Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Život přečerpán / Já, Daniel Blake

Život přečerpán / Já, Daniel Blake

kritika / Martin Mišúr / 22. 4. 2017

Jan Zábrana v jedné své jízlivé poznámce postavil do kontrastu dvě knihy, sociologickou studii života v Harlemu, založenou na rozsáhlém výzkumu a podepřenou mnoha daty, a Zábranou přeložený román Prezydent krokadýlů Warrena Millera, nevybíravou výpověď o potyčkách gangů v černošském ghettu. Sociolog objasnil sociální předpoklady tamního marasmu patřičně, leč suše a nezúčastněně. Miller analytický výklad nepodal, přesto měl Zábrana dojem, že ucelenější představu o Harlemu získal z jeho knihy.

Ken Loach objevil způsob, jak adekvátně spojit obě polohy. Levicový režisér po desetiletí natáčí filmy, ve kterých dokládá jak mimořádnou sečtělost a znalost souvislostí, tak schopnost bezprostředně zachytit sociálně vyloučené hrdiny. Empatie se u něj přitom zpravidla nerovná plakátové idealizaci nebožáků nebo zkrášlování bídy. Na jeho hrdinech naopak často ulpívá množství pomyslných nečistot: mluví hrubě, nesrozumitelně, v osobních vztazích často selhávají, někteří o sebe příliš nedbají, vzdělání se jim nedostává.

Jednu z těchto nečistot – humpolácké vyjadřování – staví Loach ve filmu Já, Daniel Blake do popředí, respektive do protikladu k uhýbavé rétorice úřadů, kteří protagonistovi po infarktu v nepřehledném systému vysvětlují, proč nemá nárok na sociální dávky. Zatímco Daniel Blake mluví bez přípravy, místy mu přeskakuje hlas a glosuje absurdity kousavými narážkami, zástupci organizace na podporu nezaměstnaných mluví strojovým, odlidštěným tónem, který připomíná audiolekce angličtiny pro začátečníky, a emoce vyjadřují pouze vzácně. Tahle odměřená, komisní dikce působí v situaci, kdy hrdinovi jde v podstatě o přežití, nepřístojně a dokáže adresáta ponížit bez použití jediného vulgarismu. Není náhoda, že mnoho těchto rozhovorů absolvuje Daniel telefonicky, tedy ještě anonymnějším odlidštěným způsobem. V jedné scéně film ukazuje, že pokud se některý zaměstnanec úřadu smiluje a zamýšlí obejít pravidla, záhy narazí, neboť úředníci dohlížejí na sebe navzájem a sledují, jak kdo plní normy instituce. Loach nenápadně zprošťuje jednotlivce pracující v této mašinerii viny a naznačuje, že všichni bez výjimky jsou oběťmi cynických pravidel.

Tato pozorování předkládá Loach neobyčejně srozumitelně, až kazatelsky, ale zároveň v sobě nezapře aktivistu. Daniel ke konci filmu provádí spontánní antisystémový happening a jeho kamarádka Katie na závěr prosloví řeč, jež vše pro jistotu ještě jednou shrne. Její postava vnáší vážnost a postupně tlumí počáteční humor filmu. Režisér si tím zabezpečí, že občasné pousmání nepřehluší hněv a bezmoc, které pramení z očividné nespravedlnosti. Těmto emocím a úsilí natočit přístupné dílo pak Loach poněkud podbízivě podřizuje vlastní styl. Zahlazuje například jiné než jazykové nečistoty: ve filmech Lůza nebo Jmenuji se Joe měli hrdinové téměř neustále špinavé oděvy a doma či v práci tak neuklizeno, že se deratizace zdála nevyhnutelná. Naproti tomu Daniel i Katie žijí přese všechny nesnáze v relativně hygienickém prostředí a interiérové scény si zachovávají jistý půvab. Loach dále líčí Daniela coby víceméně příjemného společníka, což opět neplatí pro mnohé hrdiny jeho dřívějších filmů, kterým je mnohdy lepší vůbec nepřijít do cesty (Andělský podíl) nebo je naopak inzultovat, aby se jim krapet rozsvítilo (Smůla na patách).

