Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

„A čím si to vysvětlujete?“ pátrá investigativní novinář po příčině morálního příkoří. „Mentalitou,“ odpovídá železničář Canko, který kvůli dobrému skutku přichází o vše, co je mu v životě drahé. O společenském a mentálním rozporu současného Bulharska vypráví už druhý film režisérské dvojice Kristina Grozeva a Petar Valčanov. Zamýšlená trilogie odstartovaná snímkem Lekce tematizuje v ostře vystavěných dramatech osud obyčejných lidí, kteří se nevědomky stávají oběťmi morálně pokřiveného systému.

Tentokrát doplatí na svou mravní neohebnost drážní dělník Canko. Ten najde na kolejích hromadu bankovek a rozhodne se to oznámit policii. Při vyznamenání, kterým je jeho hrdinský čin korunován, jsou mu odebrány staré hodinky, namísto nichž dostane laciný digitální šunt. Nesmělá snaha získat zpět rodinnou památku roztočí řetězec událostí, které ho ve výsledku semelou.

Rozpor mezi diametrálně odlišnými světy v Glory modelově představuje Canko s vizáží bezdomovce a atraktivní Julie, šéfka mediální kliky ministerstva dopravy. Její entrée pracovního telefonátu, který absolvuje na gynekologickém křesle v klinice asistované reprodukce, ukazuje, že hektický život vytížené manažerky neutuchá ani v nejintimnějších momentech. Biologické hodiny, na které ji starostlivě upozorňuje manžel, ji nechávají stejně chladnou jako Cankovy ztracené „Slávy“ (značka ruských hodinek) s věnováním od otce.

Zprvu zábavný snímek o člověku, který se ocitne v nesprávnou dobu na nesprávném místě a ještě udělá neblahé rozhodnutí být čestný a vrátit nalezené miliony, nabírá stále tristnější obrátky. Genetická neprůbojnost spojená s patologickým koktáním způsobí, že Canko se proti odcizení hodinek není schopen bránit ani v nejjednodušších situacích. V obyčejných úkonech, jako je telefonát, tak naplno vyzní tragická bezmocnost, která postavu odsuzuje být hříčkou neskrývaného cynismu dnešní společnosti.

Podstatu její bezohlednosti zhušťuje slavnostní obřad, který je ve skutečnosti jen propagandistickým tyátrem sloužícím k zastření nového korupčního skandálu. Záměnu hodinek předjímá i výměna oblečení, které si Canko nevlastním přičiněním potřísní. V reprezentativním hávu, tedy v zapůjčených kalhotách a s čínskými bateriovkami na zápěstí, má železničář při oficiálním focení vést „nenucenou konverzaci“ s ministrem. Ale na dotaz ohledně zadržovaných mezd a návrhu vyřešit finanční ztrátu podchycením zlodějů nafty je dělník odbyt frází: „Mluvte o něčem slavnostnějším.“ Po morálním odzbrojení je Canko následně denunciován i fyzicky. Když vrátí cizí oděv, ocitne se na záchodě poníženě vysvlečený bez možnosti dovolat se nápravy.

Promyšlená gradace, která citlivě střídá obě polohy tragikomického příběhu, přednáší téma morálního příkoří vyrovnaněji než předchozí Lekce při zachování stejné narativní metody. Řetězec nehod a omylů, které z nevýznamných drobností dělají události kardinálního významu, hatil život už učitelce z Lekce (taktéž Margita Goševa). Ta po martyriu úplaty manželova dluhu málem přišla o dům kvůli úřednímu omylu v korunových položkách. Herecká výměna pozic padoucha a oběti Glory výrazně pomohla. Stefan Denoljubov působí v roli nešťastně koktajícího železničáře podstatně přirozeněji než v šablonovité šarži démonického lichváře, který učitelku vysokoprocentní půjčkou dočasně „zachrání“, aby ji posléze stáhl ještě hlouběji.

Nezjevný, ale podstatný nesoulad v zobrazení pohnutého příběhu způsobuje kamera, která v obou filmech navozuje přímým vstupem do děje až reportážní dojem. Ale už od další sekvence se nedokáže vyhranit a lavíruje mezi hyperangažovaným a neslaně civilním rejstříkem. Snímek se tak potýká s opačným problémem, než je tomu u podobně laděných českých filmů, kde ladnost kamery a vycizelovaný vizuál zamaskovávají dramaturgické kolapsy. V Glory kamera emočně nepodbarvuje silné momenty scénáře a neumocňuje skvělý výkon ústředních postav. Snad i proto nepůsobí příběh tak intenzivně jako třeba v případě novovlných rumunských filmů nebo snímků bratrů Dardennů, k nimž zatím jen vzhlíží. Dobrou zprávou nicméně je, že bulharský film vykazuje nesporný potenciál, který stvrzuje i Rekvijem za gospodju J. Bojana Vuletiće, který měl letos premiéru na Berlinale.