Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Naše časy se mění / 75. MFF Benátky

Naše časy se mění / 75. MFF Benátky

report / festival / Anna Kopecká / 9. 10. 2018

Fotografickou výstavou v Grand Hotelu des Bains, který se proslavil jako kulisa filmu Luchina Viscontiho Smrt v Benátkách, oslavil Mezinárodní filmový festival v Benátkách 75. jubilejní ročník. Výstava mapuje spletitou historii nejstaršího evropského festivalu od jeho počátků provázaných s fašistickou Itálií pod vedením Benita Mussoliniho, přes roky poválečné rekonstrukce, dlouhá léta úpadku bez soutěže, ale zato s existenčními problémy, až po současnost, kdy se pod vedením uměleckého ředitele Alberta Barbery stávají Benátky čím dál zářivějším bodem na festivalové mapě.

S trochou nadsázky se dá dokonce říct, že rok 2018 bude možná jejich nejúspěšnějším ročníkem na mnoho let. Důvody pro letošní úspěch Benátek jsou komplexnější. Promítají se do nich probíhající výměny ve vedení ostatních velkých festivalů (Berlín, Locarno…) a oslabování pozice festivalu v Cannes pod vedením Thierryho Frémauxe, který zatím prohrává svůj souboj o filmy se společností Netflix a dalšími on-line hráči. Kvůli politice, která účast v soutěži podmiňuje distribucí v kinech, festival přichází o řadu titulů produkovaných Netflixem, jenž do kin své filmy nenasazuje. Aktuální oslabení Cannes, jež bylo patrné v mdlé soutěži i světovém ohlasu, dovedlo totiž do Benátek celou řadu režisérů a filmů, které bychom ještě před pár lety automaticky očekávali na La Croisette.

Benátky se dlouhodobě profilují jako festival vstřícný ke komerční kinematografii a v poslední době každým rokem ještě více posilují svoji pozici důležité události na cestě k Oscarům. V hlavní soutěži se zde uvádějí ve velké míře žánrové a vysokonákladové filmy, vedle tvorby čistě autorské. Netflix této konstelace náležitě využil a dovezl do Benátek šest filmů, včetně snímku Roma Alfonsa Cuaróna, který zde získal držiteli Oscara za Gravitaci hlavní cenu. Mezi další soutěžní snímky Netlixu patřily westernové povídky bratří Coenů The Ballad of Buster Scruggs nebo akční drama režiséra Paula Greengrasse, který se po Krvavé neděli a Letu číslo 93 pustil ve filmu 22 July do dalšího reálného tématu – drastických událostí na norském ostrově Utøya. Jedná se tedy o autory známé a úspěšné. Nebylo jistě třeba festival k jejich uvedení příliš přemlouvat.

U nejnovějšího Greengrassova snímku sice nemusí mrzet, že zamíří rovnou na on-line platformu a nebude uveden v širší kinodistribuci, ale u dalších titulů už taková situace vyvolává bouřlivé reakce. Vedení festivalu v Benátkách si za spolupráci s Netflixem odneslo hodně kritiky, zejména ze strany kinařů a klasických distributorů. Itálie však není Francie, takže festivalu nehrozí stávky ani obstrukce rozpočtu. Benátky jsou více pragmatické, méně politické. To se ukázalo i v kauze totálního nedostatku režisérek v programu, který vedení festivalu odmítá jakkoli reflektovat, natož řešit. Uvidíme, jak dlouho bude tato strategie festivalu vycházet. Zatím podobně jako Netflix nemá dost silné vnější motivy cokoli měnit.