Snímek pochopitelně lze chápat prostě jen jako další z mnoha variací na kafkovské motivy. Některé jeho kritické výpady zase připomínají žehrání starého pána. Film obsáhle zdůrazňuje, že Daniel ani trochu nerozumí počítačům, ale úřednické postupy od něj vyžadují dost vysoký stupeň internetové gramotnosti. Přesto právě obnažení byrokratického jazyka je pro film klíčové. Historikové a politologové důkladně popsali rétoriku nacistické či komunistické moci. Loach nás pobízí, abychom se podívali na řeč dnešní moci v její obzvláště odporné podobě formulářů, motivačních dopisů, strukturovaných životopisů nebo osobních ohodnocení. Namísto sociologické analýzy nám k ní Daniel Blake podává prozaický komentář: „Je totálně k zblití.“

Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake, UK, Francie, Belgie, Německo, 2016, IMDb)
Režie: Ken Loach, scénář: Paul Laverty, kamera: Robbie Ryan, střih: Jonathan Morris, hudba: George Fenton, hrají: Dave Johns, Hayley Squires, Dylan McKiernan, Briana Shann ad., 101 min., distribuce: Film Europe  (premiéra v ČR 2. 2. 2017).

Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake, UK, Francie, Belgie, Německo, 2016, IMDb)
Režie: Ken Loach, scénář: Paul Laverty, kamera: Robbie Ryan, střih: Jonathan Morris, hudba: George Fenton, hrají: Dave Johns, Hayley Squires, Dylan McKiernan, Briana Shann ad., 101 min., distribuce: Film Europe  (premiéra v ČR 2. 2. 2017).

Přečteno 733x

Článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Já, Daniel Blake

****  CINEPUR (2.8)

****  ČTENÁŘI (3)

Ohodnoťte film na Cinepur.cz


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #111

#111

červen 2017



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Pravda neexistuje / Jackie

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Člověk bestie / Rozpolcený

Mezery identity / Moonlight

Google Earth a fotogeničnost špíny / Lion

Feťácký nihilismus pro starší a pokročilé / T2 Trainspotting

Obyčejný žal / Místo u moře

Život přečerpán / Já, Daniel Blake


DALŠÍ Z RUBRIKY

Editorial 111 / Když se o vás pere Wolverine

Bohéma / Fikce a realita v televizním seriálu

Nostalgický pokrok v mezích formátu / Česko v éře globální televize

O podlidech, nelidech a těch ostatních / Stopy sociálního realismu v současné australské...

Televize pro hráče / YouTube kanál Machinima

True crime / Nejen televizní fenomén

Úvod k tématu 111: Současné televizní formáty

Velká čínská zeď / Rozestavěný pomník čínsko-amerického přátelství


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Ave, Caesar! / Engels, který štěká


RUBRIKY

anketa (22) / český film (62) / český talent (32) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (117) / editorial (85) / fenomén (66) / festival (48) / fragment (18) / glosa (209) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (108) / komiks (9) / kritika (686) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (562) / objev (3) / pojem (36) / portrét (3) / profil (93) / reflexe (24) / report (91) / rozhovor (148) / scénář (4) / soundtrack (31) / téma (820) / televize (78) / tisková zpráva (1) / událost týdne (177) / video (2) / videoart (16) / videohra (49) / web (37) / zoom (146)

Cinepur #110 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Google Earth a fotogeničnost špíny / Lion (Ivo Michalík, kritika)

Obyčejný žal / Místo u moře (Martin Šrajer, kritika)

Pohádky o evropském filmu / Rok 2016 v české distribuci (Aleš Danielis, glosa)

Ženy bez vlastností / Bába z ledu (Kamila Dolotina, kritika)

Scorseseho zabřednutí do křesťanské bažiny / Mlčení (Antonín Tesař, kritika)

Béčka pro nové milénium / Produkce společnosti The Asylum (Antonín Tesař, téma)

+ více...