Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mezery identity / Moonlight

Mezery identity / Moonlight

kritika / Ondřej Pavlík / 12. 5. 2017

Epizodická struktura filmu Moonlight přirozeně směřuje pozornost k dlouhým, zhruba sedmiletým časovým průrvám, v nichž se nám protagonista, jejž ztvárňují tři různí herci, doslova mění před očima. Kapitoly nazvané postupně „Little“, „Chiron“ a „Black“ dále navádějí k tomu, abychom ústřední postavu nechápali jako esenciální zhmotnění určitých stereotypů, ale abychom nad její identitou naopak neustále pochybovali. Ne nadarmo jsou všechna tři pojmenování hrdinovi přidělena ostatními, matkou, kamarádem, vrstevníky. Má tedy Chiron cosi jako vlastní „autentickou“ osobnost, nebo je převážně tvarován svým okolím? To je otázka, kterou si oscarová dramata příliš často nekladou. A to i proto, že převážně zdůrazňují soustředěné herecké transformace hvězd, u nichž je působivá jejich kontinuita, ze které pak vzniká výsledný singulární „výkon“. Moonlight takové chápání hereckého výkonu zásadně ztěžuje. Místo souvislé ohromující performance vystupují do popředí jak zdánlivě nesoudržné změny Chironovy fyziognomie, tak ozvěny mezi odlišnými fázemi jeho dospívání a okruhem jeho nejbližších.

Vzhledem k mezerovité skladbě filmu, která Chirona štěpí do tří vzhledově ne zcela kompatibilních figur, je kontinuita napříč hereckými představiteli zajišťována jinak. Jedním takovým „vnějším“ garantem je režisér a scenárista Barry Jenkins, jehož veřejně deklarovaný osobní vklad sceluje snímek na úrovni autobiografické výpovědi. Druhou zárukou plynulosti je obtížněji popsatelný queer faktor, kterým Chiron disponuje jako dítě, jako teenager i jako dospělý muž. Termín „queer“ přitom nemusí nutně označovat homosexuála, ale obecněji člověka, který jaksi „nezapadá“, straní se, vymyká se normě.

Obraz Chirona-outsidera dlouho odpovídá běžným představám o otloukánkovi z problémové čtvrti. Jako kluk se před šikanou schovává v prázdném feťáckém doupěti. Ze hřiště odchází sám se svěšenou hlavou. Spíše než slovy hovoří svýma velkýma, zkoumavě vykulenýma očima. V šestnácti je jeho bázlivý pohled ještě obezřetnější. Nervózně těká do stran a vyhlíží, odkud přiletí další rána. Křehká tělesná konstituce jen podtrhuje jeho zranitelnost.

Dramatický rozdíl přichází až s posledním přechodem do dospělosti, kdy je Chiron takřka k nepoznání. Herec a bývalý atlet Trevante Rhodes mu propůjčuje impozantní muskulaturu, pod kterou bychom těžko hledali středoškolského střízlíka. Z vysmívaného slabocha se stal uznávaný šéf drogového byznysu, který svůj alfa status stvrzuje pečlivě kultivovaným zevnějškem, okázalými šperky a dominantním vystupováním. Až by se mohlo zdát, že Moonlight schematicky vytlouká jedno klišé druhým: ostrakizované děcko s nevyjasněnou orientací střídá černošský kápo jako z devadesátkového hiphopového videoklipu.

Přesto právě v závěrečné třetí kapitole kulminuje několik těžko slučitelných rozporuplností, které se zjednodušujícímu čtení vzpírají. Chiron na jednu stranu zrcadlí svého dětského mentora Juana, aniž by však byl jeho prostou kopií. Jeho odkaz v něm místo toho trhaně rezonuje: Juanovo ležérní sebevědomí, vyjadřované přirozenými manýry, je v Chironově případě součástí šlechtěné pracovní vizáže, zpoza které v nestřežené chvíli probleskne ostýchavý úsměv. Setkání se starým kamarádem Kevinem proto není jen reminiscencí a připomínkou nenávratně ztracené minulosti, ale také příležitostí zbavit se na moment ochranného krunýře. Chiron do Kevinovy restaurace vchází nejistě, kolébavě, s rukama v kapsách. Když na stůl před jídlem odloží svoje zlaté nasazovací zuby, je to, jako kdyby svlékl brnění. Svoji jemnost a zranitelnost neztratil, jen ji z donucení obklopil lesklými nárazníky a svalnatými pažemi.

Odpověď na otázku, kým Chiron vlastně je, zůstává až do konce plná nevyřešených protikladů a ambivalencí. Je tím, co ze sebe pracně vybudoval, nebo tím, co v sobě (ne)úspěšně potlačil? Už proto je nálepka „černošského gay snímku“, vytvořená médii během oscarové kampaně, nepatřičná. Jenkinsův film nepřitakává ustálenému zobrazování minorit, ale tyto naopak postupně znejasňuje a komplikuje. Působivých kontrastů přitom dociluje prostřednictvím rozmanitého, a přitom vzácně sladěného hereckého ansámblu, v němž dělení na „hlavní“ a „vedlejší“ role postrádá smysl.

Moonlight (USA, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Barry Jenkins, kamera: James Laxton, střih: Nat Sanders, Joi McMillon, hudba: Nicholas Britell, hrají: Trevante Rhodes, André Holland, Janelle Monáe, Naomie Harris ad., 111 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 23. 2. 2017).

Moonlight (USA, 2016, IMDb)
Režie a scénář: Barry Jenkins, kamera: James Laxton, střih: Nat Sanders, Joi McMillon, hudba: Nicholas Britell, hrají: Trevante Rhodes, André Holland, Janelle Monáe, Naomie Harris ad., 111 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 23. 2. 2017).

Přečteno 5046x

Článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Moonlight

****  CINEPUR (3.5)

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life

Mládeži, rozchod / Genesis

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí


DALŠÍ Z RUBRIKY

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Cyklus Kino pravdy a lásky připomene v Brně výročí listopadu 89

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Benátky: Babyteeth je suverénním debutem australské režisérky

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Benátská soutěž zkraje nabídla filmy o manželství i vesmíru

Úvod k tématu: Tarantino

Editorial 124 / Kdybych kouřila, zapálila bych si Red Apple


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

KVIFF: Film Až přijde oheň ukazuje děsivou krásu živlů

KVIFF: Čínský Portrét mozaikou patří k vrcholům soutěže

KVIFF: Bulharský soutěžní film Otec není žádná Sláva

KVIFF: Škop volá Budiž světlo, ale zůstává v bezpečném šeru


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (98) / fenomén (73) / festival (87) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (117) / komiks (10) / kritika (803) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (730) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (105) / reflexe (24) / report (110) / rozhovor (160) / scénář (4) / soundtrack (45) / téma (898) / televize (102) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (62) / web (42) / zoom (157)

Cinepur #110 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Béčka pro nové milénium / Produkce společnosti The Asylum (Antonín Tesař, téma)

Procházky virtuální přírodou / Firewatch (Michal Böhm, videohra)

Obyčejný žal / Místo u moře (Martin Šrajer, kritika)

Mnichovská krize věčně živá / Mnichovské trauma ve filmu (Jaroslav Pinkas, fenomén)

Svastiky, sex a násilí / Italské nacisploatace (Jiří Blažek, téma)

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení (Antonín Tesař, kritika)

+ více...