Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Trpké hrozny zmaru / Krotká

Trpké hrozny zmaru / Krotká

kritika / Ondřej Pavlík / 9. 2. 2018

V úvodu ke své novele Něžná F. M. Dostojevskij vysvětluje, proč jí dal podtitul „fantastická“. Ne proto, že by snad obsahovala nadpřirozené prvky, nýbrž proto, že takový je způsob jejího vyprávění. Zachycuje totiž nezachytitelné: přerývaný tok myšlenek, vzpomínek a racionalizací muže, který před chvílí našel svou ženu mrtvou. Poté, co s ikonou v ruce vyskočila z okna.

Film Krotká z této povídky vychází, nicméně jak sám režisér a scenárista Sergej Loznica přiznává, jde nakonec o inspiraci vzdálenou. Formální postupy a dějové peripetie literárního díla dokonce výsledný snímek přímo ignoruje a popírá. Místo příběhu o nešťastném partnerství směřujícím k nevyhnutelné sebevraždě sledujeme trmácivé putování rtuťovité, subtilní bytůstky, která přes celou zemi vyráží zjistit, proč se jí z vězení vrátil zpět balíček adresovaný jejímu manželovi. Pryč jsou jakékoli náznaky zkreslující ich-formy. Bezejmennou „krotkou“ naopak pozorujeme zpovzdálí, obklopenou připitými zpěváky lidových písní, vypravěči pochmurných historek a prospěchářskými obchodníky se zoufalstvím.

Jestliže Dostojevského novela byla „skutečnější než skutečnost“ tím, jak „stenograficky“ zaznamenávala vodopád slov proudící hlavou bezprostředně raněného člověka, Loznicův film tento hyperreálný princip přenáší zevnitř ven, z lidského nitra na zdecimovanou, morálně zkorumpovanou ruskou společnost. Krotká, s pevně semknutými ústy a ustaraným zkrabaceným čelem, je přitom mnohdy jen tichým účastníkem událostí, v nichž bez větších vzruchů, jen tak mezi řečí, vytéká na povrch koncentrované temno. Jako třeba během jízdy přeplněným venkovským autobusem, ve kterém nevrlá pasažérka svými hlasitými stížnostmi spustí slovní přestřelku na téma nesnesitelné absurdity lidské smrtelnosti. „Jednou takhle převáželi rakev. Celý autobus ji pomáhal držet,“ vzpomíná vrásčitá pamětnice na případ, kdy pozůstalým nezbyly peníze na odvoz. „I vás takhle povezou.“

Příval bezútěšných zkazek o zbabraných pohřbech a utržených končetinách, kterému Krotká chtě nechtě naslouchá na cestě, ve věznici i v putyce, dává dohromady obraz drásavě bídné reality, z níž jako by ani nešlo vystoupit. Mozaiku světa, kde za každým rohem číhá hrůza a děs, pomáhají skládat i širokoúhlé záběry, které kameraman Oleg Mutu často vrství do hloubky prostoru, a zachycuje tak několik dějů naráz. Zamlklá hrdinka v těchto kompozicích nejednou mizí v zástupech ploužících se ztracenců nebo jen coby stínová silueta či odraz v zrcátku pozoruje, jak si v dálce neznámí muži pěstmi vyřizují účty.

Trpké hrozny zmaru přitom v Loznicově snímku vrhají svůj stín za hranice popisného realismu, až na území naturalisticky zintenzivněné skutečnosti. Kromě vražednických povídaček k tomu přispívá i nezvykle sytá paleta barev, která namísto arthousově módní, „realisticky“ desaturované šedi kolísá mezi tu prosvětlěnými, tu potemnělými odstíny hnědé a modré. Když se pak Krotká z kafkovského úřednického pekla prodřímá do „snu“, v němž ji kočár s lucerničkami odveze k pohádkově malované roubence, neprovází tento zvrat ostrý stylistický kontrast, ale zesílení dosud užitých prostředků. Kuriózní „stranické zasedání“, kterému hrdinka v chaloupce mlčky přihlíží, je rovněž jakýmsi završením předchozího dění – výslovným zhmotněním společensko-politického (ne)pořádku, jehož kontury jsme do této chvíle mohli jen odtušit.

Nakonec tedy Krotká s Dostojevského novelou jeden podstatný rys přece jen sdílí. Stejně jako v původním textu, také ve filmu není fantazie opakem prosté každodennosti, ale něčím, co z ní bezprostředně vyrůstá. Loznicův snímek se ovšem nepokouší věrně zachytit extrémní psychické pochody jednotlivce, a to ani v případě, kdy se noří do horečnaté, zdánlivě subjektivní představy. „Vy si tu klidně chrápete, zatímco vedle vás se dějí zvěrstva,“ jako by místo toho naléhavě šeptal zdrcující závěrečný záběr, v němž se spánek ukazuje jako kolektivně sdílený stav, společný jmenovatel pro občanskou mátožnost. Loznicova diagnóza ztraceného, odevzdaného národa je přitom – i vhledem k vlivu kanonických literárních děl – nejen současná a politicky naléhavá, ale zároveň univerzálně přenositelná a nadčasová.

Krotká (Krotkaya, Francie, Nizozemsko, Německo, Lotyšsko, Rusko, Ukrajina, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Sergej Loznica, kamera: Oleg Mutu, střih: Danelius Kokanauskis, hrají: Vasilina Makovceva, Valeriu Andriutã, Boris Kamorzin, Lija Achedžakova ad., 143 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 12. 10. 2017).

Krotká (Krotkaya, Francie, Nizozemsko, Německo, Lotyšsko, Rusko, Ukrajina, 2017, IMDb)
Režie a scénář: Sergej Loznica, kamera: Oleg Mutu, střih: Danelius Kokanauskis, hrají: Vasilina Makovceva, Valeriu Andriutã, Boris Kamorzin, Lija Achedžakova ad., 143 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 12. 10. 2017).

Přečteno 2681x

Článek vyšel v časopise Cinepur #115, únor 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Hranice klimatického hraní / Terra Nil

Zuřím, tedy jsem / Beef

Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


DALŠÍ Z RUBRIKY

Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival

Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony

Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice

Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić

Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“

Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize

Nekonečně mnoho tváří Cate Blanchett

Terapie strachem / Satiry Rubena Östlunda


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #115 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #115, únor 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Bludný kruh tužeb a opojení / Nemilovaní (Kamila Dolotina, kritika)

Filmy na konci (starého) světa / K dystopii filmů českého undergroundu (Martin Blažíček, téma)

Když zrůdy truchlí / Fantastická žena (Ivo Michalík, kritika)

Úvod k tématu 115: Osmdesátky (Lukáš Skupa, téma)

Animovaný dokument po česku / Diana Cam Van Nguyen (Kamila Boháčková, profil)

Přesvaté rouhání / Psychomagický realismus Alejandra Jodorowského (Martin Kudláč, portrét)

+ více...