Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků
kritika / Ondřej Pavlík / 2. 5. 2018
Přístup Reynoldse k opačnému pohlaví snímek od úvodních scén črtá jako paradoxní směs bezelstného láskyplného obdivu a odměřené, přísně komisní distance. Jeho příjmení Woodcock možná vyvolává představu ztopořeného údu, tvrdého jako dřevo, ale vzhledem k charakteru jeho největší vášně nakonec vyznívá jako sarkastický žert. Ne že by marnivý starý mládenec nedokázal svést ženu se samozřejmým glancem protřelého milovníka, jako když venkovskou servírku, později múzu a manželku Almu uhrane pouhým výčtem své několikachodové objednávky. Intimita v Reynoldsově pojetí ale častěji než vroucí polibky zahrnuje jehlu, nit, krejčovský metr a kousavé poznámky. „31. 32. Nemáš žádná prsa.“
Ženy Woodcocka fascinují ne jako lidské bytosti nebo předměty sexuální touhy, ale spíše jako aranžérské figuríny. A Alma je tou nejdokonalejší ze všech. Její partnerství s Reynoldsem, zprvu nesouměrné, později oboustranně respektující, se odvíjí v rytmu mocenské přetahované. Nehraje se v něm o naprostou zničující nadvládu ani o nalezení dokonalé idyly. Rovnovážný stav, kterého oba postupně dosahují, má namísto toho povahu opakujících se cyklů. Reynoldsova virilní tvůrčí energie neomezeného rozletu se prostřídává s femininním nutkáním Almy tuto sílu krotit a opatrovnicky připoutávat k sobě.
Vrstevnatost diametrálně odlišných, téměř osudově spárovaných osobností, podobně jako v jiných filmech Paula Thomase Andersona Až na krev a Mistr, vychází z toho, jak soustředěně a mnohoznačně jsou portrétované. Daniel Day-Lewis, známý svou metodickou oddaností roli, tentokrát osciluje mezi zjemnělými, mírně afektovanými projevy a obhroublými extempore. Vicky Krieps jako Alma neohrabaně vklopýtává na scénu s ostýchavým ruměncem na tváři, ale posléze s odhodlaností teritoriální kočkovité šelmy brání před hrozící konkurencí svoje výsostné postavení ve Woodcockově domě. Leslie Manville v úloze Reynoldsovy sestry Cyril mezitím decentně špulí rty, ovšem když je potřeba, dokáže svého rozmarného bratra rázně usadit.
Oproti zmíněným Andersonovým filmům je však Nit z přízraků méně tíživá a dramaticky vypjatá a naopak více lehkonohá a poťouchlá. A to přesto, že obsahuje řadu průniků se sofistikovanými melodramaty, jaká před více než půlstoletím točil například Douglas Sirk. Nevyřčené city jsou tu doslova vpisovány a všívány do tkanin a šatů, spolehlivým barometrem vztahových turbulencí jsou dekorace a barvy. Velké emoce ale až na výjimky zůstávají stranou. Krátkou rozepři u snídaně místo toho vyvolá zvonkohra cinkajících příborů. Jindy se těžiště partnerského napětí přesune do úsporných posunků a tichých pauz mezi víceznačnými pohledy.
„Je to ten nejnáročnější muž,“ zaznívá v úvodní scéně na Woodcockovu adresu. Nit z přízraků možná není Andersonův nejnáročnější film, tím i nadále zůstává experimentálně mezerovitý, významy obtěžkaný Mistr. Byla by nicméně chyba nový snímek na základě jeho romantického námětu a vzletného, na poměry Jonnyho Greenwooda nezvykle klasicistního soundtracku označovat za odpočinkový nebo úhledně učesaný. Z titulního přízračného vlákna jako by tu byly utkány veškeré konverzace, povahové rysy a třeba jen naznačené vrtochy postav. Místo jednoduché okrasné zdobnosti vystupuje do popředí textura věcí a lidí, jemně akcentovaná bohatost niterných prožitků i jejich vnějších odrazů. Kdykoli se tu do lemu šatů zašívají tajnosnubné vzkazy, je to pouze připomínka toho, že i city, ať už láska nebo melancholické tesknění, mají vždy svoji hmatatelnou, často komplikovaně skrytou tvář.
Nit z přízraků (Phantom Thread, USA, 2017, IMDb)
Režie, scénář a kamera: Paul Thomas Anderson, střih: Dylan Tichenor, hudba: Jonny Greenwood, hrají: Daniel Day-Lewis, Vicky Krieps, Lesley Manville ad., 130 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 1. 2. 2018).
Nit z přízraků (Phantom Thread, USA, 2017, IMDb)
Režie, scénář a kamera: Paul Thomas Anderson, střih: Dylan Tichenor, hudba: Jonny Greenwood, hrají: Daniel Day-Lewis, Vicky Krieps, Lesley Manville ad., 130 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 1. 2. 2018).
Přečteno 3026x
Článek vyšel v časopise Cinepur #116, duben 2018.
Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
1.3 /7
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Nit z přízraků
**** CINEPUR (4)
**** ČTENÁŘI (3.1)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou
Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice
Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba
Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna
Kvík / Až si zase příště dáte klobásku
DALŠÍ Z RUBRIKY
Editorial 146 / Výbuchy v českém filmu
Inscryption / Labyrint herního světa a ráj karet
Jak se vaří zápletka / Makanai: Jak se vaří pro maiko
Pinocchio Guillerma del Tora / Fekální pochod proti fašismu
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina
Modernistický vztahový test / Zrcadla ve tmě
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (121) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (19) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (134) / kritika (1126) / mimo kino (194) / novinka (829) / pojem (36) / portrét (54) / profil (101) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (90) / téma (1042) / televize (140) / událost týdne (294) / videohra (85) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #116, duben 2018
Z obsahu tištěného čísla:
Wakanda je to místo / Black Panther (Antonín Tesař, kritika)
Skica kmitavých pohybů / Nit z přízraků (Ondřej Pavlík, kritika)
Black Panther / Kendrick Lamar dostal afrofuturismus do mainstreamu (Jiří Špičák, soundtrack)
Je lepší promluvit, nebo zemřít? / Dej mi své jméno (Jan Bodnár, kritika)
Taktilní stopy / Práce Jana Švankmajera pro jiné filmaře (Jonathan Owen, téma)
Vstříc soběstačnosti / MFF Rotterdam (Martin Kudláč, report)