Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

kritika / Martin Mišúr / 19. 1. 2018

Dovolím si drzou nadsázku: kdybych byl přehnaně ambiciózní a obstojně vynalézavý filmař, patrně bych vážně zvažoval, zda nenatočit životopisný film. Ideálně věnovaný konfrontační a ikonické osobnosti, aby projekt zmínil ještě před uvedením i publicista, který o kinematografii obvykle nepíše. Měl bych na paměti, že biopic vcelku pravidelně boduje při udílení Oscarů a daří se mu rovněž v časech nelehkých; například v pozdně stalinistickém Sovětském svazu... Samozřejmě připouštím, že proti uvedené zkratce lze postavit tisíc a jedna výjimek; myšlenkově osvěžujících a stylisticky průbojných životopisných děl, jež veškerou působivost nekladou na nebohá bedra zpravidla famózního představitele titulní role. Neruda (2016) k těmto smělým pokusům patří a jeho režisér Pablo Larraín má zasloužené renomé. Přesto se respekt mísí s rozpaky.

Chilský režisér střední generace na sebe upoutal výraznou pozornost před pěti lety. Jeho snímek No vyprávěl invenčně a chytlavě o klíčovém chilském referendu z konce osmdesátých let, kterým se rozhodovalo o Augustu Pinochetovi a dalším směřování země. Náročnou látku Larraín chytře přiblížil reflexí kampaně před plebiscitem, tudíž boj o demokracii západního typu probíhal uprostřed místy infantilního nastolování agendy ze strany pomyslných politických marketérů. Režisér do dění vkládal archivní materiály a celý snímek natočil technikou připomínající soudobé televizní vysílání. Mytický rozměr kolem události tím utvrzoval i umně narušoval, o což usiloval – byť s odlišnými postupy – i později, zejména životopisným filmem Jackie (2016). Neruda byl v Chile uveden ještě před očekávaným koprodukčním biopicem o manželce JFK a do Larraínova dosavadního tvůrčího portfolia plně zapadá.

Chilského, levicově orientovaného básníka Pabla Nerudu snímek sleduje během krátké, leč intenzivní životní epizody: koncem čtyřicátých let nastupuje studená válka, chilský prezident vyhlásí razantní antikomunistický kurz a senátor Neruda se nuceně skrývá, aby nebyl zatčen. Tradičně naháněčský a zdánlivě přehledný oblouk Larraín argumentačně oživuje nastolením politicko-marketingových témat. Neruda je celebrita a takzvané mezinárodní společenství by se mohlo ošívat, kdyby slavný básník – byť komunista – trávil léta ve vězení či ještě hůře. Proto ve filmu několikrát zazní hlasy, které vše spojí se studenoválečným taktizováním: Nerudu musí režim nahánět, nesmí jej však chytit, aby z umělce před světem neučinil mučedníka. Kohokoli méně věhlasného pak může klidně uštvat, anonymní oběť totiž snáze p(r)ojde bez povšimnutí.

Sám Neruda přitom k podobným úvahám ve filmu mnoho nevznese. Ke slovu se totiž dostává o poznání častěji antagonista Oscar (Gael García Bernal, představitel titulního marketéra ve filmu No), policista s jasným zadáním odchytit a zajistit Nerudu. Jejich vzájemný střet proniká hluboko a vcelku působivě do struktury snímku. Vůči systému loajální Oscar zkraje přizná, že poezii příliš nečte a snaží se dění i stylu snímku vnutit právě jemu blízkou vyšetřovací perspektivu. Vrší dušezpytné noirové promluvy, v jeho scénách na sebe okázale upozorňují dobové rekvizity i filmařské postupy, a především znejišťuje mírou vlastní znalosti celkové situace. Je Oscar vševědoucí, nebo pouze obětí potměšilého soka? Žádné důsledně procedurální krimi se nekoná především proto, že jej znalý Neruda nabourává a podvrací, když pro film pro změnu prosazuje vlastní styl a světonázor: pompézní, tělesně libá a nezřízená setkání, intelektuální schůzování, levicové proslovy i surrealistické vize. Básník nechává Oscarovi básně i s věnováním a sám louská ohmatané paperbackové detektivky.

Když připustíme, že Neruda podlamuje žánr i Oscarovo hledisko (a naopak), začnou dávat smysl i některé realizačně nejisté nebo naivně řešené scény. Jinými slovy, dovoleno se zdá téměř vše, byť stále na podloží štemplu skutečných událostí. A právě tato nezřízenost postupně snímku spíše škodí, vrhá jej do mnoha ne zcela vyjasněných stran a značně přepjatého závěru. Pablo Larraín nepostrádá nápady, o citu pro míru mám však vážné pochybnosti.

Neruda (Chile, Argentina, Francie, Španělsko , 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Guillermo Calderón, kamera: Sergio Armstrong, střih: Hervé Schneid, hudba: Federico Jusid, hrají: Gael García Bernal, Luis Gnecco, Alfredo Castro, Mercedes Morán ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Neruda (Chile, Argentina, Francie, Španělsko , 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Guillermo Calderón, kamera: Sergio Armstrong, střih: Hervé Schneid, hudba: Federico Jusid, hrají: Gael García Bernal, Luis Gnecco, Alfredo Castro, Mercedes Morán ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Přečteno 1855x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #133

#133

únor 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm

Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Existenciální pijáctví / Chlast

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Žalovat se nemá / Žaluji!

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Losing Control / Control

David Fincher chystá film podle komiksové série The Killer

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Úvod k tématu: David Fincher

Nejlepší filmy roku 2020

Editorial 133: David Fincher


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pravda na dně lahviček s močí / Šarlatán

Půvab a moudrost motivačních citátů / Kdybys jen tušil

Hledání otce, hledání syna / Dálava

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom


RUBRIKY

anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (112) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (268) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Oats Studios / Možná budoucnost nezávislého blockbusteru (Anna Krejčířová, web)

Tolstoj ve slow cinema / Ta, která odešla (Janis Prášil, kritika)

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace (Kamila Boháčková, téma)

Hranice dokumentu, hranice Ji.hlavy / MFDF Ji.hlava 2017 (Kamila Boháčková, report)

Hraní, teorie, umění / Umění počítačových her (Antonín Tesař, kniha)

IMAX spiritualita / Cesta času (Janis Prášil, kritika)

+ více...