Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pamatujete na udílení výročních cen Americké akademie v únoru 2012? Čtyřiaosmdesátiletý ročník přinesl napínavé klání: americký film o průkopníkovi francouzské kinematografie (Hugo a jeho velký objev) stál proti francouzskému snímku o nástupu zvukového filmu ve Spojených státech (Umělec). Elegance, svébytné zacházení s historickými okolnostmi a rošťácká nostalgie čněla z obou; vedle toho i dobrá kalkulace toho, co konvenuje vkusu akademiků. Vzájemné pocty oběma kinematografiím měly harmonickou pointu, každý film totiž dostal svorně po pěti Oscarech. Uběhlo pár let a francouzský režisér Michel Hazanavicius, tvůrce Umělce, natočil snímek o maoistickém – čili radikálně politicky vyhraněném – období svého slavného krajana Jeana-Luca Godarda. Výsledek je opět elegantní, rošťácký, jenže i značně problematický.

Jak známo, JLG patří mezi prominentní představitele francouzské nové vlny, jehož radikální nakládání s výrazovými prostředky filmového média ovlivnilo nesčetně tvůrců. Hazanavicius líčí Godarda se zřetelnou jízlivostí: neurotický, špatně oholený a asociálně jednající protagonista řeční do zemdlení o politice a potřebě revolučního postupu, čímž trýzní své méně zapálené blízké. Úsilím patrně bylo předvést prototyp aktivisty z leknutí, jehož pomýlený antisystémový zápal zrodilo krátkodeché vykypění společnosti koncem šedesátých let. Naneštěstí Hazanavicius přistupuje k problému ze zaťatě konzervativních pozic a připomíná výpisky z nějaké antikomunistické příručky: silně levicově orientovaní jedinci mají ve filmu pouze naivní, agresivní nebo pokryteckou tvář. JLG v jeden moment podvratně ocení marxisticko-leninské myšlení pro jeho „okecávací“ potenciál: ve filmu dost okázale pohrdá jednotlivcem, ovšem miluje lidstvo.

Místy se Hazanavicius pokouší umíněného maoistu zlidštit. Pokaždé, když JLG odloží či ztratí dioptrické brýle s typicky zahnědlými skly, působí méně agresivně, ba až bezbranně. Bez obrouček mimochodem vzdáleně připomíná Françoise Truffauta: věhlasného souputníka nové vlny, který se s někdejším přítelem Godardem právě na sklonku sledovaného období definitivně názorově rozešel. Inteligentní, břitký i nelevicový glosátor Truffaut přitom ve snímku nefiguruje a jeho pronikavé postřehy citelně schází. Tím spíše vynikne, jak argumentačně neduchaplné protihráče staví film vůči titulnímu obávanému. Pokrytectví a bezohlednost mu do tváře klopotně vmete Bernardo Bertolucci, nad odklonem JLG od žánrové tvorby směrem k té politické pak lamentuje mnoho náhodných kolemjdoucích. Ti se dožadují dalších filmů typu U konce s dechem či Pohrdání, čímž snímek naznačuje, že domněle normálního režiséra pohltila a vysála politika teprve po roce 1967. Jeden z prvních textů dvacetiletého Godarda se přitom se jmenoval Za politický film a ideové kontroverze způsobil již raným dílem Vojáček. Ostatně ani Pohrdání nepatří k hladivým zážitkům… Poněkud lacině vyznívá Hazanaviciusova představa o politickém modernismu, který má spočívat zejména v chaotickém natáčení demonstrací a úmorných hádkách uvnitř kolektivisticky vedených štábů.

Hazanavicius porůznu vyzobává jednotlivosti z Godardova filmového stylu (plošnost kompozic, rétoričnost, autonomní kamera nebo dlouhé jízdy) a dospívá k ironické pastiši. Na vlivné experimenty JLG s vyprávěním však po úvodních náznacích rezignoval a snímek nechává nenáročně plynout z perspektivy hrdinovy tehdejší manželky. Přestože má dění přibližovat tázavý ženský pohled, mnoho – s prominutím – uslintaných kompozic jasně prozrazuje, že za kamerou stojí muž. Skoro se nakonec vkrádá otázka, kdo je vlastně (větší) pokrytec.

Zájemci o karikaturu Jeana-Luca Godarda mohou sáhnout po překladu Bukowského románu Hollywood, kde dostává vtipně i trefně zabrat jakýsi nekomunikativní a špatně oholený Jon-Luc Modard (s. 28–29). Bukowski ve zmíněné pasáži odkazoval ke Godardovu pozdějšímu filmu Zachraň, si kdo můžeš (život), který jej pomyslně restartoval po rozchodu s radikálním politickým modernismem. Škoda, že Michel Hazanavicius tyto další tváře JLG opomíjí…