Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mezery identity / Moonlight

Mezery identity / Moonlight

kritika / Ondřej Pavlík / 12. 5. 2017

Epizodická struktura filmu Moonlight přirozeně směřuje pozornost k dlouhým, zhruba sedmiletým časovým průrvám, v nichž se nám protagonista, jejž ztvárňují tři různí herci, doslova mění před očima. Kapitoly nazvané postupně „Little“, „Chiron“ a „Black“ dále navádějí k tomu, abychom ústřední postavu nechápali jako esenciální zhmotnění určitých stereotypů, ale abychom nad její identitou naopak neustále pochybovali. Ne nadarmo jsou všechna tři pojmenování hrdinovi přidělena ostatními, matkou, kamarádem, vrstevníky. Má tedy Chiron cosi jako vlastní „autentickou“ osobnost, nebo je převážně tvarován svým okolím? To je otázka, kterou si oscarová dramata příliš často nekladou. A to i proto, že převážně zdůrazňují soustředěné herecké transformace hvězd, u nichž je působivá jejich kontinuita, ze které pak vzniká výsledný singulární „výkon“. Moonlight takové chápání hereckého výkonu zásadně ztěžuje. Místo souvislé ohromující performance vystupují do popředí jak zdánlivě nesoudržné změny Chironovy fyziognomie, tak ozvěny mezi odlišnými fázemi jeho dospívání a okruhem jeho nejbližších.

Vzhledem k mezerovité skladbě filmu, která Chirona štěpí do tří vzhledově ne zcela kompatibilních figur, je kontinuita napříč hereckými představiteli zajišťována jinak. Jedním takovým „vnějším“ garantem je režisér a scenárista Barry Jenkins, jehož veřejně deklarovaný osobní vklad sceluje snímek na úrovni autobiografické výpovědi. Druhou zárukou plynulosti je obtížněji popsatelný queer faktor, kterým Chiron disponuje jako dítě, jako teenager i jako dospělý muž. Termín „queer“ přitom nemusí nutně označovat homosexuála, ale obecněji člověka, který jaksi „nezapadá“, straní se, vymyká se normě.

Obraz Chirona-outsidera dlouho odpovídá běžným představám o otloukánkovi z problémové čtvrti. Jako kluk se před šikanou schovává v prázdném feťáckém doupěti. Ze hřiště odchází sám se svěšenou hlavou. Spíše než slovy hovoří svýma velkýma, zkoumavě vykulenýma očima. V šestnácti je jeho bázlivý pohled ještě obezřetnější. Nervózně těká do stran a vyhlíží, odkud přiletí další rána. Křehká tělesná konstituce jen podtrhuje jeho zranitelnost.

Dramatický rozdíl přichází až s posledním přechodem do dospělosti, kdy je Chiron takřka k nepoznání. Herec a bývalý atlet Trevante Rhodes mu propůjčuje impozantní muskulaturu, pod kterou bychom těžko hledali středoškolského střízlíka. Z vysmívaného slabocha se stal uznávaný šéf drogového byznysu, který svůj alfa status stvrzuje pečlivě kultivovaným zevnějškem, okázalými šperky a dominantním vystupováním. Až by se mohlo zdát, že Moonlight schematicky vytlouká jedno klišé druhým: ostrakizované děcko s nevyjasněnou orientací střídá černošský kápo jako z devadesátkového hiphopového videoklipu.

Přesto právě v závěrečné třetí kapitole kulminuje několik těžko slučitelných rozporuplností, které se zjednodušujícímu čtení vzpírají. Chiron na jednu stranu zrcadlí svého dětského mentora Juana, aniž by však byl jeho prostou kopií. Jeho odkaz v něm místo toho trhaně rezonuje: Juanovo ležérní sebevědomí, vyjadřované přirozenými manýry, je v Chironově případě součástí šlechtěné pracovní vizáže, zpoza které v nestřežené chvíli probleskne ostýchavý úsměv. Setkání se starým kamarádem Kevinem proto není jen reminiscencí a připomínkou nenávratně ztracené minulosti, ale také příležitostí zbavit se na moment ochranného krunýře. Chiron do Kevinovy restaurace vchází nejistě, kolébavě, s rukama v kapsách. Když na stůl před jídlem odloží svoje zlaté nasazovací zuby, je to, jako kdyby svlékl brnění. Svoji jemnost a zranitelnost neztratil, jen ji z donucení obklopil lesklými nárazníky a svalnatými pažemi.

Odpověď na otázku, kým Chiron vlastně je, zůstává až do konce plná nevyřešených protikladů a ambivalencí. Je tím, co ze sebe pracně vybudoval, nebo tím, co v sobě (ne)úspěšně potlačil? Už proto je nálepka „černošského gay snímku“, vytvořená médii během oscarové kampaně, nepatřičná. Jenkinsův film nepřitakává ustálenému zobrazování minorit, ale tyto naopak postupně znejasňuje a komplikuje. Působivých kontrastů přitom dociluje prostřednictvím rozmanitého, a přitom vzácně sladěného hereckého ansámblu, v němž dělení na „hlavní“ a „vedlejší“ role postrádá smysl.

Moonlight (USA, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Barry Jenkins, kamera: James Laxton, střih: Nat Sanders, Joi McMillon, hudba: Nicholas Britell, hrají: Trevante Rhodes, André Holland, Janelle Monáe, Naomie Harris ad., 111 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 23. 2. 2017).

Moonlight (USA, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Barry Jenkins, kamera: James Laxton, střih: Nat Sanders, Joi McMillon, hudba: Nicholas Britell, hrají: Trevante Rhodes, André Holland, Janelle Monáe, Naomie Harris ad., 111 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 23. 2. 2017).

Přečteno 1702x

Článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Moonlight

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


DALŠÍ Z RUBRIKY

Válka hrou / Chlapi nepláčou

Nejvíc nominací na Zlaté glóby získala romance Tvar vody

Pokračování seriálu Sedmilhářky bude režírovat Andrea Arnold

Berlinale zahájí animovaný Psí ostrov Wese Andersona

Editorial 114: Visegrádská animace

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci

Polsko: Na hraně emocí i žánrů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Mindhunter / V náruči sadistického monstra

Streamování na veřejnosti mění společenské normy, tvrdí Netflix

Vidět znamená žít / Dunkerk

The Deuce: Špína Manhattanu / Nahota nejen na prodej

MFFKV: Český film Křižáček pozvolna šálí divácké smysly


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #110 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Feťácký nihilismus pro starší a pokročilé / T2 Trainspotting (Michal Böhm, kritika)

Mica Levi - Ze surreálné garáže k Oscarům (Jiří Špičák, soundtrack)

Opustit vlastní šílenství / Fenomén Isabelle Huppert (Stanislava Přádná, portrét)

Legenda o konci klasického princeznovského světa / Odvážná Vaiana (Anna Krejčířová, dvd)

Svastiky, sex a násilí / Italské nacisploatace (Jiří Blažek, téma)

Mezery identity / Moonlight (Ondřej Pavlík, kritika)

+ více...