Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Oprostit se od tradic zkrátka nelze. Hvězdné války nelze nově restartovat, neboť by to nebyly Hvězdné války. Na druhou stranu recyklovat v novém kabátě stále ty samé myšlenky, postavy, děje, situace a rekvizity nelze také. Režisér Rian Johnson proto v novém pokračování Poslední z Jediů učinil krok nejodvážnějším směrem, jakým mohl, ale také měl. Ve scénáři spojil znalost epické formy vyprávění, skrze kterou je příběh archetypy zabydlených Hvězdných válek zkonstruován, a pokusil se ji naředit lidskostí a zábavností. Obojí ovšem s mnohem větší vervou a hranou než tvůrce ságy George Lucas.

Johnson se nebojí přidat na komediálním a dobrodružném charakteru ani rozvíjet politické a metafyzické podtexty. Stejně tak trhá vazby na původní trilogii, prequely z devadesátých let i pilotní díl trilogie nové. Zároveň je rozvíjí neočekávaně, a přesto promyšleně. O takzvaném šoku, který zaplavil sociální sítě a některé filmové servery, kde fanoušci lkali nad zklamanými očekáváními a tím, že příběh se nerozvíjí tak, jak by sami chtěli, nemůže být při otevřeném sledování Posledního z Jediů vůbec řeč. Naopak. Ve světě Hvězdných válek se stalo konečně něco, co není pouhou recyklací a uctivou snahou vkusně „podojit“ originál. Ale jako se od minulosti nemůže zcela odříznout komplexní záporný hrdina, vnuk Dartha Vadera a syn Hana Sola, Kylo Ren, nemůže to udělat ani Johnson.

Jeho scénář, stejně jako režie, nejsou bez chyby. Hvězdné války jsou velké a drahé divadlo a Johnson, stejně jako kdysi Lucas, si s sebou nese minulost nezávislého tvůrce. Jeho dílo mu tak místy přebujelo pod rukama. Také se ukazuje, že některé z postav, jež mu zanechali scenáristé Lawrence Kasdan a J. J. Abrams, je těžké postavit na vlastní nohy. Chybí jim protiváha, konflikt nebo účel, který jim musí Johnson připravit přidáním dalších figur. Mezi bývalým vojákem Prvního řádu Finnem a pilotem odboje Poem Dameronem lze najít podobné charakterové vlastnosti, jako je impulzivnost, rychlá vyřídilka a talent dostávat se do neřešitelných situací, nelze je však ani škrtnout ani spojit v jednu. Je třeba pro ně najít protihráče. Právě jejich dějové linie jsou v Johnsonově scénáři nejméně přesvědčivé a obsahují řadu hluchých míst, jako například pubertálně revoltující demolici ráje zábavy pro zbohatlíky jménem Canto Bay. Nicméně, i ta je nakonec vykoupena objevem nové postavy jménem DJ, která po smrti Hana Sola konečně přináší do galaxie zpět nejednoznačnost, nevypočítavost a také charisma hlavního představitele Benicia Del Tora.

Jeho postava lamače kódů také narušuje striktní a snad už trochu přemrštěný dualismus v „náboženské“ rovině Posledního z Jediů, kterou reprezentuje dějová linka hlavní hrdinky Ray. Ta prochází na jedné zapomenuté planetě školením pod taktovkou zhrzeného hrdiny Luka Skywalkera. Paralela s výcvikem, který Luke kdysi postoupil pod mistrem Yodou, šikovně využívá efektu zklamaných očekávání a snaží se diváka překvapovat v každé scéně. Zde si Johnson dovolil nechat léta obdivovanou postavu, jejíž cestou za prozřením byly Lucasovy staré filmy, novým vývojem a sebepoznáním, aby ji dovedl až na samý konec, který je tím nejsilnějším z celého filmu.

Když zazní věta, že je těžkým údělem mistrů vidět žáky, jak je přerůstají, je klidně možné ji vztáhnout na tvůrce nové a staré generace Hvězdných válek. Nad patetickou pohádku o hrdinech, kteří nezklamou, postavil Johnson příběh o naději skrze chybující a tápající figury, které se za hrdiny nepovažují. Do světa založeného na rovnováze, až matematicky chladné vyrovnanosti dobra a zla, světla a temnoty vrátil nenápadně otázku po tom, za co tedy máme bojovat a co je podstatné. Díky těmto myšlenkám se jeho dílu dá odpustit dramaturgicky kostrbatá střední část, kolísavá dynamika i některá slabší režijní rozhodnutí. Jeho snímek neuvidí, kromě dětí, nikdo, kdo by nevěděl, o co ve Hvězdných válkách kráčí. Ale zatímco děti rozeznají, co je podstatné, okamžitě, jejich odborně vybaveným rodičům a starším sourozencům bude chvíli trvat, než ono kdysi fascinované dítě v sobě naleznou, pokud ho naleznou vůbec. Johnson po nich chce totiž trochu víc, než si zavzpomínat a zabrečet nad starými dobrými časy, kdy bylo všechno stejně lepší.