Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pravda neexistuje / Jackie

Pravda neexistuje / Jackie

kritika / Tomáš Gruntorád / 3. 6. 2017 / komentáře (1)

Nasloucháme-li svědectví pamětníků historické události, nemůžeme si být jistí, zda se nestylizují do role, již nesehráli. Není pravda jen pravděpodobně znějící lží? Lze odhalit skutečné motivace lidí za jejich jednáním, které vešlo do dějin? Tyto otázky, nad nimiž musí ambice hledačů konečné pravdy a smyslu kapitulovat, stojí neustále v pozadí Jackie Pabla Larraína – ani ne tak historického dramatu o atentátu na Johna F. Kennedyho, jako spíše vláčné meditace nad snadnou manipulovatelností historické paměti. Larraín se scenáristou Noahem Oppenheimem v Jackie nerekonstruují okolnosti atentátu s detailní precizností ani nepřináší novou interpretaci události, která se mírou své medializace stala nevysvětlitelnou. Namísto snahy nabídnout pravdu (nebo víru v její možnou podobu) pozorují Kennedyho blízké a zdůrazňují jejich lidskou omylnost, prolhanost, tendenci přepisovat drobné i podstatné pravdy do nových, „objektivních verzí“ pro veřejnost. Dějiny jsou zde systematicky označovány za subjektivní konstrukt: Jackie zprostředkovává zjitřený stav mysli čerstvě ovdovělé Kennedyho ženy Jacqueline, která vždy stála mimo pozornost vypravěčů prezidentova příběhu, a nyní sehrává roli insiderky odhalující novináři fakta z první ruky, ovšem se zákazem je zveřejnit.

Larraín v Jackie sahá k tématům svých dvou předchozích filmů: k demytizaci zbožštělých idolů z Klubu a fenoménu mediální manipulace z No. Klub vykresluje skupinu katolických kněží, odložených na jakousi záchytku pro zdiskreditované členy církve, jako sebranku lhářů, vyděračů, pedofilů a gayů, narušujících oficiální portrét svatých mužů. Obdobně Jackie problematizuje v rozpravách pozůstalých veřejný obraz milovaného prezidenta Kennedyho. Doslechneme se z nich pejorativně zabarvené bilance, že Kennedy „vyřešil krizi, kterou způsobil“, že byl „antikomunistický bojovník“ a že jako kluk bojující za lepší svět „připravil Vietnam“. Jackie kriticky odhaluje rozporuplnost idolu a pokládá jeho sny a rozhodnutí do ambivalentních poloh. Zařadí jej mezi politiky pronášející připravené projevy, získávající si spojením s mediálními poradci přízeň lidu a vylepšující svou image hlášením se k odkazu národních velikánů Lincolnova typu. Dvojtvářnost film dodá i viceprezidentu Johnsonovi, podstoupivšímu prezidentskou přísahu s pokryteckou výčitkou, že proběhla po smrti předchůdce nedůstojně narychlo, přestože se jí dle jiných zdrojů nemohl dočkat. I Jackie se po opulentním státním pohřbu vystrojeném po vzoru Lincolnovy tryzny svěří knězi, že parádu nestrojila pro manžela, ale pro sebe v očekávání, že přiláká pozornost atentátníka, který by na otevřeném prostranství ukončil i její život.

S No – rekonstrukcí slavného referenda, v němž chilský národ vyjádřil roku 1988 nedůvěru generálu Pinochetovi po několikadenní reklamní masáži jeho příznivců i odpůrců – sdílí Jackie technická řešení, jimiž evokuje ducha doby a udržuje v centru pozornosti problém mediální zprostředkovanosti reality. No nás přenáší do osmdesátých let skrze vizuální styl záznamu pořízeného dobovou videokamerou, Jackie je rovněž snímána lehce roztřesenou ruční kamerou na 16mm materiál. Využívá dokumentární rámec interview, v němž spolu novinář magazínu Life a Jackie rozpráví většinou v čelních záběrech jako „mluvící hlavy“ z televizních reportáží. Larraín rovněž propojuje autentické dokumentární záznamy s jejich inscenovanými imitacemi, až vzniká místy nerozlišitelný amalgám reálného a fikčního. Do hry na odhalování neautenticity toho, co je rádo považováno za autentické (archivní metráže, zpravodajství, dokumenty), spadá i důkladnost a dokonalost nápodoby, s níž Natalie Portman ztělesnila Jackie.

