Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

Ztrácení zralého Pabla / Neruda

kritika / Martin Mišúr / 19. 1. 2018

Dovolím si drzou nadsázku: kdybych byl přehnaně ambiciózní a obstojně vynalézavý filmař, patrně bych vážně zvažoval, zda nenatočit životopisný film. Ideálně věnovaný konfrontační a ikonické osobnosti, aby projekt zmínil ještě před uvedením i publicista, který o kinematografii obvykle nepíše. Měl bych na paměti, že biopic vcelku pravidelně boduje při udílení Oscarů a daří se mu rovněž v časech nelehkých; například v pozdně stalinistickém Sovětském svazu... Samozřejmě připouštím, že proti uvedené zkratce lze postavit tisíc a jedna výjimek; myšlenkově osvěžujících a stylisticky průbojných životopisných děl, jež veškerou působivost nekladou na nebohá bedra zpravidla famózního představitele titulní role. Neruda (2016) k těmto smělým pokusům patří a jeho režisér Pablo Larraín má zasloužené renomé. Přesto se respekt mísí s rozpaky.

Chilský režisér střední generace na sebe upoutal výraznou pozornost před pěti lety. Jeho snímek No vyprávěl invenčně a chytlavě o klíčovém chilském referendu z konce osmdesátých let, kterým se rozhodovalo o Augustu Pinochetovi a dalším směřování země. Náročnou látku Larraín chytře přiblížil reflexí kampaně před plebiscitem, tudíž boj o demokracii západního typu probíhal uprostřed místy infantilního nastolování agendy ze strany pomyslných politických marketérů. Režisér do dění vkládal archivní materiály a celý snímek natočil technikou připomínající soudobé televizní vysílání. Mytický rozměr kolem události tím utvrzoval i umně narušoval, o což usiloval – byť s odlišnými postupy – i později, zejména životopisným filmem Jackie (2016). Neruda byl v Chile uveden ještě před očekávaným koprodukčním biopicem o manželce JFK a do Larraínova dosavadního tvůrčího portfolia plně zapadá.

Chilského, levicově orientovaného básníka Pabla Nerudu snímek sleduje během krátké, leč intenzivní životní epizody: koncem čtyřicátých let nastupuje studená válka, chilský prezident vyhlásí razantní antikomunistický kurz a senátor Neruda se nuceně skrývá, aby nebyl zatčen. Tradičně naháněčský a zdánlivě přehledný oblouk Larraín argumentačně oživuje nastolením politicko-marketingových témat. Neruda je celebrita a takzvané mezinárodní společenství by se mohlo ošívat, kdyby slavný básník – byť komunista – trávil léta ve vězení či ještě hůře. Proto ve filmu několikrát zazní hlasy, které vše spojí se studenoválečným taktizováním: Nerudu musí režim nahánět, nesmí jej však chytit, aby z umělce před světem neučinil mučedníka. Kohokoli méně věhlasného pak může klidně uštvat, anonymní oběť totiž snáze p(r)ojde bez povšimnutí.

Sám Neruda přitom k podobným úvahám ve filmu mnoho nevznese. Ke slovu se totiž dostává o poznání častěji antagonista Oscar (Gael García Bernal, představitel titulního marketéra ve filmu No), policista s jasným zadáním odchytit a zajistit Nerudu. Jejich vzájemný střet proniká hluboko a vcelku působivě do struktury snímku. Vůči systému loajální Oscar zkraje přizná, že poezii příliš nečte a snaží se dění i stylu snímku vnutit právě jemu blízkou vyšetřovací perspektivu. Vrší dušezpytné noirové promluvy, v jeho scénách na sebe okázale upozorňují dobové rekvizity i filmařské postupy, a především znejišťuje mírou vlastní znalosti celkové situace. Je Oscar vševědoucí, nebo pouze obětí potměšilého soka? Žádné důsledně procedurální krimi se nekoná především proto, že jej znalý Neruda nabourává a podvrací, když pro film pro změnu prosazuje vlastní styl a světonázor: pompézní, tělesně libá a nezřízená setkání, intelektuální schůzování, levicové proslovy i surrealistické vize. Básník nechává Oscarovi básně i s věnováním a sám louská ohmatané paperbackové detektivky.

Když připustíme, že Neruda podlamuje žánr i Oscarovo hledisko (a naopak), začnou dávat smysl i některé realizačně nejisté nebo naivně řešené scény. Jinými slovy, dovoleno se zdá téměř vše, byť stále na podloží štemplu skutečných událostí. A právě tato nezřízenost postupně snímku spíše škodí, vrhá jej do mnoha ne zcela vyjasněných stran a značně přepjatého závěru. Pablo Larraín nepostrádá nápady, o citu pro míru mám však vážné pochybnosti.

Neruda (Chile, Argentina, Francie, Španělsko , 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Guillermo Calderón, kamera: Sergio Armstrong, střih: Hervé Schneid, hudba: Federico Jusid, hrají: Gael García Bernal, Luis Gnecco, Alfredo Castro, Mercedes Morán ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Neruda (Chile, Argentina, Francie, Španělsko , 2016, IMDb)
Režie: Pablo Larraín, scénář: Guillermo Calderón, kamera: Sergio Armstrong, střih: Hervé Schneid, hudba: Federico Jusid, hrají: Gael García Bernal, Luis Gnecco, Alfredo Castro, Mercedes Morán ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 7. 9. 2017).

Přečteno 1530x

Článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Paradoxy zla / Nabarvené ptáče

Pohádka o Eltonovi / Rocketman

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom


DALŠÍ Z RUBRIKY

Born To Be Wild / Narušitel systému

Fincher našel svého Orsona Wellese pro životopisný film Mank

Dario Argento připravuje autorský hororový seriál Longinus

Příliš ostré světlo / Budiž světlo

Park Chan-wook natočí remake satirického filmu Sekera

Vzácné, křehké a hořké životy / Sbohem, synu

Golem v Paříži / Synonyma

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Rozostřeně, ale zostra / Tvář

Pod povrchem Teheránu / Teheránská tabu


RUBRIKY

anketa (24) / český film (85) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (814) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (738) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (242) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #114 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #114, prosinec 2017

Z obsahu tištěného čísla:

Loutka stále žije! / Příklady z české a polské animace (Kamila Boháčková, téma)

Čarodějnice jsou zpátky / Suspiria (Jiří Špičák, soundtrack)

Úvod k tématu 114: Visegrádská animace (Lukáš Skupa, téma)

Kůže, kterou nosil / Tom of Finland (Jan Bodnár, kritika)

Srozumitelná jinakost / MFF Benátky (Hedvika Petrželková, report)

Oči kočky, úsměv pantera / Smyslnost, melancholie a úzkost v soudobé maďarské animaci (Zoltán Varga, téma)

+ více...