Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Romantickou pohádku kombinovanou s béčkovým hororem Tvar vody mexického režiséra Guillerma del Tora přijali na 74. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách od prvního okamžiku nadšeně a emotivně diváci i kritici. Později se ukázalo, že nadšení pro film vyzdvihující lásku bez hranic a nabádající k přijetí jinakosti sdílela i porota. Samotné rozhodnutí udělit Zlatého lva žánrově "nízkému" filmu není pochopitelně důvod rozporovat, byť tento konkrétní výběr může vzbuzovat otázky - zejména vzhledem k poměrně silné konkurenci dvacítky soutěžních filmů včetně rafinovaného Zmenšování Alexandera Payna, černé komedie britského režiséra Martina McDonagha Tři billboardy kousek za Ebbingem (cena za scénář) či dokumentárního eposu o migrační krizi Human Flow, který jako svůj celovečerní debut natočil čínský aktivista Aj Wej Wej. Před vypuknutím soutěže vzbuzovaly spíše neproměněné naděje ještě novinky od George Clooney Suburbicon a Darrena Aronofského Mother!. Od doby, kdy ředitel benátského festivalu Alberto Barbera po osmileté přestávce znovu v roce 2012 nastoupil na post ředitele festivalu, má úroveň soutěže, které v dřívějších letech začaly šlapat na paty ostatní festivaly (nejen) kategorie A, stoupající tendenci.

Pohádkové prvky Tvaru vody, přestože zcela jiného charakteru, mohou vzdáleně připomenout loňský muzikál La La Land, který sice v Benátkách neuspěl, ale vynahradil si to na Cenách Americké akademie. Jaký bude v tomto osud del Torova snímku, je zatím v hlavách "starých bílých mužů", kteří stále ještě v Akademii převažují. Naděje na vítězství je nicméně začná. Tvar vody je totiž přímočarý ve svém optimistickém volání po spravedlnosti a poselství naděje, že i outsideři mají právo na lásku, a že v dnešním světě je jinakost už tak běžná, že je vlastně normální. V druhém plánu skrývá i náznak politického motivu, když ironicky nahlíží volební slogan "Make America Great Again"; někteří recenzenti v tomto směru hovoří také o "antifašistické" pohádce.

Tvar vody nebyl zdaleka jediným filmem benátské soutěže s podobnými motivy. Dál se ve zpochybnění americké idyly snažilo jít drama Suburbicon zasazené do padesátých let. K odkrytí pokrytectví amerických maloměšťáků (tehdy i nyní) se ale snímek ubíral takovou oklikou, že se záměr v podstatě ztratil. Clooney zkombinoval dvě linie - původní námět, těžící ze skutečného případu, v němž se v roce 1957 do bílého amerického předměstí přistěhovala rodina tmavé pleti a narazila na tuhý odpor místních, a detektivní příběh bratří Coenů zasazený do osmdesátých let. Samostatně by obě možná fungovaly. Kombinování zprvu realistického příběhu rasové nesnášenlivosti s krvavou černohumornou groteskou v "coenovském" stylu ale drhlo.

Mikrokosmos amerického maloměsta, tentokrát situovaný do současnosti, nahlédl přesvědčivě britský dramatik McDonagh i když se přitom držel v dramatu s prvky černé komedie o ženě snažící se přimět policii, aby vypátrala vraha její dcery, blízko poetice bratří Coenů. Tři billboardy kousek za Ebbingem patřily k favoritům soutěže. K těm se překvapivě neřadila dystopická komediální satira Zmenšování reflektující ekologickou krizi i krizi mužství, přičemž alespoň jedno z toho lze s filmovou nadsázkou vyřešit radikálním zmenšením. Alexander Payne scénář napsal se svým dlouholetým spolupracovníkem Jimem Taylorem - po filmech Občanka Ruth, Kdo s koho, O Schmidtovi a Bokovka je to jejich pátá spolupráce. Payne přitom ukázkově naplnil premisu, kterou ředitel benátského festivalu Alberto Barbera avizoval ještě před jeho začátkem: "Spíše než momentka dneška nebo suvenýrové selfie současného filmu jsou snímky, které navrhujeme určitým způsobem schopné vnímat budoucnost, naznačit jeden nebo dva (lepší) směry, které jsou otevřené budoucnosti, jako když prozkoumáváme horizont, abychom zjistili, co bude dál. Pokud jsme se příliš neodchýlili od nejistoty tohoto cíle, můžeme opět tvrdit, že naše práce má nějaký smysl."

74. MFF Benátky - 30.8. - 9.9. 2017