Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Celovečerní hraný debut bosenského režiséra Alena Drljeviće Chlapi nepláčou měl být původně dokumentárním záznamem průběhu terapeutického worskshopu pro veterány jugoslávského konfliktu, mezi něž se Drljević rovněž řadí. Zachytit z pozice nezaujatého pozorovatele skutečná sezení vysloužilců však shledal nemožným a rozhodl se je zinscenovat pro širší publikum kinematografie hrané. Nakonec vzniklo komorní konverzační psychodrama rozebírající individuální traumata několika válečných aktérů formou jejich životopisných vyprávění. Někteří z herců přitom přispěli ke scénáři vlastními zkušenostmi a jejich vystoupení má autobiografickou kvalitu. Film na pomezí dokumentu a fikce se neuchyluje k ilustrativním bitevním obrázkům a tělesně působivému spektáklu, namísto toho pracuje spíše se silou slov, hereckého vnoření do modelových situací a (ne)přenositelností prožitků.

Slovinský psycholog Ivan se snaží v kolektivní terapii odblokovat a zapudit komplexy devíti vybraných veteránů z různých zemí bývalé Jugoslávie. Válka se během jeho sezení s Chorvaty, Srby a Bosňáky stává jakousi jevištní inscenací, v níž účastníci terapie načrtávají své vzpomínky jako scenáristé situace a sledují, jak ostatní přehrávají jejich zážitky. Jednotlivé postavy vplouvají do cizích rolí, zakoušejí na vlastní kůži cizí pocity a poskytují svým někdejším spolubojovníkům i protivníkům útěšnou zpětnou vazbu k nevratným selháním a Sophiiným volbám, po nichž po dekádách zbyly výčitky svědomí a psychiatrické diagnózy. Skrze shodný podíl různých stran na stejných zločinech a sdílený osud fyzicky či duševně poznamenaných jedinců k sobě skutečně nalézají cestu.

Tato optimistická rovina Drljevićova filmu má protiváhu v tu explicitních, tu subtilnějších poukazech na všudypřítomnost příčin, z nichž války vznikají. I chvilková setkání zástupců různých i stejných národů, jejich drobné rozhovory či jen pohledy v sobě nesou jasná zdůrazňování identit a vymezování se vůči identitám druhých. Promluvy jako „Kdybys byl pravý Chorvat, stál bys při mně“, „Takový jako ty nám byl čert dlužen“, „Ještě že se toho nedožila tvá máma, aby nemusela koukat na tohle“ nebo „Už nejsem chlap“ odkazují k shůry ustaveným ideálním kategoriím. Pokud do nich někdo nepatří, je okamžitě méněcennou aberací či rovnou nepřítelem.

Nestálou povahu míru, v němž žijí národy postjugoslávských států, naznačuje přírodní metafora z prvního záběru filmu: zelenou krajinu s nepatřičně ztrouchnivělým stromem uprostřed v popředí začne najednou zahalovat mlha, až se výhled do dáli promění v království neproniknutelné šedi. Mír je jen formálním stavem, který se může snadno a rychle rozplynout v mlhách nenávistných nacionálních sentimentů, stále prorůstajících celou společností. Ivan sice veteránům vyčítá, že v jejich myslích stále přežívá zášť, ale skupinový výlet na muslimský pohřeb ukáže, že konfliktní atmosféra panuje všude tam, kde jsou lidé.

K všudypřítomnosti nevraživosti a neschopnosti vytěsnit ji z mysli přispívá i provázání různých mediálních reprezentací a her s agresivní vibrací. Krom toho, že muži přehrávají své příběhy z pole jako na divadelní zkoušce, zde televize vysílá akční filmy na dobrou noc, tým nezletilých fotbalistů v modrých dresech trénuje na zápas proti jinému mužstvu a opilce v baru pohltí bitevní hra se stolním inventářem a imaginárními zbraněmi. Jindy se veteráni, rozdělení do družstev pelikánů a tučňáků, marně snaží pouhým dotekem proměňovat ostatní na členy svého týmu, přepisovat jejich identity na vlastní, utvořit seskupení sobě rovných.

V Drljevićově filmu se proměňují i zdánlivě ustálené mezilidské vztahy, což provokuje k otázce, co lidi skutečně spojuje a rozděluje. Umělé, jasně vymezené národnostní kategorie to nejsou, protože film sleduje gradující neshody mezi dvěma Chorvaty a paralelně i mezi dvěma Muslimy a dvěma Srby, stejně jako družný vztah Chorvata se Srbem, kteří se později drsně znesváří. Balancuje mezi utopickým snem o světě, v nichž nacionální rozdíly nebudou hrát roli a všichni se spojí do jedné lidské pospolitosti, a realistickým pohledem na důvody, proč se to pravděpodobně nikdy nestane.