Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Válka hrou / Chlapi nepláčou

Válka hrou / Chlapi nepláčou

kritika / Tomáš Gruntorád / 12. 12. 2017

Celovečerní hraný debut bosenského režiséra Alena Drljeviće Chlapi nepláčou měl být původně dokumentárním záznamem průběhu terapeutického worskshopu pro veterány jugoslávského konfliktu, mezi něž se Drljević rovněž řadí. Zachytit z pozice nezaujatého pozorovatele skutečná sezení vysloužilců však shledal nemožným a rozhodl se je zinscenovat pro širší publikum kinematografie hrané. Nakonec vzniklo komorní konverzační psychodrama rozebírající individuální traumata několika válečných aktérů formou jejich životopisných vyprávění. Někteří z herců přitom přispěli ke scénáři vlastními zkušenostmi a jejich vystoupení má autobiografickou kvalitu. Film na pomezí dokumentu a fikce se neuchyluje k ilustrativním bitevním obrázkům a tělesně působivému spektáklu, namísto toho pracuje spíše se silou slov, hereckého vnoření do modelových situací a (ne)přenositelností prožitků.

Slovinský psycholog Ivan se snaží v kolektivní terapii odblokovat a zapudit komplexy devíti vybraných veteránů z různých zemí bývalé Jugoslávie. Válka se během jeho sezení s Chorvaty, Srby a Bosňáky stává jakousi jevištní inscenací, v níž účastníci terapie načrtávají své vzpomínky jako scenáristé situace a sledují, jak ostatní přehrávají jejich zážitky. Jednotlivé postavy vplouvají do cizích rolí, zakoušejí na vlastní kůži cizí pocity a poskytují svým někdejším spolubojovníkům i protivníkům útěšnou zpětnou vazbu k nevratným selháním a Sophiiným volbám, po nichž po dekádách zbyly výčitky svědomí a psychiatrické diagnózy. Skrze shodný podíl různých stran na stejných zločinech a sdílený osud fyzicky či duševně poznamenaných jedinců k sobě skutečně nalézají cestu.

Tato optimistická rovina Drljevićova filmu má protiváhu v tu explicitních, tu subtilnějších poukazech na všudypřítomnost příčin, z nichž války vznikají. I chvilková setkání zástupců různých i stejných národů, jejich drobné rozhovory či jen pohledy v sobě nesou jasná zdůrazňování identit a vymezování se vůči identitám druhých. Promluvy jako „Kdybys byl pravý Chorvat, stál bys při mně“, „Takový jako ty nám byl čert dlužen“, „Ještě že se toho nedožila tvá máma, aby nemusela koukat na tohle“ nebo „Už nejsem chlap“ odkazují k shůry ustaveným ideálním kategoriím. Pokud do nich někdo nepatří, je okamžitě méněcennou aberací či rovnou nepřítelem.

Nestálou povahu míru, v němž žijí národy postjugoslávských států, naznačuje přírodní metafora z prvního záběru filmu: zelenou krajinu s nepatřičně ztrouchnivělým stromem uprostřed v popředí začne najednou zahalovat mlha, až se výhled do dáli promění v království neproniknutelné šedi. Mír je jen formálním stavem, který se může snadno a rychle rozplynout v mlhách nenávistných nacionálních sentimentů, stále prorůstajících celou společností. Ivan sice veteránům vyčítá, že v jejich myslích stále přežívá zášť, ale skupinový výlet na muslimský pohřeb ukáže, že konfliktní atmosféra panuje všude tam, kde jsou lidé.

K všudypřítomnosti nevraživosti a neschopnosti vytěsnit ji z mysli přispívá i provázání různých mediálních reprezentací a her s agresivní vibrací. Krom toho, že muži přehrávají své příběhy z pole jako na divadelní zkoušce, zde televize vysílá akční filmy na dobrou noc, tým nezletilých fotbalistů v modrých dresech trénuje na zápas proti jinému mužstvu a opilce v baru pohltí bitevní hra se stolním inventářem a imaginárními zbraněmi. Jindy se veteráni, rozdělení do družstev pelikánů a tučňáků, marně snaží pouhým dotekem proměňovat ostatní na členy svého týmu, přepisovat jejich identity na vlastní, utvořit seskupení sobě rovných.

V Drljevićově filmu se proměňují i zdánlivě ustálené mezilidské vztahy, což provokuje k otázce, co lidi skutečně spojuje a rozděluje. Umělé, jasně vymezené národnostní kategorie to nejsou, protože film sleduje gradující neshody mezi dvěma Chorvaty a paralelně i mezi dvěma Muslimy a dvěma Srby, stejně jako družný vztah Chorvata se Srbem, kteří se později drsně znesváří. Balancuje mezi utopickým snem o světě, v nichž nacionální rozdíly nebudou hrát roli a všichni se spojí do jedné lidské pospolitosti, a realistickým pohledem na důvody, proč se to pravděpodobně nikdy nestane.

Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, Bosna a Hercegovina, Slovinsko, Německo, Chorvatsko, 2017, IMDb)
Režie: Alen Drljević, scénář: Alen Drljević, Zoran Solomun, kamera: Erol Zubčević, střih: Vladimir Gojun, hudba: Dado Jehan, hrají: Sebastian Cavazza, Ermin Bravo, Leon Lučev, Boris Isaković, Boris Ler ad., 98 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 5. 10. 2017).

Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, Bosna a Hercegovina, Slovinsko, Německo, Chorvatsko, 2017, IMDb)
Režie: Alen Drljević, scénář: Alen Drljević, Zoran Solomun, kamera: Erol Zubčević, střih: Vladimir Gojun, hudba: Dado Jehan, hrají: Sebastian Cavazza, Ermin Bravo, Leon Lučev, Boris Isaković, Boris Ler ad., 98 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 5. 10. 2017).

Přečteno 2792x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #133

#133

únor 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm

Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Existenciální pijáctví / Chlast

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Žalovat se nemá / Žaluji!

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Losing Control / Control

David Fincher chystá film podle komiksové série The Killer

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Úvod k tématu: David Fincher

Nejlepší filmy roku 2020

Editorial 133: David Fincher


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Kroužení kolem banálních pravd / Krajina ve stínu

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Paměť strojů / Efekt Vašulka

Společnost podmíněné lásky / Chvění

K čemu manželství? / Manželská historie


RUBRIKY

anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (112) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (268) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Vystoupit z komfortní zóny / Čtverec (Martin Šrajer, zoom)

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace (Kamila Boháčková, téma)

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci (Zoltán Varga, téma)

Kůže, kterou nosil / Tom of Finland (Jan Bodnár, kritika)

Dál, jinam, drzeji / Rozhovor s uměleckým ředitelem festivalu v Rotterdamu (Jakub Felcman, rozhovor)

Polsko: Na hraně emocí i žánrů (Mariusz Frukacz, Iwona Aleksandra Hałgas, téma)

+ více...