Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když Mark Renton přednese v T2 variaci na svůj kultovní monolog „Vyber si život“ z úvodu prvního Trainspottingu, nezakončuje ho již slovy „Rozhodl jsem se nevybrat si život“. I tentokrát se v něm sice strefuje do povrchnosti konzumní společnosti a kritizuje nutnost činit v životě volby v rámci sešněrovaných mantinelů, ale hovoří již z pozice člověka, který podobný život dvacet let žil. Nabízí se tak otázka, zda pokračování nabídne adekvátní alternativu mladistvého buřičství a feťáckého nihilismu, kterými kdysi film zarezonoval celými britskými ostrovy.

T2 je ve výsledku spíš hřejivou vzpomínkou než důstojným pokračováním. Nostalgie tu přitom není jen prostředkem pro zesílení účinku na diváka-pamětníka, ale stává se jedním z hlavních motivů i motorů filmu. Nostalgie stojí již za rozhodnutím Marka Rentona odjet zpátky do Skotska, kam se navrací dvacet let po konci prvního dílu, kdy okradl své kamarády o společný balík peněz. V nostalgickém duchu se samozřejmě nese i jeho setkávání s bývalými přáteli, s nimiž vzpomíná nejen na události z Trainspottingu, ale vrací se ještě hlouběji do jejich společného mládí. Tyto návraty Boyle v rámci svého montážně-ilustrativního stylu podporuje nejen flashbacky scén z prvního filmu, ale i útržky klišovitě stylizovanými jako rodinný 8mm filmový archiv. Minulost je přirozeně zpřítomňována užíváním skladeb z proslulého původního soundtracku nebo doslovnou citací obrazových kompozic z prvního dílu. Někdy autoři dokonce pracují s podstatnými detaily originálu pouze jako s nostalgickými rekvizitami zbavenými svých původních významů. Tak je tomu i v případě heroinu: Rozhodnutí Rentona a Sick Boye znovu si „šlehnout“ nemá žádné konsekvence, a tím pádem pouze minimální opodstatnění v ději. Boyle jako by dospěl k závěru, že ne všechny důležité motivy z prvního dílu lze jednoduše zopakovat, ale postavy na ně vždycky mohou alespoň vzpomínat.

Jako by se tím autoři snažili zamaskovat fakt, že jejich dílo nemá vlastně žádné nové a podstatné tematické roviny srovnatelné s prvním Trainspottingem. Studie neschopnosti a neochoty stát se součástí společnosti, která v devadesátých letech zároveň upozorňovala na problém vyloučených lokalit ve Skotsku i po celé Anglii, je zde nahrazena banální motivací po finančním zaopatření postav, kde příčinou neštěstí je hlavně Rentonova zrada. Dvě z původního kvarteta hlavních postav sice prožívají i tíži zodpovědnosti otcovství, i tento motiv je ale nakonec rozmělněn v prázdných frázích. Absence silného jednotícího tématu tak způsobuje to, že se film rozpadá do série odlišně stylizovaných a kvalitativně nevyrovnaných epizod. V nich se spíše nahodile střídají žánry a nálady, než aby docházelo k mistrovskému zkombinování tragiky (mrtvé dítě) a komiky (výkaly u snídaně) původního Trainspottingu.

Podobně jako jeho britský krajan Ridley Scott ani Danny Boyle není typem režiséra, který by se výrazněji autorsky podílel na psaní scénáře ke svým filmům. Na pozdním Scottově díle se navíc ukazuje, že kvalita filmů je mnohdy spíš zásluhou scénáře než režiséra, který figuruje spíše v roli zkušeného řemeslníka. Boyle nicméně stále dokáže i ze slabších scénářů vystavět sice často dutou, ale jinak poměrně slušnou vizuální podívanou, a to zejména díky svému výraznému energickému rukopisu. To je případ pokračování Trainspottingu, ve kterém ovšem scenárista John Hodge (volně adaptující román Irwina Welsche Porno navazující na literární předlohu Trainspottingu) dal přednost bezpečné náruči nostalgie. Z mimořádného kulturního fenoménu se tak stala nevýrazná položka v Boylově filmografii, která je programově zacílena na pamětníky prvního dílu. Například scéna Rentonovy promluvy je sugestivní i napodruhé, ale jen proto, že se jí zrovna v tomto případě daří úspěšně aktualizovat esenci prvního dílu. To se bohužel nedá říci o filmu jako celku.