Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Psát o Niti z přízraků je jako snažit se po paměti naskicovat kmitavý pohyb krásné trénované primabaleríny. Za vířivého zvuku klavíru film v úvodu směřuje náš zrak vzhůru, k vysokému točitému schodišti, po němž disciplinovaně kluše zástup švadlen. Oděvní návrhář Reynolds, útlý, prošedivělý, perfekcionistický dandy, při chůzi ladně krouží naleštěným střevícem po podlaze, jako se by se řídil taktem neutuchající hudby. Hbitě následuje zákaznici, která se před ním promenuje v nových šatech, oběma rukama ji sevře kolem pasu a s odzbrojujícím jiskřivým úsměvem se jí upřeně zadívá do očí. Těmito gesty přitom nevyjadřuje milostnou náklonnost, nýbrž dětsky čirou radost z podařené designerské práce.

Přístup Reynoldse k opačnému pohlaví snímek od úvodních scén črtá jako paradoxní směs bezelstného láskyplného obdivu a odměřené, přísně komisní distance. Jeho příjmení Woodcock možná vyvolává představu ztopořeného údu, tvrdého jako dřevo, ale vzhledem k charakteru jeho největší vášně nakonec vyznívá jako sarkastický žert. Ne že by marnivý starý mládenec nedokázal svést ženu se samozřejmým glancem protřelého milovníka, jako když venkovskou servírku, později múzu a manželku Almu uhrane pouhým výčtem své několikachodové objednávky. Intimita v Reynoldsově pojetí ale častěji než vroucí polibky zahrnuje jehlu, nit, krejčovský metr a kousavé poznámky. „31. 32. Nemáš žádná prsa.“

Ženy Woodcocka fascinují ne jako lidské bytosti nebo předměty sexuální touhy, ale spíše jako aranžérské figuríny. A Alma je tou nejdokonalejší ze všech. Její partnerství s Reynoldsem, zprvu nesouměrné, později oboustranně respektující, se odvíjí v rytmu mocenské přetahované. Nehraje se v něm o naprostou zničující nadvládu ani o nalezení dokonalé idyly. Rovnovážný stav, kterého oba postupně dosahují, má namísto toho povahu opakujících se cyklů. Reynoldsova virilní tvůrčí energie neomezeného rozletu se prostřídává s femininním nutkáním Almy tuto sílu krotit a opatrovnicky připoutávat k sobě.

Vrstevnatost diametrálně odlišných, téměř osudově spárovaných osobností, podobně jako v jiných filmech Paula Thomase Andersona Až na krev a Mistr, vychází z toho, jak soustředěně a mnohoznačně jsou portrétované. Daniel Day-Lewis, známý svou metodickou oddaností roli, tentokrát osciluje mezi zjemnělými, mírně afektovanými projevy a obhroublými extempore. Vicky Krieps jako Alma neohrabaně vklopýtává na scénu s ostýchavým ruměncem na tváři, ale posléze s odhodlaností teritoriální kočkovité šelmy brání před hrozící konkurencí svoje výsostné postavení ve Woodcockově domě. Leslie Manville v úloze Reynoldsovy sestry Cyril mezitím decentně špulí rty, ovšem když je potřeba, dokáže svého rozmarného bratra rázně usadit.

Oproti zmíněným Andersonovým filmům je však Nit z přízraků méně tíživá a dramaticky vypjatá a naopak více lehkonohá a poťouchlá. A to přesto, že obsahuje řadu průniků se sofistikovanými melodramaty, jaká před více než půlstoletím točil například Douglas Sirk. Nevyřčené city jsou tu doslova vpisovány a všívány do tkanin a šatů, spolehlivým barometrem vztahových turbulencí jsou dekorace a barvy. Velké emoce ale až na výjimky zůstávají stranou. Krátkou rozepři u snídaně místo toho vyvolá zvonkohra cinkajících příborů. Jindy se těžiště partnerského napětí přesune do úsporných posunků a tichých pauz mezi víceznačnými pohledy.

„Je to ten nejnáročnější muž,“ zaznívá v úvodní scéně na Woodcockovu adresu. Nit z přízraků možná není Andersonův nejnáročnější film, tím i nadále zůstává experimentálně mezerovitý, významy obtěžkaný Mistr. Byla by nicméně chyba nový snímek na základě jeho romantického námětu a vzletného, na poměry Jonnyho Greenwooda nezvykle klasicistního soundtracku označovat za odpočinkový nebo úhledně učesaný. Z titulního přízračného vlákna jako by tu byly utkány veškeré konverzace, povahové rysy a třeba jen naznačené vrtochy postav. Místo jednoduché okrasné zdobnosti vystupuje do popředí textura věcí a lidí, jemně akcentovaná bohatost niterných prožitků i jejich vnějších odrazů. Kdykoli se tu do lemu šatů zašívají tajnosnubné vzkazy, je to pouze připomínka toho, že i city, ať už láska nebo melancholické tesknění, mají vždy svoji hmatatelnou, často komplikovaně skrytou tvář.