Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Původní profesí Petra Horkého je novinařina. Zřejmě i z toho důvodu jeho filmový debut připomíná svědomitě zpracovanou reportáž, zkoumající zvolené téma z různých pohledů, v širších souvislostech a pokud možno nezaujatě. Kvůli publicistickému textu se ostatně Horký v roce 2014 vypravil do ruského města Toljatti, aby čtenáře zpravil o ekonomické kondici tamější automobilky AvtoVAZ, vyrábějící od šedesátých let legendární vozy značky Lada. Dané místo a lidé Horkého zaujali natolik, že se o nich rozhodl nejen napsat slíbený článek, ale – společně s fotografem Milanem Burešem – také natočit středometrážní dokument. Za ústřední postavu si vybral Boa Anderssona, pověřeného na konci roku 2013 vedením podniku, zaměstnávajícího v té době přes šedesát tisíc lidí a prodělávajícího miliardy rublů. Švédský krizový manažer měl firmu dostat do černých čísel a navrátit jí dřívější věhlas. Skvělé manažerské schopnosti, prověřené v minulosti prací pro Saab nebo General Motors, mu ovšem byly málo platné při střetu s ruskou mentalitou, obrácenou směrem do minulosti a oddávající se kolektivnímu popírání dějinného vývoje, a východoevropským způsobem podnikání, založeným spíše na ohýbání pravidel než na jejich respektování.

Horký svůj film založil na ironicky vyznívající konfrontaci dvou světů neschopných konstruktivního dialogu, a to nejenom kvůli jazykové bariéře. Andersson chce zjistit, kde se stala chyba a proč výroba neběží podle plánu. Optimisticky přitom věří, že většina vzniklých problémů má řešení a pouze je třeba dát stranou osobní antipatie a začít jednat. Ambiciózní plány pragmatického kapitalisty, orientovaného na zisk, racionalizaci a efektivitu práce, však narážejí na místní tradice a pochybnou pracovní morálku zaměstnanců, kteří nejsou podniku oddáni zdaleka tolik jako svým koníčkům, jež si dělníci oproti dřívějšku, kdy měl AutoVAZ vlastní sportovní organizace, musí zajišťovat sami. Oddělení osobního a soukromého života se jeví jako klíčový prvek vzájemného nepochopení. Zaměstnanci nejsou ztotožnění s podnikem, nežijí pro svou práci, jak by dle západních zvyklostí Andersson očekával.

Manažer i jeho česká partnerka na konci rezignovaně docházejí k závěru, že se v zemi od pádu Sovětského svazu nic nezměnilo. Sami ovšem nedokázali vyjít Rusům příliš vstříc, což odráží také forma dokumentu, navozující dojem dvou paralelně existujících, ale neprostupných světů. Dlouhé, zpravidla symetricky komponované statické záběry, které Bureš točil ze stativu, s nímž měl coby fotograf nejvíce zkušeností, vždy zohledňují kromě postav také prostředí, které je určitým způsobem definuje. Proti zaměstnancům spjatým s rozlehlou ruskou krajinou, ve které jsou často zabíráni a na niž jsou náležitě pyšní (mezi jejich oblíbené kratochvíle patří otužování v nedaleké Volze), stojí muž zvenčí, trávící většinu času v odosobněné kanceláři, na firemních schůzích nebo v luxusně zařízeném bytě s dřevěnou podlahou a kůží z medvěda, na níž se nechává fotit se ženou a synem. Některé záběry sice propojuje mimoobrazový komentář, ale o plynulou návaznost se Horký nesnaží. Třebaže pro různé postavy volí specifický typ snímání a film rytmizuje opakujícími se kompozicemi, svou vypravěčskou autoritu omezuje na minimum a poskládání trefných fragmentů do tvaru s vyhraněným stanoviskem nechává na divákovi. Zda v závěru najdete víc pochopení pro muže ze Západu, nebo pro lidi z Východu, se do velké míry bude odvíjet od vašeho vlastního ideového nastavení.

Právě při snaze vydedukovat z filmu, v čem Horký sám spatřuje jádro neporozumění obou stran, vychází najevo, že jeho přístup k tématu je možná reportážní, ale nikoli investigativní. Pozoruje, ale nesnaží se proniknout k podstatě problému a označit viníka. Tematicky vrstevnatý a vizuálně promyšlený film oproti angažovanějším dokumentům z poslední doby (Mečiar, Selský rozum, Zákon Helena) nemá ambici rozkrývat jednu konkrétní kauzu a podněcovat k řešení situace. Jako výpověď o konfrontaci dvou hodnotových systémů a dvou způsobů myšlení, které k sobě také v Česku mají blíž, než jsme si možná ochotni připustit, však může Švéd v žigulíku obstát i v dlouhodobějším časovém horizontu.