Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Život přečerpán / Já, Daniel Blake
kritika / Martin Mišúr / 22. 4. 2017
Ken Loach objevil způsob, jak adekvátně spojit obě polohy. Levicový režisér po desetiletí natáčí filmy, ve kterých dokládá jak mimořádnou sečtělost a znalost souvislostí, tak schopnost bezprostředně zachytit sociálně vyloučené hrdiny. Empatie se u něj přitom zpravidla nerovná plakátové idealizaci nebožáků nebo zkrášlování bídy. Na jeho hrdinech naopak často ulpívá množství pomyslných nečistot: mluví hrubě, nesrozumitelně, v osobních vztazích často selhávají, někteří o sebe příliš nedbají, vzdělání se jim nedostává.
Jednu z těchto nečistot – humpolácké vyjadřování – staví Loach ve filmu Já, Daniel Blake do popředí, respektive do protikladu k uhýbavé rétorice úřadů, kteří protagonistovi po infarktu v nepřehledném systému vysvětlují, proč nemá nárok na sociální dávky. Zatímco Daniel Blake mluví bez přípravy, místy mu přeskakuje hlas a glosuje absurdity kousavými narážkami, zástupci organizace na podporu nezaměstnaných mluví strojovým, odlidštěným tónem, který připomíná audiolekce angličtiny pro začátečníky, a emoce vyjadřují pouze vzácně. Tahle odměřená, komisní dikce působí v situaci, kdy hrdinovi jde v podstatě o přežití, nepřístojně a dokáže adresáta ponížit bez použití jediného vulgarismu. Není náhoda, že mnoho těchto rozhovorů absolvuje Daniel telefonicky, tedy ještě anonymnějším odlidštěným způsobem. V jedné scéně film ukazuje, že pokud se některý zaměstnanec úřadu smiluje a zamýšlí obejít pravidla, záhy narazí, neboť úředníci dohlížejí na sebe navzájem a sledují, jak kdo plní normy instituce. Loach nenápadně zprošťuje jednotlivce pracující v této mašinerii viny a naznačuje, že všichni bez výjimky jsou oběťmi cynických pravidel.
Tato pozorování předkládá Loach neobyčejně srozumitelně, až kazatelsky, ale zároveň v sobě nezapře aktivistu. Daniel ke konci filmu provádí spontánní antisystémový happening a jeho kamarádka Katie na závěr prosloví řeč, jež vše pro jistotu ještě jednou shrne. Její postava vnáší vážnost a postupně tlumí počáteční humor filmu. Režisér si tím zabezpečí, že občasné pousmání nepřehluší hněv a bezmoc, které pramení z očividné nespravedlnosti. Těmto emocím a úsilí natočit přístupné dílo pak Loach poněkud podbízivě podřizuje vlastní styl. Zahlazuje například jiné než jazykové nečistoty: ve filmech Lůza nebo Jmenuji se Joe měli hrdinové téměř neustále špinavé oděvy a doma či v práci tak neuklizeno, že se deratizace zdála nevyhnutelná. Naproti tomu Daniel i Katie žijí přese všechny nesnáze v relativně hygienickém prostředí a interiérové scény si zachovávají jistý půvab. Loach dále líčí Daniela coby víceméně příjemného společníka, což opět neplatí pro mnohé hrdiny jeho dřívějších filmů, kterým je mnohdy lepší vůbec nepřijít do cesty (Andělský podíl) nebo je naopak inzultovat, aby se jim krapet rozsvítilo (Smůla na patách).
Snímek pochopitelně lze chápat prostě jen jako další z mnoha variací na kafkovské motivy. Některé jeho kritické výpady zase připomínají žehrání starého pána. Film obsáhle zdůrazňuje, že Daniel ani trochu nerozumí počítačům, ale úřednické postupy od něj vyžadují dost vysoký stupeň internetové gramotnosti. Přesto právě obnažení byrokratického jazyka je pro film klíčové. Historikové a politologové důkladně popsali rétoriku nacistické či komunistické moci. Loach nás pobízí, abychom se podívali na řeč dnešní moci v její obzvláště odporné podobě formulářů, motivačních dopisů, strukturovaných životopisů nebo osobních ohodnocení. Namísto sociologické analýzy nám k ní Daniel Blake podává prozaický komentář: „Je totálně k zblití.“
Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake, UK, Francie, Belgie, Německo, 2016, IMDb)
Režie: Ken Loach, scénář: Paul Laverty, kamera: Robbie Ryan, střih: Jonathan Morris, hudba: George Fenton, hrají: Dave Johns, Hayley Squires, Dylan McKiernan, Briana Shann ad., 101 min., distribuce: Film Europe
(premiéra v ČR 2. 2. 2017).
Já, Daniel Blake (I, Daniel Blake, UK, Francie, Belgie, Německo, 2016, IMDb)
Režie: Ken Loach, scénář: Paul Laverty, kamera: Robbie Ryan, střih: Jonathan Morris, hudba: George Fenton, hrají: Dave Johns, Hayley Squires, Dylan McKiernan, Briana Shann ad., 101 min., distribuce: Film Europe
(premiéra v ČR 2. 2. 2017).
Přečteno 2259x
Článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3 /2
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Já, Daniel Blake
**** CINEPUR (2.8)
**** ČTENÁŘI (3)
POSLEDNÍ ČÍSLO

#133
únor 2021
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Bolest na hranici ráje / Lux Æterna
Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm
Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál
Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka
Existenciální pijáctví / Chlast
Od eschatologie k entropii / Last and First Men
Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa
DALŠÍ Z RUBRIKY
David Fincher chystá film podle komiksové série The Killer
Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Pravda na dně lahviček s močí / Šarlatán
Půvab a moudrost motivačních citátů / Kdybys jen tušil
Hledání otce, hledání syna / Dálava
RUBRIKY
anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (112) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (268) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #110, duben 2017
Z obsahu tištěného čísla:
Mnichovská krize věčně živá / Mnichovské trauma ve filmu (Jaroslav Pinkas, fenomén)
Život přečerpán / Já, Daniel Blake (Martin Mišúr, kritika)
Mica Levi - Ze surreálné garáže k Oscarům (Jiří Špičák, soundtrack)
Pohádky o evropském filmu / Rok 2016 v české distribuci (Aleš Danielis, glosa)
Obyčejný žal / Místo u moře (Martin Šrajer, kritika)
Spánek rozumu plodí příšery / Reakce na text děkana FAMU (Vít Janeček, glosa)