Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Málokterý žánr lépe absorbuje dobové společenské strachy a obsese než horor. Už od třicátých let dostává hrůza na plátně podobu čehosi jiného, exotického a nezvyklého, co se skrývá ve vytěsněných prostorách (sklepeních, lesích nebo podvědomí), nočních hodinách a nezapadajících jedincích. Vzhled a vlastnosti monster přímo úměrně korespondují s na první pohled obyčejnými jedinci, které úchylné bestie likvidují. Střet nepřirozeného s normálním tedy nabízí hlavní zdroj diváckého potěšení, plynoucího ze sledování hororů. Aktuální celospolečenská nálada však v těchto snímcích spíš podpovrchově tepe, zahalená v řeči jinotajných symbolů, než že by stála otevřeně na očích. Najdou se ale také výjimky. Například osm let starý film Sama Raimiho Stáhni mě do pekla se spoléhal jak na osvědčené hororové extrémy v kombinaci s humornou nadsázku, tak na všudypřítomné téma krize bankovního systému.

Na podobné směsi palčivě prožívaného problému, přepsaného do pokleslé formy a odlehčeného řadou komických scén, stojí rovněž nejnovější žánrový hit Uteč. Nízkorozpočtový snímek, který od ledna vystoupal na pozici jednoho z nejvýdělečnějších filmů roku, totiž ťal do živého hned na několika rovinách. Na jednu stranu zřetelně těží z nárůstu sebevědomých, v afroamerické každodenní i historické zkušenosti zakotvených titulů posledních zhruba pěti let – od 12 let v řetězech přes Creed až po loňský Moonlight. Tato konjunktura rovněž dokazuje, že téma rasy zůstává nadále živoucí a podstatné a v případě adekvátního žánrového uchopení také divácky atraktivní. Na stranu druhou Uteč podvratně tvrdí, že i v postobamovské Americe etnické či sexuální minority stále čelí hrozbě ztráty identity a vynucené bezmoci.

Oba motivy se do filmu vplétají zejména pozvolným vmanipulováním diváka do pozice Chrise, jehož diskomfort tváří v tvář rodině milované Rose přerůstá nejprve ve vtíravou paranoiu a poté v reálné ohrožení. V tomto ohledu funguje lépe první polovina snímku, v níž režisér a scenárista Jordan Peele rozpracovává základní premisu. Mladík odjíždí se svou typickou WASP přítelkyní na víkend k jejím rodičům, kteří sice netuší, že je Chris Afroameričan, ale podle jejích slov naopak tento fakt uvítají. Následujících 24 hodin, než se události zvrhnou do děsivého inferna, zakoušíme pocit mladého černocha, nuceného existovat ve světě mocných, rádoby osvícených liberálů – všechny ty řeči o třetím prezidentském období pro Obamu, o Tigeru Woodsovi, o tmavší pleti jdoucí do módy... Právě z dialogových scén, v nichž privilegovaní běloši zdvořilého mladíka ubíjejí blazeovaně pronášenými nehoráznostmi, čiší skutečná, samotný film přerůstající hrůza. Uteč tudíž dovedně destiluje jak žánrová klišé, tak odpozorované či přímo zažité situace, které diváka nekompromisně vtahují do specifické, rasově podmíněné úzkosti.

Film však obsahuje také komicky odlehčené momenty, ztělesněné zejména v postavě Chrisova kamaráda Roda, které ukazují na Peelovo autorské a herecké zázemí v cyklu Key and Peele. Satirická rovina měla být ve filmu mnohem silněji přítomná, protože debutující režisér původně plánoval obsadit do hlavní role Eddieho Murphyho. Protože známý černošský komik postavě věkově neodpovídal, volba nakonec padla na mladšího Daniela Kaluuyau. Z jeho Chrise tak čiší spíš nesmělá zdvořilost, upomínající na doktora Prentice v podání Sidneyho Poitiera v klasickém filmu Hádej, kdo přijde na večeři, v kombinaci se zranitelnou Miou Farrow v Rosemary má děťátko. Podobně důmyslnou castingovou volbu představuje Allison Williams, nad níž se v její první filmové roli ještě vznáší přízrak Girls, ale tvůrci tohoto efektu vědomě a invenčně využívají při konstrukci postavy Rose.

Film tedy otevřeně artikuluje komplexní pocitové momentum jedné etnické minority ve Spojených státech. Tato výpověď je filtrovaná přes ustálené konvence hororového žánru, včetně dívčím postavám vyhrazeného finálního souboje s monstry. Stejně jako v jejich případě i Chrisem vydobyté příměří stojí na dosti vratkém základě, za nímž je cítit autorova nutkavá inklinace k optimisticky laděnému vyústění. Pro tentokrát – za několik let se možná dočkáme i mnohem pochmurnějších žánrových podobenství.