Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Další sezona podivností / Stranger Things 2

Další sezona podivností / Stranger Things 2

televize / Jarmila Křenková / 11. 2. 2018

Předloňský a loňský úspěch společnosti Netflix se seriálem Stranger Things o partě dětí z amerického maloměsta osmdesátých let čelících interdimenzionálnímu zlu není náhodný. V popkultuře a hororu zvlášť se už od nultých let projevují tendence k ohlížení se do minulosti. Hlavní proud žánru tvoří prakticky pouze komerčně úspěšné franšízy typu Paranormal Activity, jež se odehrávající v jakémsi apolitickém bezčasí, případně nekonečná série remaků hororových klasik sedmé a osmé dekády. Stranger Things zapadají do trendu nostalgie po srozumitelném a bezpečném světě před 11. zářím, který se zdá být čím dál vzdálenější komplikované realitě dneška. Pro generaci tvůrců dospívajících právě v osmdesátých letech, ale i jejich publikum tvořené z velké části mileniály, pro něž byl vstup do dospělosti obdobím nejistot a obav z budoucnosti pramenících z nemožnosti dosáhnout životních standardů rodičů, je idealizovaná krajina dětství prožitého v osmdesátých letech ideálním útočištěm.

Nostalgie bývá v diskusi o Stranger Things frekventovaným pojmem. Je jí přiřazován prostor uvnitř fikčního světa, jako by byla pevnou složkou jeho vyprávěcích struktur. Seriál samotný ale nostalgii v doslovném významu hořkosladkého anestetika, jímž jsou naočkovány vzpomínky na věci minulé, nezprostředkovává. Ono nostalgické čtení převážně spočívající v mechanickém mapování popkulturního kánonu osmé dekády je pouze součástí výše popsaného zeitgeistu, jenž vznik tohoto typu děl umožňuje. Spíš než ozvučnou deskou vzpomínek na jednu epochu jsou Stranger Things sofistikovaný původní projekt. V první sérii sourozenci Dufferovi racionálně aktualizovali pozapomenutý žánr dobrodružného příběhu s dětskými hrdiny, v té druhé pak moderně pracují s podobami hororového strachu a budují svébytnou poetiku a mytologii podivného časoprostoru městečka Hawkins.

Rok po událostech první sezony se společenství divných (prepubescentů) rozpadlo. V už tak bezútěšném období mezi Halloweenem a nástupem Reagana do druhého funkčního období má ztracený a posléze nalezený Will Byers stále co dělat sám se sebou. Pronásledují jej děsivé vize, kdy se běžná realita nečekaně prolamuje do přízračného „obráceného světa“, z něhož jako by nikdy zcela neunikl. Mikeovi se stýská po tajemné El, kterou tento svět pravděpodobně nenávratně pohltil, zatímco Lucase s Dustinem svírá děs všednosti, když se těžkopádně snaží zapůsobit na novou spolužačku známou jako Mad Max.

Tvůrci důsledně rozpracovávají charaktery a motivace postav s ohledem na to, že všichni o rok zestárli a v návaznosti na prožitá traumata prodělali jistý vývoj. Zároveň se jim daří vzdorovat očekáváním spojeným s úspěchem první sezony. Nepojali pokračování Stranger Things jako triviální službu fanouškům a vyhýbají se prvoplánovým řešením, v jejichž rámci by kompletní parta původních aktérů znovu nasedla na kola a odjela do lesů pronásledovat monstra. Příznačná je v tomto ohledu scéna, kdy čtveřice hlavních představitelů přijde o Halloweenu do školy v kostýmech krotitelů duchů. Vzápětí ovšem zjišťují, že přestože „loni přece byli v kostýmech všichni“, letos takto zůstávají osamoceni a vystaveni nechápavým pohledům či opovržlivým poznámkám coby parta mimózních nerdů.

Rehabilitace hororu

Dufferovi se soustředí na vztahovou dynamiku skupiny dospívajících středoškoláků vyznačující se specifickými interními pravidly, ale též jazykem či dikcí, kde každý zastává jasně vymezenou roli. Zároveň však příběh nestojí a nepadá v závislosti na tom, zda jsou právě všichni pohromadě, ale vzhledem k potenciálu mladých herců rozvíjí mnoho dějových linií současně. Výsledkem je promyšlená struktura vyprávění plná odboček, flashbacků i diskontinuit, které se přesně daří navázat na koncept ustavený minulou sérií. Ten spočíval v propojování a spolupráci několika věkově odlišných týmů, jejichž členové spolu musí spolupracovat, ačkoli jsou jejich dílčí cíle značně různorodé. Jen společně totiž nakonec mohou čelit monstrům ve svých hlavách i těm uniklým z vládních laboratoří.

Vznikají nečekané aliance, jako je ta mezi středoškolskou sportovní hvězdou Stevem a nadšeným dětským zoologem Dustinem, v rámci níž se vedle plánů, jak ulovit monstrum, přirozeně řeší i způsob, jak ulovit děvče. A stejně jako má většina pokračování vyšší rozpočet, více efektů, akce i monstróznějších příšer, druhá sezona Stranger Things vyniká rovněž větším počtem hrdinek ostrých jako břitva, jež v sobě mají kus temnoty a neakceptují pravidla mužských her. Jsou zastoupeny ve všech věkových kategoriích napříč různými sociálními skupinami; Willova matka stále disponuje zvířecím ochranitelským pudem, dívka z laboratoře El zjišťuje, kým je, empirickým vykročením do vnějšího praktického světa a Max nejde cestou kompromisu ohledně příslušnosti k partě ani útoku na rekordy místní arkádové herny.

