Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

68. ročník filmového festivalu Berlinale se přehoupl do své druhé poloviny. Mezi osmi filmy z hlavní soutěžní sekce, které jsem měl možnost zhlédnout, se ovšem nenachází mnoho titulů, které by stály za větší pozornost. Pro dosavadní výběr se jako určující faktor zdá být spíše snaha dostat na červený koberec populární herecké osobnosti a přirozeně poskytnout platformu pro světovou premiéru etablovaným režisérům, kteří udržují vysokou prestiž festivalu. Politická, většinou levicově orientovaná témata, kterými se snaží festival dlouhodobě profilovat, jdou letos stranou i v hlavní, celosvětově nejvíce exponované sekci.

Německé romantické drama Eva či americký komediální anti-western Damsel rozšiřují hvězdnou oblohu letošního Berlinale o hosty jako Isabelle Huppert (Eva), Robert Pattinson a Mia Wasikovska (Damsel). Jako filmy se ovšem zdají být nefunkční již z hlediska své struktury scénáře. Držitelé zlatých sošek z jiných áčkových festivalů – Gus van Sant a Lav Diaz – tentokrát uvedli méně výrazná díla, která s největší pravděpodobností na Zlatého medvěda nedosáhnou. Van Santův film Don't Worry, He Won't Get Far on Foot představuje univerzálně líbivý, ale jinak spíše nadprůměrný biopic. Filipínec Diaz do svého čtyřhodinového historického dramatu Season of the Devil tentokrát zakomponoval prvky muzikálu, které se ovšem stávají v modu slow cinema místy až nesnesitelně otravné.

Mediálně exponovanou premiéru zaznamenalo realistické drama Utoya (již předem zakoupené do české distribuce), natočené v iluzi jediného záběru. Norský režisér Erik Poppe přistoupil s nebývalou ohleduplností k choulostivému národnímu tématu politicky motivovaného masakru dětí na norském ostrově Utoya v roce 2011. Důsledná snaha o zdrženlivost ovšem vede k absenci silnějšího autorského komentáře. V případě snímku nejzásadnější osobnosti současné německé kinematografie Christiana Petzolda Transit o hledání vlastní identity a přejímání té cizí zase rozmělňuje silné téma poměrně překombinovaný děj.

Další politicko-historická témata zpracovávají dva nesoutěžní filmy uvedené v hlavní sekci. Historický snímek Black 47 ovšem využívá velký irský hladomor 19. století a s ním spjaté vykořisťování hladovějících Irů britskými armádními jednotkami pouze jako kulisu a záminku pro jinak předvídatelný a plochý western.

Brazilec José Padilha se vedle toho pokusil zopakovat svůj výsledek z 58. ročníku Berlinale (Zlatý medvěd za Elitní jednotku), a to s filmem 7 days in Entebbe. Autor se v řemeslně povedeném thrilleru o únosu letadla s izraelskými cestujícími palestinskou teroristickou buňkou ovšem nestaví ani na jednu stranu konfliktu, pouze odsuzuje teroristické praktiky a vyzdvihuje nutnost zahájení politických jednání ze strany Izraele.

Nejzajímavější snímky, které se snaží progresivním způsobem ohledávat jazyk kinematografie či skrze neotřelou perspektivu zpracovávají politická témata, tak divák nalezne mnohem spíše v paralelních soutěžních sekcích Panorama a Forum.