V Benátkách ale letos svůj film v hlavní soutěži neuvedly jenom hvězdy komerční a americké, ale také autorské osobnosti jako Mike Leigh, Olivier Assayas, Julian Schnabel či Carlos Reygadas. Většina těchto filmařů si může místo premiéry svého filmu vybírat vcelku podle svých představ. Někteří zvolili Benátky z důvodu, že natočili „komerčnější“ titul, který se do dramaturgie festivalu hodí, například remake hororu Suspiria Luca Guadagnina nebo zdařilý, ale snadno stravitelný americký western Jacquese Audiarda The Sisters Brothers. Jiní sem nejspíše zamířili z nespokojenosti s jinými festivaly či čistě protože pochopili, že Benátky se stanou vrcholem letošní evropské festivalové sezóny. Z Cannes do Benátek „přeběhli“ ostatně také dva režiséři, které Cannes proslavilo. Řek Yorgos Lanthimos, který v Cannes získal ceny za každý film, který zde uvedl, dovezl do Benátek dobové drama The Favourite. V jeho případě se ale alespoň jedná o návrat na již známé pole (na Lidu byl v roce 2011 se snímkem Alpy). Zato účast maďarského režiséra Lászla Nemese v hlavní soutěži s filmem Soumrak je již vyloženě políčkem do tváře festivalu v Cannes, který si tolik zakládá na tom, že si drží režiséry, jež pro svět objevil a proslavil. Samozřejmě je možné, že někteří z jmenovaných filmařů prostě nestihli dříve film dokončit, ale v celku již jen výčet letošních soutěžních filmů působí ve srovnání s ostatními velkými festivaly impozantně.

V soutěži bylo letos uvedeno 21 snímků (oproti 24 v soutěži Berlinale a 18 v soutěži Cannes). Ze soutěžních snímků jsem měla možnost vidět téměř polovinu a hlavním, co viděné filmy spojuje, je jejich kvalita. Tedy profesionálně odvedená práce režiséra i dalších členů štábu a herců a odpovídající rozpočet. Chybí zde nebo jsou zcela marginálně zastoupeny filmy, které by byly vybrány pouze kvůli jménu režiséra navzdory tomu, jak se podařily, nebo filmy vybrané čistě z politických důvodů. To zní v teorii jako jasná věc, ale pravidlem to zdaleka není. Takzvaná kvalitní práce sice nutně neznamená, že se divák nebude v kině nudit a že si bude film pamatovat ještě mnoho let, ale je to signál, že dramaturgové festivalu vybírají podle úrovně filmů. Že jim jde o kinematografii více než o politické proklamace nebo jméno na seznamu.

Nicméně i přesto platí, že podobně jako v Cannes či Locarnu, ani tady jsem letos nenarazila na film, který by mě doopravdy zasáhl. Z „filmů na jedno vidění“, které je z velké části zapříčiněno inklinací festivalu ke komerčním a tím i spotřebnějším filmům, se vymykaly hlavně dva tituly – Nuestro tiempo Carlose Reygadase a Nemesův Soumrak.

Reygadas se ani ve svém posledním filmu nevyhýbá autobiografickým prvkům, které umocňuje už pouhý fakt, že ve filmu hrají on sám, jeho žena a jeho vlastní děti. Obsedantním tématem volného partnerského vztahu a jeho nástrah navazuje režisér na svůj předchozí snímek Post Tenebras Lux. Hlavní postavou (hranou Reygadasem) je básník a rančer, který sice nabízí svojí ženě volnost, ale zároveň trpí nutkavou potřebou kompletní kontroly nad situací a neschopností oprostit se od vlastní žárlivosti. Obsazení i téma navozuje silný pocit, že si autor na ploše téměř tří hodin vlastně pouze řeší vlastní život. Formálně je snímek v porovnání Post Tenebras Lux umírněnější, byť zajímavě pracuje s poněkud infantilní symbolikou býka. Přesto působí neotřele. Nástrahou takovéhoto typu filmu ale je, že se divák nezajímající se o Reygadasovu tvorbu, nebo dokonce divák, který nemá ze svého vlastního života jakoukoli zkušenost s dlouhodobým partnerským vztahem, těžko s filmem sžívá a bude jej ve výsledku považovat za nudný, pomalý, či dokonce odpuzující. V tom případě je asi nejlepší projekci opustit, než doufat v nějaký nečekaný zvrat. Pozornější divák ale objeví v širokém časoprostoru, který mu film nabízí, možnost zamyslet se nad hranicemi autorské tvorby, hranicemi mezi uměleckým sebevyjádřením a exhibicionismem. A někde v tom rozjímání jej mohou atmosféra i problémy postav i docela prostě pohltit.