Propracovaná demografie i topografie městečka Hawkins a jeho okolí z něj činí důstojný příspěvek do atlasu podivných lokalit, srovnatelných s Castle Rockem Stephena Kinga nebo oblastí Seattlu Lairda Barrona. Středostavovské domácnosti i školní chodby a třídy, jež vstřebaly vše strašlivé i pozitivní, co se v nich v průběhu času odehrálo, tvoří prostor, kde přirozeně koexistuje všední s nepravděpodobným. Je zde možné prakticky cokoli. Analogový svět archaických médií negeneruje laciný eskapismus vzývající dobu bez mobilů a sociálních sítí, kdy se „víc chodilo ven, a tudíž bylo vše lepší“. Rádiový signál, video, morseovka nebo obyčejná tužka a papír jsou funkční prostředky, jejichž prostřednictvím se daří i jinak než digitálně zhmotňovat kontury „obráceného světa“, rozpínajícího se v paralelních dimenzích Hawkinsu. Nabízí se srovnání s letošním pokusem o adaptaci Kingova hororu To, v níž tvůrci nakonec rezignovali na adekvátní vystižení mechanismů města Derry. Hawkins je paradoxně mnohem kingovštější, aniž by byl pouhým derivátem již existující poetiky. Jeho svět není přitažlivý jen svými vnějšími atributy. Potřebu vracet se do něj vyvolává stesk po konkrétních postavách a obavy o jejich osud v duchu konstatování přemožitele Pennywise Billa Denbrougha: „Měl jsem vás, bando, rád.“

Druhá série Stranger Things tímto rehabilituje mainstreamový horor jakožto příběh konfrontace hrdinů s jejich strachy, nikoli stereotypní vyprávění o jedincích činících chybná či hloupá rozhodnutí, za něž k potěše publika platí co nejbizarnějším koncem. Jde tedy o typ narativu vzdálený od osmdesátkových slasherů coby schematických příběhů o zločinu a trestu, v nichž je mládí trestáno za své poklesky a řádění sériového vraha může v rámci přežitého konceptu final girl zastavit pouze nevinná dívka. Bratři Dufferovi nekompromisně vytáhli vřískající a vzpouzející se žánr do 21. století. Tvůrčí inteligencí, schopností empatie i způsobem uvažování nad žánrovostí jsou v současném hlavním proudu ojedinělí a jejich práce je příkladem toho, že v daném segmentu se momentálně to nejzajímavější děje v seriálech (projevem těchto tendencí je třeba též formálně ojedinělý Channel Zero, projekty původně nezávislých tvůrců typu The OA, ale i hororová vrstva Příběhu služebnice).

Ačkoli se tedy Stranger Things odehrávají v osmdesátých letech a svádějí k povrchně únikovým čtením skrze mřížku popkulturních citací a odkazů na kanonické filmy, hudbu či texty, jsou především moderním vyprávěním s propracovanou strukturou, která umožňuje nezvykle silnou identifikaci s postavami a zprostředkovává typ strachu, jenž se vymyká hororovým standardům uplynulých dekád.

Přečteno 1596x

Článek vyšel v časopise Cinepur #115, únor 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.2 /6

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #118

#118

srpen 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY televize

Ostré předměty / Jehly v sametu

The Terror / Porcování odpovědnosti a morálky

Mozaika / Vyber si svého hrdinu

Dabing Street / Dejvické šero ve studiu ZERO

Další sezona podivností / Stranger Things 2

Mindhunter / V náruči sadistického monstra

The Deuce: Špína Manhattanu / Nahota nejen na prodej

The Knick / Víc než chirurgicky chladná elektronika


DALŠÍ Z RUBRIKY

Ostré předměty / Jehly v sametu

Malý krok pro superhrdiny / Ant-Man a Wasp

Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto

Roman Polanski začne natáčet film o Dreyfusově aféře

EU do konce roku uzákoní obsahové kvóty pro Netflix a Amazon

Génius průměru / Deadpool 2

Ostrava Kamera Oko odkrývá první programové tipy

Woody Allen si po desítkách let dává od filmování přestávku


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Génius průměru / Deadpool 2

Soukromé masakry / Nikdys nebyl

Hororové placebo / To

Příliš ambiciózní jízda / Baby Driver


RUBRIKY

anketa (23) / český film (77) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (92) / fenomén (69) / festival (73) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (112) / komiks (10) / kritika (750) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (684) / objev (3) / pojem (36) / portrét (7) / profil (100) / reflexe (24) / report (101) / rozhovor (156) / scénář (4) / soundtrack (39) / téma (860) / televize (93) / tisková zpráva (1) / událost týdne (215) / video (2) / videoart (16) / videohra (56) / web (42) / zoom (152)

Cinepur #115 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #115, únor 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Být dobrovolným OUTsiderem / OUT (Kamila Boháčková, kritika)

Filmy na konci (starého) světa / K dystopii filmů českého undergroundu (Martin Blažíček, téma)

Skoro jako hraný film / IDFA 2017 (Petr Horký, report)

Nejlepší filmy roku 2017 (Redakce, anketa)

Puchření západního Německa / Nekrofilní punk Jörga Buttgereita (Jiří Blažek, téma)

V Americe se nekecá / Rasové a jiné menšiny v septalogii Policejní akademie (Ivo Michalík, téma)

+ více...