Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Rozmanitý program karlovarského festivalu vybízí ke srovnáním, která by za jiných podmínek nepřišla na mysl. Těšil jsem se například, že po prvních dvou dnech postavím vedle sebe dva “nemocniční” filmy z dvou značně odlišných kultur, americký romkom Pěkně blbě a ruské drama Arytmie. Ale protože Pěkně blbě celý festival (slavnostně) zahajovalo a už včera kolem poledne na něj nebyly lístky, následovat proto bude pouze diagnostika východoevropského filmu.

Arytmie je letos jedním z nemnoha snímků z Hlavní soutěže, u kterých zní jméno režiséra přinejmenším povědomě. Boris Chlebnikov si na festivalovém okruhu buduje renomé od svého minimalistického debutu Koktebel (2003), poetické “road movie”, v níž otec a syn společně putují na Krym. Režisérův dosavadní vrchol – alespoň co se prestiže týče – pak přišel o deset let později, když jeho drama Dlouhý šťastný život zařadili do hlavní soutěže dramaturgové festivalu Berlinale. Chlebnikov zdaleka nemá takové renomé, jako třeba jeho krajan Andrej Zvjagincev, jehož protirežimní, v zahraničí financované filmy v posledních letech s velkou pompou uvádí hvězdná přehlídka v Cannes. O to zajímavější pro nás ale může být setkání s “vývozním” ruským filmem, který přitom vznikl za podpory tamního ministerstva kultury.

Na to, že název Arytmie můžeme chápat dvojznačně, diváky předem upozorňuje festivalová anotace. Neodkazuje jen k srdeční poruše, s níž se v práci setkává mladý manželský pár zdravotníků, Oleg a Káťa, ale také obrazně k “výkyvům”, kterými prochází jejich vztah. Snímek přitom rozhodně není infarktový, ale podobně jako někteří hypochondričtí pacienti smrtelnou zástavu srdce spíš nenápadně předstírá. SMS “Měli bychom se rozvést”, kterou Káťa na úvodní oslavě u rodičů odesílá opilému Olegovi, je právě takovým falešným varováním. Může se zdát, že jejich manželství odteď bude směřovat k definitivnímu rozkladu, ale místo toho jde o jeden z propadů těkavé sinusoidy, na které oba vytrvale udržují svůj vztah při životě. Partnerskou krizi Chlebnikov neportrétuje jako výbušnou přehlídku vzájemného překřikování, dramatických rozchodů a následných bouřlivých usmíření. Hrdinové spíše zdlouhavě, tak trochu otráveně "dojíždějí" na setrvačnost a sílu zvyku. Když se v závěru Oleg se slzami v očích zoufale Káťy ptá “Ztratil jsem tě?”, snímek v tu chvíli zužitkovává veškeré emoce, které v předchozích scénách trpělivě nashromáždil.

Od civilních festivalových dramat z lékařského prostředí se zároveň skoro automaticky očekává jistý společensko-kritický přesah. Arytmie se určitě neblíží kafkovské absurditě Smrti pana Lazaresca, ale o reflexi svazujících systémových pravidel se přece jen pokouší. Svéhlavý Oleg se při výjezdech se sanitkou musí vyrovnávat s příkazy svého nového šéfa, který po zachranářích vyžaduje takřka strojovou efektivitu. Zdravotníci naopak prosazují “lidský přístup”, za který nicméně schovají i kdejaké lajdáctví. Přestože tu padne i věta o nefunkčnosti ruských soudů, Arytmie není politický film “leviatanovských” parametrů. Mezi pitím vodky a impulzivním porušováním pracovních nařízení snímek směřuje k univerzálnímu morálnímu dramatu, v němž hranice mezi dobrem a zlem nejsou dost dobře čitelné.