Soumrak, který vstupuje hned v průběhu podzimu do českých kin, pojednává o nejlepším kloboučnictví v Budapešti a odehrává se v období úpadku Rakouska-Uherska, jež vyvrcholí první světovou válkou. Výrazná vizuální stylizace se celou dobu drží na hranici manýrismu a před únavou ji zachraňují obdivuhodné módní kreace. Přes snahu o vytvoření nálady na pomezí reality a snu snímek stále poznamenává nerozhodnost autorů, co vlastně přesně chtějí říct. Nicméně snímek jedinečně přibližuje rozpadající se mocnost očima malého chlapce či dívky, beznadějných romantiků, kteří hltají příběhy o zhýralých aristokratech a prohnilých obchodnících s dětskou nevinností. V kombinaci s Nemesovým výrazným vizuálním talentem a tématem rezonujícím s českou historickou zkušeností se jedná o mnohem rafinovanější zážitek, než nabízí americká komerční produkce postavená na zcela jiných kulturních základech nebo toporné historické snímky evropské, mezi něž bohužel patří i Peterloo Mikea Leigha skrývající se za historickou korektnost a morálku.

Čestnou cenu si v Benátkách symbolicky převzal David Cronenberg, kterému je také letos stejně jako festivalu – 75 let. Na veřejné masterclass se ani on nevyhnul otázkám o nových technologiích a budoucnosti filmu. Cronenberg na otázku o významu Netfixu odpověděl, že „paradigma Netflixu bude mít velký význam pro kinematografii, a v tuto chvíli ještě ani nejsme schopni dohlédnout jaký. Už jen to, že je ochoten financovat seriály a filmy po celém světě, v různých jazycích a že je pak můžete sledovat v různých jazykových verzích, s titulky či s dabingem, je zcela nové.“ Časy se opravdu díky Netflixu a Amazonu mění a ať už se vývoj posune kamkoli, je zřejmé, že Benátky chtějí být a budou u toho.

75. MFF Benátky, 29. srpna–8. září 2018

Přečteno 578x

Článek vyšel v časopise Cinepur #119, říjen 2018.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY report

Naše časy se mění / 75. MFF Benátky

Barbaři uprostřed žánrové a geografické směsice / Hlavní soutěž MFF Karlovy Vary

Schodiště hvězdných událostí, objevů a obav / Cannes 2018

Lepší zůstat vně / Berlinale 2018

Skoro jako hraný film / IDFA 2017

Srozumitelná jinakost / MFF Benátky

Portréty v umírajících očích / 70. Festival del film Locarno

Filmy, které musíte vidět v kině / MFF Karlovy Vary 2017


DALŠÍ Z RUBRIKY festival

Paranoia v polské kinematografii / Festival ve Gdyni

Festival paměti / Ji.hlava

Čtyři podoby experimentu / 71. MFF Locarno

TIFF: V Torontu zvítězilo dobové drama o rasismu Green Book

TIFF: Oscarová sezóna začala. Které filmy jsou favority na nominace?

TIFF: V Mecce liberalismu o genderové rovnosti a multikulturalismu

Barbaři uprostřed žánrové a geografické směsice / Hlavní soutěž MFF Karlovy Vary

Schodiště hvězdných událostí, objevů a obav / Cannes 2018


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nenápadný půvab Viennale

Venuše v kožichu aneb jistá tendence současného filmu

Tlumit dramaturgické ego / Rozhovor s Davidem Ansenem


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (692) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (95) / tisková zpráva (1) / událost týdne (223) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #119 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #119, říjen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

Když realismus vítězí / Současné tendence filmů z FAMU (Tomáš Stejskal, téma)

Čtyřhlavý Hans Zimmer / Kin (Jiří Špičák, soundtrack)

Filozofie prázdnoty / Climax (Janis Prášil, kritika)

Těch dlouhých dvacet let… / FAMU v období normalizace (Petr Bednařík, téma)

Příliš sladká země / Sweet Country (Jarmila Křenková, kritika)

Umírání lidové písně / Studená válka (Ondřej Pavlík, kritika)

+ více...