Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Fantastická žena, oceněná na loňském Berlinale Stříbrným medvědem za nejlepší scénář, je už pátým celovečerním filmem třiačtyřicetiletého chilského režiséra Sebastiána Lelia. Do povědomí většiny českých diváků se však Lelio dostal až díky svému předposlednímu snímku Gloria. Titulní hrdinka se vyrovnávala s předdůchodovým věkem dýchánky v tančírnách pro nezadané a dalšími způsoby, které jejím blízkým připadaly přinejlepším neobvyklé. Marina Vidal z Fantastické ženy pokouší vstřícnost svého okolí ještě výrazněji. Je totiž člověkem v polovině procesu označovaného anglickou zkratkou MtF, kdy se z muže stane ženou i navenek. Málokdo v ní dokáže nevidět Daniela, v jehož kůži se narodila. Na jednu spřízněnou duši však přece jen narazí. Najde ji v postarším Orlandovi, který je kvůli ní ochotný opustit svůj dosavadní život, k nemilosti své rodiny. O netradiční romanci však ve Fantastické ženě nejde – Orlando totiž už v závěru expozice umírá na aneurysma.

Podobně jako on, také Lelio vnímá Marinu především jako normální lidskou bytost. Skutečnost, že se jedná o transgender ženu, sice autor filmu akcentuje, ale vypráví příběh, který s tímto faktem pracuje spíše v druhém plánu. Do popředí staví člověka, který náhle ztratil milovaného partnera. Člověka smířeného se svou sexualitou i potenciálními potížemi, které s jeho netradičním statusem souvisejí. Kdy se Marina pro změnu pohlaví rozhodla a co ji k tomu vedlo? Jaké bylo skutečné pozadí Orlandova rozvodu? Za jakých okolností se dali dohromady? Nic z toho není pro fabuli Fantastické ženy důležité. Ve středu snímku se bije za svá práva mladá servírka, vyrovnaná sama se sebou, ale čelící úskalím spojeným s konformitou společnosti, se kterou se vzhledem k tragické události musí chtě nechtě konfrontovat.

Většinovou společnost zde zastupuje v první řadě rodina zesnulého muže. Její členové se bez uzardění neváhají uchylovat k přízemním narážkám a explicitním útokům na Marinu. Očekávatelně ji častují některým ze synonym plastického slova „zrůda“. Jejich jednání jde nicméně alespoň do určité míry pochopit. Přece jen se jedná o člověka, který jim (pravděpodobně) odloudil manžela a otce. Neochota hledat chyby u sebe samých a potřeba dát průchod zoufalství skrze pudovou agresi je možná odsouzeníhodná, ale do určité míry snesitelná. Alespoň do chvíle, kdy v možná nejsugestivnější scéně celého filmu přejdou někteří z nich od slov k činům.

Z obecného hlediska se mnohem nebezpečnější jeví ztvárnění přístupu, který tváří v tvář transgender ženě volí zástupci vědy (lékař) a represivní moci (falešně vstřícná policistka). Jakmile se titulní hrdinka ocitne v soukolí jejich libovůle, cítí se všelijak, ale rozhodně ne fantasticky. Donucení svléknout se před neprofesionálně vystupujícím mužem v bílém plášti nebo zodpovídat intimní otázky povýšené kriminalistce Marině zřetelně působí mnohem větší bolest než ty nejzákeřnější invektivy ze strany smutečních hostů pobouřených její touhou po rozloučení.

Jako bytost sebevědomou a samostatnou osobnost ji Lelio s kameramanem Benjamínem Echazarretou situují téměř výhradně do středu svých kompozic. Zároveň však neváhají zdůrazňovat její výlučnost a stísněnost některých situací rámováním obrazu nezřídka na hranici přirozenosti – opakované scény z výtahu, případně pod dveřmi toalety. Převážně však režisér volí pozorovatelský odstup vlastní například krajanovi Pablu Larraínovi, jednomu z producentů filmu. Ten souzní i – vzhledem k tématu – s až překvapivě civilním projevem všech herců, včetně dominantní Daniely Vega.

Tato poloha příběhu svědčí mnohem více než almodóvarovská varianta magického realismu, prosazující se ve Fantastické ženě prostřednictvím několika „snových“ sekvencí. Ty působí zbytečně popisně a tvrdé emocionalitě snímku spíše ubírají. Nemají totiž daleko k tezovitosti, jdoucí proti umělecké vizi. Ve srovnání s Glorií se však scenáristické dvojici, kterou kromě Lelia opět tvoří i Gonzalo Maza, podařilo oprostit od banalit. Vytvořili dílo, které dosavadní kinematografické ztvárňování tématu transgenderu (například Hra na pláč nebo Dánská dívka) v mnohém překračuje.