Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

V souvislosti s českým filmem už nějakou dobu slýcháme o „nadějích“ nebo „příslibech do budoucna“. Podle některých názorů se domácí kinematografie mění a její produkce zaznamenává i z kvalitativního hlediska jakési oživení. Zůstaneme-li čistě u uměleckých kritérií, hovoří se již několik let o „obrození“ dokumentárního filmu. Podobné hlasy však pravidelněji zaznívají také ve vztahu k filmu hranému, zvlášť když se podaří natočit úspěšný, artově zacílený titul jako třeba loni Já, Olga Hepnarová nebo Rodinný film. Téma o „českém filmovém obrození“ tedy můžeme pokládat za reakci na optimistická zvolání o přítomnosti a budoucnosti domácí tvorby s vědomím, že na definitivní vyhodnocování je prozatím stále ještě brzy. Otazník vztyčený za názvem tématu ostatně napovídá, že následující texty ani nechtějí dospět k jednoznačným závěrům o „obrodě“. Spíše se pokoušejí pojmenovat přednosti a nedostatky různých typů současné české tvorby.

Polemický tón nastoluje hned úvodní rozsáhlá anketa, do které se zapojili jak osobnosti s dlouhodobým zájmem či vztahem k české kinematografii, tak i mladí filmaři, jež bývají považováni za onen „příslib do budoucna“. Při diskuzích o situaci českého filmu se poměrně zřídka berou v úvahu konkrétní podmínky, jež tvoří zákulisí údajného oživení a přitom ho významně ovlivňují. Respondenti ankety se proto nezamýšlejí jenom nad uměleckou úrovní českého filmu, ale také nad jeho produkčním či institucionálním zázemím – nad otázkami, které by v debatách o jakékoli obrodě neměly chybět.

Samotné téma na první pohled svádí hlavně k reflexi umělecky ambiciozních či autorských počinů nebo nástupu debutantů. Jednotlivé příspěvky se těmto aspektům sice nevyhýbají, ale věnují se takovým oblastem tvorby, o nichž se v souvislosti s „obrozením“ nemluví nebo se o nich příliš nemluví obecně. Antonín Tesař rozebírá progresivnější směry domácí žánrové tvorby a posuzuje je v kontextu spřízněných zahraničních trendů. Natálie Něudačina připravila souhrnný přehled ne zcela uspokojivého stavu české animace, která aktuálně zdaleka nevyužívá například potenciálu mladých animátorů. Závěrečný text Matěje Nytry se zaměřuje na debutanty, již mohou obohatit českou kinematografii o experimentální tendence a přicházejí z jiného než filmového prostředí. K tématu se váže i rozhovor s režisérem Václavem Kadrnkou v první části čísla.