Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Trpké hrozny zmaru / Krotká
kritika / Ondřej Pavlík / 9. 2. 2018
Film Krotká z této povídky vychází, nicméně jak sám režisér a scenárista Sergej Loznica přiznává, jde nakonec o inspiraci vzdálenou. Formální postupy a dějové peripetie literárního díla dokonce výsledný snímek přímo ignoruje a popírá. Místo příběhu o nešťastném partnerství směřujícím k nevyhnutelné sebevraždě sledujeme trmácivé putování rtuťovité, subtilní bytůstky, která přes celou zemi vyráží zjistit, proč se jí z vězení vrátil zpět balíček adresovaný jejímu manželovi. Pryč jsou jakékoli náznaky zkreslující ich-formy. Bezejmennou „krotkou“ naopak pozorujeme zpovzdálí, obklopenou připitými zpěváky lidových písní, vypravěči pochmurných historek a prospěchářskými obchodníky se zoufalstvím.
Jestliže Dostojevského novela byla „skutečnější než skutečnost“ tím, jak „stenograficky“ zaznamenávala vodopád slov proudící hlavou bezprostředně raněného člověka, Loznicův film tento hyperreálný princip přenáší zevnitř ven, z lidského nitra na zdecimovanou, morálně zkorumpovanou ruskou společnost. Krotká, s pevně semknutými ústy a ustaraným zkrabaceným čelem, je přitom mnohdy jen tichým účastníkem událostí, v nichž bez větších vzruchů, jen tak mezi řečí, vytéká na povrch koncentrované temno. Jako třeba během jízdy přeplněným venkovským autobusem, ve kterém nevrlá pasažérka svými hlasitými stížnostmi spustí slovní přestřelku na téma nesnesitelné absurdity lidské smrtelnosti. „Jednou takhle převáželi rakev. Celý autobus ji pomáhal držet,“ vzpomíná vrásčitá pamětnice na případ, kdy pozůstalým nezbyly peníze na odvoz. „I vás takhle povezou.“
Příval bezútěšných zkazek o zbabraných pohřbech a utržených končetinách, kterému Krotká chtě nechtě naslouchá na cestě, ve věznici i v putyce, dává dohromady obraz drásavě bídné reality, z níž jako by ani nešlo vystoupit. Mozaiku světa, kde za každým rohem číhá hrůza a děs, pomáhají skládat i širokoúhlé záběry, které kameraman Oleg Mutu často vrství do hloubky prostoru, a zachycuje tak několik dějů naráz. Zamlklá hrdinka v těchto kompozicích nejednou mizí v zástupech ploužících se ztracenců nebo jen coby stínová silueta či odraz v zrcátku pozoruje, jak si v dálce neznámí muži pěstmi vyřizují účty.
Trpké hrozny zmaru přitom v Loznicově snímku vrhají svůj stín za hranice popisného realismu, až na území naturalisticky zintenzivněné skutečnosti. Kromě vražednických povídaček k tomu přispívá i nezvykle sytá paleta barev, která namísto arthousově módní, „realisticky“ desaturované šedi kolísá mezi tu prosvětlěnými, tu potemnělými odstíny hnědé a modré. Když se pak Krotká z kafkovského úřednického pekla prodřímá do „snu“, v němž ji kočár s lucerničkami odveze k pohádkově malované roubence, neprovází tento zvrat ostrý stylistický kontrast, ale zesílení dosud užitých prostředků. Kuriózní „stranické zasedání“, kterému hrdinka v chaloupce mlčky přihlíží, je rovněž jakýmsi završením předchozího dění – výslovným zhmotněním společensko-politického (ne)pořádku, jehož kontury jsme do této chvíle mohli jen odtušit.
Nakonec tedy Krotká s Dostojevského novelou jeden podstatný rys přece jen sdílí. Stejně jako v původním textu, také ve filmu není fantazie opakem prosté každodennosti, ale něčím, co z ní bezprostředně vyrůstá. Loznicův snímek se ovšem nepokouší věrně zachytit extrémní psychické pochody jednotlivce, a to ani v případě, kdy se noří do horečnaté, zdánlivě subjektivní představy. „Vy si tu klidně chrápete, zatímco vedle vás se dějí zvěrstva,“ jako by místo toho naléhavě šeptal zdrcující závěrečný záběr, v němž se spánek ukazuje jako kolektivně sdílený stav, společný jmenovatel pro občanskou mátožnost. Loznicova diagnóza ztraceného, odevzdaného národa je přitom – i vhledem k vlivu kanonických literárních děl – nejen současná a politicky naléhavá, ale zároveň univerzálně přenositelná a nadčasová.
Krotká (Krotkaya, Francie, Nizozemsko, Německo, Lotyšsko, Rusko, Ukrajina, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Sergej Loznica, kamera: Oleg Mutu, střih: Danelius Kokanauskis, hrají: Vasilina Makovceva, Valeriu Andriutã, Boris Kamorzin, Lija Achedžakova ad., 143 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 12. 10. 2017).
Krotká (Krotkaya, Francie, Nizozemsko, Německo, Lotyšsko, Rusko, Ukrajina, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Sergej Loznica, kamera: Oleg Mutu, střih: Danelius Kokanauskis, hrají: Vasilina Makovceva, Valeriu Andriutã, Boris Kamorzin, Lija Achedžakova ad., 143 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 12. 10. 2017).
Přečteno 1317x
Článek vyšel v časopise Cinepur #115, únor 2018.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Zatím nikdo nehodnotil.
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Bolest na hranici ráje / Lux Æterna
Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm
Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál
Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka
Existenciální pijáctví / Chlast
Od eschatologie k entropii / Last and First Men
Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa
DALŠÍ Z RUBRIKY
Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Dámský gambit / Vítězství mimo šachovnici
LFŠ: Atlantida exhumuje jedovatý odpad ukrajinské minulosti
RUBRIKY
anketa (27) / český film (106) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (791) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (113) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (267) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #115, únor 2018
Z obsahu tištěného čísla:
Přesvaté rouhání / Psychomagický realismus Alejandra Jodorowského (Martin Kudláč, portrét)
Animovaný dokument po česku / Diana Cam Van Nguyen (Kamila Boháčková, profil)
Call Me By Your Name / Hledání lásky Sufjana Stevense (Jiří Špičák, soundtrack)
Pozor, vyletí ptáček / Thelma (Martin Šrajer, kritika)
V Americe se nekecá / Rasové a jiné menšiny v septalogii Policejní akademie (Ivo Michalík, téma)
Žena v ohni / Odnikud (Antonín Tesař, kritika)