Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Prohrát s hrdostí / Masaryk

Prohrát s hrdostí / Masaryk

kritika / Martin Šrajer / 28. 7. 2017

Nový film režiséra Julia Ševčíka mohli první diváci vidět na konci loňského roku v pražské Lucerně, několik měsíců před regulérní distribuční premiérou. Producent Rudolf Biermann takto po vzoru svých amerických kolegů, kteří se svým kandidátům snaží zajistit účast na Oscarech, vyšel vstříc stanovám Českého lva. Stejná praxe se v roce 2006 osvědčila tvůrcům filmu Obsluhoval jsem anglického krále (Biermann se na něm podílel jako výkonný producent), který získal pět Lvů. Adaptace Hrabalova románu byla navíc stejně jako Masaryk zařazena do programu berlínského filmového festivalu. Právě na Berlinale letos nicméně vyšlo najevo, že pouhá nápodoba zahraničních postupů, zřejmá u Masaryka ze způsobu distribuce i „hollywoodské“ vizuální okázalosti, možná uspokojí členy České filmové a televizní akademie, ale na mezinárodní úspěch nestačí. Zahraniční recenze psaly o vypravěčsky rozpolceném dramatu s pomalým tempem, které nemá šanci uspět mimo domácí trh.

Jeden z pravděpodobných důvodů zahraničního odmítnutí ovšem v recenzích z Berlína pojmenován nebyl. Drama sledující osud syna prvního československého prezidenta v nestálých předválečných letech oproti jiným výpravným dobovým snímkům nevypráví o vítězství, nýbrž o porážce, v jejímž zachycení se navíc flagelantsky vyžívá. Karla Rodena coby Jana Masaryka poprvé vidíme poté, co se koncem října 1938 vloupal do cizího domu. Zlomený muž sedí za pianem a hraje českou hymnu, která slouží jako coda uzavírající státníkovu neúspěšnou snahu uhájit československou autonomii a navázat na otcův státotvorný odkaz. Po zadržení policii Masaryk žádá, aby byl umístěn do psychiatrické léčebny, na jediné místo, kde mu, jak sám říká, bylo dobře. Většinu filmu tvoří rekapitulace okolností, jež protagonistově ztrátě kontaktu s realitou předcházely. Masaryk tak má charakter anamnézy, jež prostřednictvím asociativních retrospektiv nehledá řešení vnitřní krize, ale převážně jen popisuje symptomy, odvíjející se pro změnu od krize vnější. Filmový Jan Masaryk je totiž mužem, který ještě více než ženy a kokain miloval svou vlast a neúspěchy československé diplomacie vnímal jako osobní selhání.

Nikam nevedoucí vyjednávání se státníky zpřítomňuje Masarykovu bezmoc a tragédie jedince, připraveného nejprve vůdci zahraničních mocností, posléze otupujícími léky a řemeny, které jej poutají k lůžku, o možnost svobodného rozhodování, odráží tragédii země, jež ztratila svou suverenitu. Tvůrci si introspektivním rámcem vytvořili alibi pro absenci uceleného dramatického oblouku i uspokojivého vyústění. K dynamizaci precizně rozvrženého vyprávění jim namísto toho slouží kontrast politického vyjednávání, zachyceného s chladnou objektivitou, a subjektivních sekvencí, v nichž delirický Masaryk pozoruje, jak jeho zesnulý bratr Herbert leze po stropě.

Zvolená forma ovšem neslouží ke kritické reflexi Masarykova přijetí defétistického postoje, jenž proniká i do způsobu, jakým navazuje kontakt se ženami, a k přehodnocení mýtu o zrazeném národu, ale naopak k zesílení naléhavosti příběhu. Ševčík v jednom rozhovoru prozradil, že někdejšího ministra zahraničí vnímá jako člověka, jenž se postavil diktatuře a prokázal tím podobné hrdinství jako muž, který na pekingském náměstí Nebeského klidu zůstal stát před jedoucími tanky. Nepřiměřenost režisérem zvoleného příměru odpovídá patosu, s jakým jsou Masarykovy prohry inscenovány. Nejen během sekvence s prostřihy na představení Verdiho Aidy připomíná hrdinův neúspěšný boj za národní ideály operní představení, v němž existují pouze vypjaté situace a postavy v nepříliš decentní narážce na současnou sociopolitickou situaci pronášejí patetické věty jako „Zlu se musíme postavit včas“. Hollywoodský sentiment paradoxně pomáhá překrýt pachuť nevyhnutelné porážky, v čemž spočívá zásadní rozpor filmu. Vypráví o prohře způsobem, který nás nevede k poučení z minulosti, ale vzbuzuje (národní) hrdost a stvrzuje provinciální narativ o malém státě, který občas semelou velké dějiny. Z toho důvodu může být Ševčíkův film obtížně přijatelný i pro domácí diváky bez silného vlasteneckého cítění a slabosti pro překonané dějinné interpretace, natož pro zahraniční publikum.

Masaryk (ČR, Slovensko, 2016, IMDb)
Režie: Julius Ševčík, scénář: Petr Kolečko, Alex Koenigsmark, Julius Ševčík, kamera: Martin Štrba, střih: Marek Opatrný, hudba: Michał Lorenc, Kryštof Marek, hrají: Karel Roden, Hanns Zischler, Oldřich Kaiser, Arly Jover, Jiří Vyorálek, Emília Vášáryová, Eva Herzigová, Martin Hofmann, Zuzana Kronerová ad., 113 min., distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 9. 3. 2017).

Masaryk (ČR, Slovensko, 2016, IMDb)
Režie: Julius Ševčík, scénář: Petr Kolečko, Alex Koenigsmark, Julius Ševčík, kamera: Martin Štrba, střih: Marek Opatrný, hudba: Michał Lorenc, Kryštof Marek, hrají: Karel Roden, Hanns Zischler, Oldřich Kaiser, Arly Jover, Jiří Vyorálek, Emília Vášáryová, Eva Herzigová, Martin Hofmann, Zuzana Kronerová ad., 113 min., distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 9. 3. 2017).

Přečteno 3183x

Článek vyšel v časopise Cinepur #111, červen 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.9 /19

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Jak vycvičit své vnitřní zvíře / Muž se zaječíma ušima

Vzpomínky na lásku / Marťanské lodě

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta

Vidět ticho / Sound of Metal

Řez globalizující se Indií / Bílý tygr


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (115) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (818) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (286) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #111 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #111, červen 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Staronové i nové cesty animace / Anifilm 2017 (Kamila Boháčková, report)

Nic si nevymezovat / Matyáš Trnka (Kamila Boháčková, profil)

True crime / Nejen televizní fenomén (Milan Kruml, téma)

Nostalgické ultranásilí / Doom (Antonín Tesař, videohra)

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti (Tomáš Stejskal, kritika)

Naposledy povstat a padnout / Logan: Wolverine (Ondřej Pavlík, kritika)

+ více...