PAF láká na první jména

Editorial 113: Werner Herzog

Od Nezlomného po Sůl a oheň / Filmy se stále starší pamětí

Transcendentální zážitky reality / Dokumentární tvorba Wernera Herzoga

Srdce ze skla / Herzogovy variace na heimatfilm

Werner goes to Hollywood / Herzog a americká filmová kultura


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Život na narušených základech / Klient

Prohrát s hrdostí / Masaryk

Snowden / Velký bratr tě sleduje

24 týdnů / Právo na (vlastní) život

Krotitelé duchů / Duchové patriarchální minulosti


RUBRIKY

anketa (22) / český film (68) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (119) / editorial (87) / fenomén (67) / festival (54) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (109) / komiks (10) / kritika (703) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (596) / objev (3) / pojem (36) / portrét (4) / profil (95) / reflexe (24) / report (94) / rozhovor (150) / scénář (4) / soundtrack (34) / téma (831) / televize (83) / tisková zpráva (1) / událost týdne (188) / video (2) / videoart (16) / videohra (51) / web (39) / zoom (148)

Cinepur #110 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Pravda neexistuje / Jackie (Tomáš Gruntorád, kritika)

Poezie jako obraz / Poetry-filmy Jaromíra Typlta (Janis Prášil, téma)

Člověk bestie / Rozpolcený (Janis Prášil, kritika)

Béčka pro nové milénium / Produkce společnosti The Asylum (Antonín Tesař, téma)

Mica Levi - Ze surreálné garáže k Oscarům (Jiří Špičák, soundtrack)

Pohádky o evropském filmu / Rok 2016 v české distribuci (Aleš Danielis, glosa)

+ více...