Neopomenutelný podíl na účinku Jackie nese disonantní, psychedelická hudba Micy Levi, zesilující odvrat díla od objektivního výkladu dějin k jejich subjektivnímu prožitku titulní hrdinkou. Odráží somnambulní malátnost Jackie, naznačuje její černé myšlenky, vyjadřuje jejich přelétavost od jedné úvahy ke druhé. Málokteré retro zasazené do šedesátých let a založené na úzkostlivé reprodukci dějinných reálií zanechá díky nekonvenční, avšak dokonale přilnavé hudbě tak ahistorický, kosmický a zároveň niterný dojem jako Jackie.

Jackie (Chile, Francie, USA, 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Noah Oppenheim, kamera: Stéphane Fontaine, střih: Sebastián Sepúlveda, hudba: Mica Levi, hrají: Natalie Portman, Peter Sarsgaard, Greta Gerwig, Billy Crudup, John Hurt ad., 100 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 2. 2. 2017).

Jackie (Chile, Francie, USA, 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Noah Oppenheim, kamera: Stéphane Fontaine, střih: Sebastián Sepúlveda, hudba: Mica Levi, hrají: Natalie Portman, Peter Sarsgaard, Greta Gerwig, Billy Crudup, John Hurt ad., 100 min., distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 2. 2. 2017).

Přečteno 1086x

Článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.2 /6

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Terka  (8.6.2017 09:48)

Velmi pěkně napsáno, zajímavé postřehy. Ale. Rozmohl se nám tady takový nešvar. Už druhý článek Cinepuru (pokaždé od jiného autora), ve kterém dnes čtu, že "něco je amalgám něčeho". V tomto případě dokonce "nerozlišitelný amalgám". Můj ty smutku, to je u vás v redakci nějaké nové modní spojení? Vždyť to ani není moc přiléhavé. Amalgám je čistě a pouze slitina kovu používaná na zuby. Tohle dentální přirovnání mi přijde tak bezzubé, že by mu amalgán nepomohl. Pokud chcete psát poutavě, nepotřebujete k tomu vymýšlet vlastní slova/tvary, opravdu nééé.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #114

#114

prosinec 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Ozu chudých / Po bouři

Naděje na konci světa lidí / Válka o planetu opic

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver

Dětský film pro dospělé / Po strništi bos

Bon appétit / Oklamaný

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Vidět znamená žít / Dunkerk

Vítězný film z Ji.hlavy Opera o Polsku / Ukřižovat orla


DALŠÍ Z RUBRIKY

Válka hrou / Chlapi nepláčou

Nejvíc nominací na Zlaté glóby získala romance Tvar vody

Pokračování seriálu Sedmilhářky bude režírovat Andrea Arnold

Berlinale zahájí animovaný Psí ostrov Wese Andersona

Editorial 114: Visegrádská animace

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci

Polsko: Na hraně emocí i žánrů


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Křížová výprava za jiný (český) film / Křižáček

Frankofonie / Cesty umění

Zdaleka / Jaký otec, takový syn

Prach / Binárními opozicemi proti složitosti života

Komuna / Partička s dysfunkčním srdcem


RUBRIKY

anketa (22) / český film (71) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (120) / editorial (88) / fenomén (67) / festival (56) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (110) / komiks (10) / kritika (713) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (613) / objev (3) / pojem (36) / portrét (5) / profil (96) / reflexe (24) / report (95) / rozhovor (151) / scénář (4) / soundtrack (35) / téma (836) / televize (85) / tisková zpráva (1) / událost týdne (193) / video (2) / videoart (16) / videohra (52) / web (40) / zoom (149)

Cinepur #110 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Opustit vlastní šílenství / Fenomén Isabelle Huppert (Stanislava Přádná, portrét)

Procházky virtuální přírodou / Firewatch (Michal Böhm, videohra)

Mnichovská krize věčně živá / Mnichovské trauma ve filmu (Jaroslav Pinkas, fenomén)

Úvod k tématu 110: Okraje kinematografie (Lukáš Skupa, téma)

Sexuální násilí a smrt ve městě / Sedmilhářky (Ondřej Pavlík, televize)

Člověk bestie / Rozpolcený (Janis Prášil, kritika)

+ více...