Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Texty pojednávající o jednotlivých částech novodobé trilogie o planetě opic většinou vyzdvihují jejich formální stránku. Schematický příběh totiž divákům vynahrazují filmové triky zaměřené v první řadě na propracovanou mimiku všech primátů. Úžas nad dojímavostí emotivních pohledů inteligentního šimpanze Cézara však naštěstí není jejich jediným nosným rozměrem.

Čerstvě zakončená sága, převzatá už v minulém dílu cinefilně naladěným Mattem Reevesem, je zajímavá i jako osobitý komentář k vývoji klasických hollywoodských žánrů. Zrození planety opic vykazuje veškeré atributy snímků vědecko-fantastického a hororového ražení o monstru, které se vymkne kontrole svého stvořitele. O navrácení statu quo marně usilují cílevědomí vědci i zastánci cynického pragmatismu. Jejich neúspěch vede k Úsvitu planety opic. V něm se doplňuje dobrodužný velkofilm s dystopickou variací relativně blízké budoucnosti, končící v předvečer osudového konfliktu mezi lidmi a jejich ochlupenějším a definitivně charakternějším zvířecím protějškem. Ačkoli titul Válka o planetu opic naznačuje pravý opak, jedná se s výjimkou úvodní bitevní scény o dílo fungující na mnohem umírněnějších základech. Opulentní boje nahrazuje neustále zpomalovaná hra gest, náznaků a vyhrocených dialogů mezi ústředními postavami.

Děje se tak v kulisách dvou dalších filmových žánrů, které mají víceméně stejně prostoru. Tím prvním je western evropského střihu, například po vzoru Sergia Corbucciho. To se týká hlavně syntaxe a způsobu snímání postav zasazených do bezútěšné krajiny. Po uvěznění Cézara a jeho skupiny čítající stovky primátů se však přesouváme až někam k Mostu přes řeku Kwai, který Reeves v rozhovorech opakovaně zmiňuje jako jeden ze stěžejních inspiračních zdrojů. Minimálně co do takovéhoto žánrového rozpětí se celá trilogie aktuálním hollywoodským trendům docela vzdaluje.

Tematických třecích ploch mezi jednotlivými díly existuje více. V jejich středu nepřekvapivě stojí vztah mezi lidmi a opicemi. Zatímco v okamžiku Zrození byli druzí jmenovaní vnímání především jako nelehkým osudem zkoušená zvířata a hybateli děje byli po většinu času jejich dvounozí vykořisťovatelé, Úsvit zachycoval postupné vyrovnávání poměrů. Jeho ztvárnění a nepřetržité hledání paralel mezi oběma tábory šlo tak daleko, že film samotný brzy ztratil tempo a připomínal pouze zbytnělou ilustraci čítankově vágních tezí. Válka trpí podobným neduhem. Také u ní jsou odkazy na historickou i aktuální snahu o porozumění mezi různými zeměmi, národy a rasami příliš průhledné.

Krajnímu zjednodušování z Úsvitu se však tentokrát Reeves vyhne. Především tím, že vojákům, kteří kromě osiřelé nemocné dívky de facto jako jediní reprezentují přeživší lidstvo, vyčlenil zdaleka nejméně prostoru. Stávají se anonymním komparzem nevyhnutelné zkázy, pramenící z vnitřních i vnějších pohnutek hlavního opičího hrdiny a jeho blízkých. Protipólem má být pološílený plukovník McCullough, ale o jeho zaměnitelnosti nejlépe vypovídá skutečnost, že o něm ostatní hovoří výhradně pouze skrze jeho hodnost (určitý podíl na tom nese také nedotažená kreace Woodyho Harrelsona, utopená v šabloně plukovníka Kurtze z Apokalypsy).

Obrovský oblouk opsala také charakterizace Cézara samotného. Ve Válce už není jen moudrým a neohroženým bojovníkem za právo na existenci své tlupy. Stává se mučedníkem. Přijde o rodinu, nedůvěřiví bližní se k němu načas otočí zády a nepřátelé jej neváhají mučit na pomyslném kříži. Jeho odkaz se vyvine až do podoby zvláštního typu mesiášství. Případné kontroverze takovéhoto ztvárnění polidštěného mluvícího šimpanze však nakonec stejně ustupují žánrovému potěšení z příběhu, na který případně nebude v budoucnu složité znovu navázat. Konec světa může klidně znamenat zbrusu nový začátek.