Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049

Melancholie mediálního artefaktu / Blade Runner 2049

kritika / Ondřej Pavlík / 17. 12. 2017

Na rozdíl od předchozího filmu Denise Villeneuva zatím nenapsali David Bordwell a Kristin Thompson o snímku Blade Runner 2049 na svém blogu ani řádku. Zdá se, že pro to mají důvod. Pokračování kultovní sci-fi není oproti nápady překypujícím Příchozím z formálního hlediska příliš podnětným filmem. A to navzdory tomu, že chce rovněž překvapovat dějovými piruetami a že svým rozvážným tempem a propracovanou vizualitou může působit na hollywoodské poměry až nezvykle umělecky.

Soudě dle pochvalných reakcí, ale i dle statí Slavoje Žižeka a dalších ideologických teoretiků, je předností nového Blade Runnera naopak spíše to, že, podobně jako originál, dokáže provokovat k úvahám nad současností a budoucností neoliberálního kapitalismu, nad vztahem člověka a stroje, nad (ne)autentičností existence.

Mezi těmito dvěma hrubě načrtnutými pohledy, primárně estetickým a filosofickým, nicméně trochu zapadá pohled na 2049 jako na mediální artefakt. Hovoříme-li v souvislosti s Blade Runnerem o originálech a kopiích, těžko se vyhneme asociacím s kulturou sériově vyráběných sequelů, prequelů a spin-offů. Postapokalyptické Los Angeles, v němž se bladerunnerovské filmy odehrávají, tak v novém snímku ještě konkrétněji vyvstává jako synonymum pro Hollywood – baštu, v níž se její obyvatelé skrývají před nehostinným, zdevastovaným vnějším světem, ale přitom sami ve svém civilizovaném „uvnitř“ nedokáží fungovat bez třídních bariér a sexismu.

Souběžně s tím se v Blade Runnerovi 2049 proměňuje ústřední téma vzpomínek. Jestliže v původním filmu replikanti nejprve považovali svoji paměť, a tedy i minulost, za opravdovou, tentokrát jsou si svých implantovaných myšlenek plně vědomi. Status nadesignované vzpomínky zároveň získává také film Ridleyho Scotta, k jehož úryvkům v podobě audio a video nahrávek se spolu s důstojníkem K několikrát vracíme. Pokud je přitom 2049 jeho „kopií“, v jakém smyslu jej lze od „originálu“ odlišit?

Bladerunnerovské filmy v tomto směru jako málokteré jiné zpřítomňují kruciální roli „materiálu“, z nějž je jejich stvořitelé „uhnětli“. Scottův snímek byl ve své době monumentem analogové filmařiny, přehlídkou praktických triků, detailních modelů futuristických pyramid a Vangelisových syntezátorových ploch. Výsostně tělesný rozměr měli také replikanti, kteří se skládali z nahraditelných součástek, pěstí probourávali zdi a v polorozpadlých koridorech metali akrobatické kozelce.

2049 pak do tohoto hmotného světa vnáší novou digitální dimenzi, přičemž zdůrazňuje její unikavost a grotesknost. Jsou to zároveň charakteristické vlastnosti počítačově generované grafiky, které tento účinek navozují. Instantní přítelkyně Joi se v podobě obřího reklamního hologramu tyčí nad dobitým K jako hrozivé monstrum, jindy se s otevřenou pusou „zasekává“ jako dojemně nehybný glitch. Obdobnými distorzemi jsou poznamenáni také digitálně vzkříšení „duchové“ Franka Sinatry a Elvise Presleyho, dávných pěveckých ikon, které se trhaně zjevují v Deckardově jukeboxu.

Nabízí se v této souvislosti otázka, nakolik je afektivní rozměr praktických a počítačových triků, či obecněji analogových a digitálních výrazových prostředků, určující pro přijetí filmu? A jakou roli hraje čas? Když se o původním Blade Runnerovi zasněně mluví jako o audiovizuální básni prosycené tíživou melancholií, nepramení tento melancholický pocit „slz ztrácejících se v dešti“ také z jisté nostalgie, vzbuzované dobovou scénografií, vizualitou, hudebními nástroji? A jsme vůbec schopni tento rozměr rozpoznat bezprostředně, tedy ve chvíli, kdy se zdá být zcela přirozenou součástí naší každodennosti, nebo až s časovým odstupem, kdy se najednou jeho „materiální“ kvality vyjeví mnohem naléhavěji?

Jsou to přitom právě scény, v nichž se Blade Runner 2049 s posmutnělou melancholií dotýká pomíjivosti digitálních (re)produkcí, které mohou časem získat na ještě větší působivosti. Právě tam, a pohříchu málo často, proniká film k jádru bytostně současného audiovizuálního výraziva. A místo, aby jím jednoduše vábil dovnitř a opájel, obnažuje jeho takřka spektrální obrysy a rušivé disonance.

Blade Runner 2049 (USA, 2017, IMDb)
Režie: Denis Villeneuve, scénář: Hampton Fancher, Michael Green, kamera: Roger Deakins, střih: Joe Walker, hudba: Hans Zimmer, Benjamin Wallfisch, hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks ad. , 163 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 5. 10. 2017).

Blade Runner 2049 (USA, 2017, IMDb)
Režie: Denis Villeneuve, scénář: Hampton Fancher, Michael Green, kamera: Roger Deakins, střih: Joe Walker, hudba: Hans Zimmer, Benjamin Wallfisch, hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Ana de Armas, Sylvia Hoeks ad. , 163 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 5. 10. 2017).

Přečteno 2209x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.7 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #126

#126

prosinec 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Král strašidelného údolí / Lví král

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Born To Be Wild / Narušitel systému

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Příliš ostré světlo / Budiž světlo

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice


DALŠÍ Z RUBRIKY

Úvod k tématu: Netflix

Editorial 126 / Netflix

Big (not) in Japan / Anime na Netflixu

Algoritmický výběr druhů / Netflix a dokumentární film

(Para)normální trauma / Dům na kopci a Mike Flanagan v hororové tvorbě Netflixu

Kolonizátor, nebo adoptivní rodič? / Supertelevize jako značková identita Netflixu

Všichni proti všem / Situace na současném streamingovém trhu

Králové a slouhové v zadrátovaných bažinách / Král Šumavy


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Koruna III / Krůpěje a cukrátka

Golem v Paříži / Synonyma

Filmy bez kofeinu / Hlavní soutěž 54. MFF Karlovy Vary

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

KVIFF: Film Až přijde oheň ukazuje děsivou krásu živlů


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (100) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (119) / komiks (10) / kritika (823) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (744) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (112) / rozhovor (163) / scénář (4) / soundtrack (47) / téma (912) / televize (106) / tisková zpráva (1) / událost týdne (246) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (64) / web (42) / zoom (159)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Hranice dokumentu, hranice Ji.hlavy / MFDF Ji.hlava 2017 (Kamila Boháčková, report)

Konceptuální romantismus / Lea Petříková (Sylva Poláková, profil)

Soukromá apokalypsa / matka! (Martin Bubrín, kritika)

Čarodějnice jsou zpátky / Suspiria (Jiří Špičák, soundtrack)

Úvod k tématu 114: Visegrádská animace (Lukáš Skupa, téma)

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla (Janis Prášil, kritika)

+ více...