Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Terrence Malick pracoval na Cestě času čtyřicet let. Původně měl pro studio Paramount natočit hraný film, jehož děj sahal od pravěku až po první světovou válku. Zkoumání pravěké etapy ho však pohltilo natolik, že místo hrané fikce vytvořil dokumentární filozofický esej, který kombinuje blockbusterový vizuál se spirituálním přesahem. Cesta času je tak logickým vyústěním Malickovy dosavadní tvorby, v níž postupně dospěl k nové formě. Osvobodil se od příběhu a postav a zhodnotil duchovní a filozofický rozměr svých hraných děl.

Dokonalá počítačová vizualizace zrodu vesmíru od velkého třesku po vznik civilizace nebo fascinující záběry pořízené specialistou na natáčení podmořské fauny Paulem Atkinsem zprostředkovávají intenzivní divácký zážitek jak ve čtyřicetiminutové IMAX verzi, tak v celovečerní variantě určené pro běžná kina. S přírodopisnými nebo naučnými dokumenty se však Malickův snímek dá srovnat pouze okrajově. Počítačové efekty typické pro blockbusterovou kinematografii atrakcí zde nejsou pouze nástrojem k vyvolání úžasu. Ve spojení se soundtrackem, v němž figurují například skladby předního skladatele spirituálního minimalismu Arva Pärta, je imerze propojena s duchovním prožitkem.

Vesmír obvykle představuje prostor, odkud přichází smrt, místo, kde se realizují futuristické vize nebo v němž se zrcadlí lidské nitro jako v případě dokumentárního eseje Michaela Madsena Návštěva či Tarkovského filmu Solaris. Cesta času však zobrazuje vesmír jako panteistickou svatyni. Přírodní procesy svou fascinující a děsivou monumentalitou ukazují nadlidský rozměr světa. Pro Malicka zhmotňuje příroda nadpozemskou moc podobně jako pro Wernera Herzoga, který ve svých transcendentálních dokumentech nechává diváka pohlédnout nejen na žhavé magma proudící z nitra činného vulkánu nebo mrazivou oslňující plochu ledovce, ale i na vlastní smrtelnost. Herzogův majestátný vesmír ovládaný chaosem je však krutý a k člověku lhostejný a nenabízí spásu ani bezpečí. Proto je pravým opakem Malickova dobrotivého ochranitelského nebe.

Martin C. Putna ve své knize Obrazy z kulturních dějin americké religiozity vystihuje výchozí bod transcendentalismu tak, že staví do kontrastu nicotnost a zranitelnost člověka vůči všemocným přírodním silám, lhostejno k jakému náboženskému systému se vztahují. V tomto duchu Malick odkazuje sice na Bibli a křesťanství, ale modlí se k matce Zemi. Božskou entitu a zdroj mystického prožitku představuje sama příroda. Zůstává otázkou, zda fascinující záběry přírodních a vesmírných procesů v Cestě času vyvolávají jen estetický úžas a libost, nebo diváka skutečně přenášejí do spirituálního modu, v němž je možné vnímat přítomnost boží existence. Zatímco u Tarkovského je příroda zjevením, u Malicka je redukována na antropomorfizovanou bytost, které lze klást otázky. Přes duchovní rozměr tedy snímek vypovídá především o člověku.

Všudypřítomný lidský prvek je nejvýrazněji vtělen do stylizovaného slovního komentáře. Lidský hlas v podání Cate Blanchett, potažmo Brada Pitta v kratší verzi pro IMAX, vede se zbožštělým světem dialog o bytostně pozemských tématech, jako je strach ze samoty, bolesti a smrti. Některé kritické ohlasy odsoudily tento slovní komentář jako patetický, nadbytečný, frázovitý a repetitivní a poukazovaly na nedostatek kontextových informací. Tyto zdánlivé nedostatky představují spíš trhliny, jimiž do obrazu dokonalého vesmíru proniká lidský prvek. Ve snaze o exaktní přesnost povolal Malick ke spolupráci přední vědecké kapacity. Přes posedlost detailem však snímek odkrývá omezenost vědeckého poznání. Tím, že zahrnuje v rámci přesnosti hned několik alternativ vývoje života na Zemi, ukazuje neuchopitelnost, proměnlivost a unikavost světa, který nelze plně poznat, ale lze se k němu vzhlížet.