Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Od ceněného sociálního dramatu Cesta ven přichází režisér Petr Václav rok co rok s novým snímkem. Působilo-li loňské sousedské drama Nikdy nejsme sami s tolika vraždami a pokusy o sebevraždu v mikropříběhu několika málo postav poněkud překombinovaně, letošní snímek Skokan naopak na dramatičnost takřka rezignuje. Coby letní roadmovie, jak je v podtitulu označován, svého hlavního protagonistu, recidivistu Julia, staví na cestu, jež je, ve shodě s konvencemi žánru, epizodickým vyprávěním s otevřeným koncem. Roadmovie, není-li provázáno s jiným žánrem, zpravidla nestojí na dramatické zápletce a zvratech. Soustředí se na krizi identity hlavního hrdiny, jenž rozhodnutím vydat se na cestu reaguje na nepohodlí, nespokojenost či bezvýchodnost v dosavadním životě.

Julia propouštějí z vězení a jeho vyhlídky na svobodě nejsou valné. Jeho okolí žije na hraně zákona, a návrat tudíž znamená být znovu jednou nohou v kriminálu. Julius se z této situace chce vymanit radikálním rozhodnutím: po vzoru herce, z nějž filmový festival v Cannes udělal hvězdu, vyráží spontánně stejným směrem v naději, že jej potká podobné štěstí. Jako vzpomínka, sen či iluze jej na této cestě doprovází někdejší přítelkyně Aneta. V její latentní přítomnosti se cesta (do Cannes) stále zřetelněji ukazuje být pouze zástupným cílem, jenž překrývá dojem, že tím správným východiskem z Juliova tápání může být obnovení vztahu s Anetou.

Žánrový rámec roadmovie Skokan současně naplňuje i shazuje. V přiznané inspiraci klasickými francouzskými cestopisy Jakub fatalista a Candide rozvíjí Václav Juliovu cestu coby řetězec drobných příhod a náhod, jež mění plány a rozhodnutí. Podobně jako řada evropských roadmovie objevuje specifickou poetiku venkovské krajiny v okolí silničních tahů a staví ji do kontrastu s pozlátkem francouzské riviéry a festivalového života. Skrze bloudícího naivního hrdinu, jeho krátkodeché nápady a naplnění, se mu nicméně daří řadu potenciálně nosných témat pouze naznačit. Tematizace či problematizace možnosti svobodného rozhodnutí, reflexe obecnější krize kultury a společnosti prostřednictvím krize hlavního hrdiny, komentář národních, kulturních, třídních, jazykových a obecně zvyklostních hranic – tradiční témata evropské roadmovie – zůstávají nerozvinuty v jakémsi motivickém stínu snímku.

Pro takto vyprázdněný koncept je příznačné i to, že Skokan v důsledku přeskakuje i cestu samu. Motiv cestování, pro roadmovie klíčový, je přítomný pouze v první části snímku, kdy Julius stopuje směrem do Cannes. Etapa, během níž se hrdina dostává z Cannes do Itálie, přes Janov do Říma, vlastní cestování nezobrazuje a k silnici se hrdina vrací až v samotném závěru. Zůstává tedy osamělé bloumání v konkrétních místech, prosté přílišných konfrontací, během nějž Julius nenachází naplnění ani v sexu, ani u církevního hodnostáře, následované poměrně rychlým a snadným setkáním s teplickým známým, jenž Juliovi pomohl již na počátku, a neméně hladkou epizodou nálezu milované Anety.

Podle svých slov Václav natáčel „pohádku s dokumentárními rysy, či snad dokonce i dokument s rysy pohádky“ a v kombinaci s roadmovie se tak vědomě vystavil riziku kloubení poměrně nesourodých prvků – autenticity a bezprostřednosti dokumentárně laděné roadmovie s idealizací a stylizací šťastného pohádkového konce. Snaha dotýkat se vážnějších témat jako společenské vykořenění Romů či organizovaná prostituce se pak v atmosféře letní bezstarostnosti mnohdy scvrkává v didaktickou zkratku. Didakticky působících scén a prvků najdeme ve snímku více, včetně citátu z Diderotova Jakuba fatalisty a vysvětlení, že za skokana označuje vězeňský slang člověka, který se vyhýbá překážkám a nezabývá se podstatou problémů, jimiž je film uvozen. Tyto definice mají být obhajobou výše zmiňované „letní“ povahy snímku – lehkovážného příběhu o lehkovážném hrdinovi, jenž překážky přeskakuje tak, že se vyhýbá střetům, zůstává uvězněn sám v sobě, v bezradnosti zlodějíčka odkázaného na náhodnou pomocnou ruku, jenž neprochází takřka žádným vývojem. Skokan je tak další variací na Václavova typická témata – romské hrdiny a nenaplněné vztahy –, variací, která pro letní rozevlátost nenašla svůj vnitřní rytmus a nezavadila o kritický osten.