Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Editorial č. 117 / Cine latino

Editorial č. 117 / Cine latino

editorial / Jindřiška Bláhová / 19. 6. 2018

Česká kinematografie má pár zakládajících mýtů, jejichž opakování umožňuje zpřehledňovat komplexní historii i současnou praxi. Jeden z nejvýraznějších se většinou vynoří kolem konání festivalu v Cannes. Letos silněji než jindy, protože uplynulo půlstoletí od chvíle, kdy se stalo něco, co mu vdechlo život. Bezprecedentní tři československé filmy – O slavnosti a hostech, Hoří má panenko a Rozmarné léto – byly vybrány v roce 1968 do canneské soutěže, která českým filmařům jinak zůstává od té doby (s výjimkou Juraje Herze a jeho Petrolejových lamp v roce 1972) uzavřena. „Náš“ film měl údajně vyhrát, ale národní triumf překazili francouzští marxisté v čele s Jeanem-Lucem Godardem, kteří požadovali v gestu solidarity se stávkujícími studenty zrušení festivalu. Miloš Forman byl mezi prvními, kdo svůj film ze soutěže stáhl. Jan Němec mu to v knize Nepodávej ruku číšníkovi nemůže zapomenout, neboť s sebou údajně vzal i ten jeho a tím jej připravil o Zlatou palmu. V Němcově scénáři nešlo o revoluci, ale o sabotáž ze strany závidějících francouzských režisérů, kterým se ten rok neurodilo.

Narativ v oblíbeném českému duchu „o nás bez nás“, kdy nám někdo cizí překazil výjimečný historický moment, se postupně zakořenil a letos ho s vervou zopakoval třeba iDNES.cz, který označil canneskou poctu Němcovi a nedávno zesnulému Formanovi za „pozdní chabou náplast“. Ukázal vyčítavě prstem i na Godarda, jenž nespravedlností osudu na rozdíl od „našich“ stále žije, a dokonce byl jeho film v soutěži. Situace v Cannes 68 byla samozřejmě složitější a není ani jisté, kdo by nakonec vyhrál – soutěžil třeba Miklós Jancsó s legendárními Hvězdami na čepicích. Ke skorovýhře 68 je ale možné se vracet a dodávat si kyselé hrozny sebevědomí, když se o českém filmu v zahraničí nemluví a média přinášejí zprávu o tom, jak jsme se opět nezúčastnili Cannes. Příběh vysílá ještě jinou zprávu: za neúspěchy vždy může někdo jiný a vždy je tu šance, že nám nepřejí. Padesát let je ale dost dlouhá doba celou věc nechat spát, Cannes nefetišizovat a realisticky se soustředit na to, co se děje v české kinematografii teď. Třeba i proto, že jediní, kdo by měli právo být dotčení, protože je dost možné, že „ne-Cannes“ poznamenalo jejich kariéru, jsou už smíření.

Druhým z mýtů je všespásná role FAMU, která má už už vygenerovat další novou vlnu. FAMU k sobě v uplynulých týdnech přitáhla pozornost rozkolem mezi děkanem a akademickým senátem, který navrhl jeho odvolání, jemuž rektor AMU nevyhověl. Zákruty sporu popisují desítky článků a nemá cenu je tu opakovat. Takže jen poznámka, třeba to vše přispěje k tomu, že se o FAMU přestane uvažovat skrz mýtické síto, což by prospělo škole i chápání tuzemské kinematografie. Jak kacířsky poznamenává dokumentarista Martin Mareček v anketě Respektu: „Inspirativní a zároveň celosvětově uznávání režiséři jako Bruno Dumont, Benedek Fliegauf, Michael Haneke nebo bratři Dardenneové, kteří na festivalu v Cannes v nedávné době uspěli, jsou všichni filmoví samouci. Představa, že nějaké speciální nastavení jedné školy zázračně promění stav české kinematografie a zrodí božskou generaci autorů, má rozměr spasitelského komplexu.“

Report z Cannes je jedním z textů, které doporučuji z aktuálního čísla. Stejně tak seriálovou linku táhnoucí se od reflexe Atlanty, přes fenomén seriálů pro mileniály, soundtrack věnovaný pozoruhodné sektářské sérii Wild Wild Country až po web o sitkomové Lajně. Mojí srdcovou záležitostí je ale komentovaný rozhovor Davida Čeňka s bravurním solitérem francouzské kinematografie Leosem Caraxem. Jeho Holy Motors pro mě byly vrcholem Cannes 2012 a jeho Když chlapec potká dívku nebo Milenci z Pont-Neuf formativní filmy.

Přečteno 2237x

Článek vyšel v časopise Cinepur #117, červen 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #143

#143

říjen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY editorial

Kouzlo filmových manifestů / Editorial #142

Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla

Film jako písek na pláži / Editorial 139

Editorial 138

Editorial 137

Editorial 136

Dobře, že o současném Česku točí alespoň Rumuni

Editorial 133: David Fincher


DALŠÍ Z RUBRIKY

Mezipatra zkouší Prolomit ledy

Nejnovější filmy ze střední Evropy a procházka s Polańskim

Nejlepší letošní seriál a kouzlo redakčního brainstormingu

Nové knihy o filmu či fotce na Ji.hlavě

Nene / Krmení divého publika

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi

Men / Pohanské mutace

Arvéd / Arvédova pouť do pekla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Kouzlo filmových manifestů / Editorial #142

Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla

Film jako písek na pláži / Editorial 139

Editorial 137

Editorial 136


RUBRIKY

anketa (31) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (118) / fenomén (83) / festival (116) / flashback (16) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (15) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1109) / mimo kino (191) / novinka (824) / pojem (36) / portrét (51) / profil (100) / reflexe (27) / report (149) / rozhovor (185) / scénář (4) / soundtrack (87) / téma (1025) / televize (134) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (173)

Cinepur #117 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #117, červen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Úvod k tématu č. 117 / Cine latino (Lukáš Skupa, téma)

Revoluce bude on-line / Ready Player One: Hra začíná (Antonín Tesař, kritika)

Nekonečný vesmír Marvelu / Avengers: Infinity War (Martin Bubrín, kritika)

Příliš krkolomný tanec / Foxtrot (Martin Svoboda, kritika)

Vzdálená síla kinematografie / Komentovaný rozhovor s Leosem Caraxem (David Čeněk, rozhovor)

Utrpení mladého flákače / Plážoví povaleči (Jan Bodnár, kritika)

+ více...