Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zápas s řečí dějin / Jan Palach

Zápas s řečí dějin / Jan Palach

kritika / Pavel Sladký / 15. 10. 2018 / komentáře (1)

Jan Palach patřil k nejočekávanějším českým filmům letošního roku a bezpochyby bude jedním z nejzásadnějších, které letos tuzemská kinematografie nabídne. Robert Sedláček v něm s citelnou zodpovědností k dobovým reáliím a historicky doložitelným faktům přibližuje život Jana Palacha, předcházející jeho sebeupálení. K Palachovi chová respekt a vypráví o jeho motivacích s cílem pochopit jeho čin jako významný a symbolický historický akt, ne vytvářet aktuální společenské paralely. Sedláček (potažmo Eva Kantůrková, jejíž scénář režisér výrazně upravoval) se vyjevuje jako následovník Jiřího Lederera, který ve svojí první palachovské monografii osciloval mezi empatií a faktografií novinářské „zprávy o životě a činu a smrti českého studenta“. Oba jsou mimo jiné zaujatí některými konkrétními motivy v Palachově příběhu, jako je ohrožení života v dětství během zimní procházky nebo verze dopisů na rozloučenou. Ledererovu monografii pak Sedláček přirozeně aktualizuje o znalosti současných respektovaných historiků (pravděpodobně Petr Blažek, Petr Koura ad.).

Po Janu Palachovi a TV seriálech Bohéma a České století se Sedláček rýsuje jako režisér se zájmem o historické svědomí a také jako tvůrce svým založením dialogický, jazykový. A to nejen proto, že vede dialog s cílem vyložit část moderních českých dějin a jejich smysl. Jeho filmový styl je uměřený a snímek se navzdory nevýřečnému hrdinovi výrazně sytí jazykem. Dialogy postav, politické projevy, dobová média, texty populárních písní, plakátové nápisy a transparenty se vrství v obraze, prostupují scénář i výpravu. V Janu Palachovi nenajdeme ani jednu sekvenci, která by jazyk v některé formě (psané, mluvené slovo v obraze nebo mimo obraz) neužívala. Dokonce i sekvence, kde je Palach sám, z různorodých dramatických důvodů doprovázejí drobnější textová sdělení nebo výkřik hlavní postavy „do prázdna“. S blížícím se finále se mladý Palach stahuje do sebe s vědomím plánovaného činu. Slova znějící kolem něj vyjadřují nejprve diskusní kvas pražského jara, posléze krizi formativních autorit, ale později zní stále banálněji až k naprosté nesnesitelnosti.

Funkce jazyka se v průběhu filmu výrazně proměňuje, ale ke své škodě je film řečí přehlcený. Posiluje to i několik nadbytečných scén. Mezi ně patří posrpnová francouzská brigáda, kde se sice Palach dozví o Siwiecově sebeupálení, ale překládání slova řeka do francouzského rivière a další dialogy nejsou funkčním odlehčením, spíš jen slepou odbočkou a vršením verbálních projevů. Také Palachův telefonát příteli ze studií, se kterým si snad chce promluvit o svém plánu, nemá žádné konsekvence, jen brzdí gradaci a přidává další dialogy. Při opakovaném zhlédnutí filmu vystoupí také nadbytečnost vět jako „To je ale rozpad všeho, co dává smysl!“, které verbalizují to, co bychom měli rozeznat z tváří herců. Výkony mladých herců a hereček v čele se samotným Viktorem Zavadilem v roli Palacha jsou přitom zapamatováníhodné a na rozdíl například od Smrkovského Jiřího Zapletala nevzbuzují podezření z vnějškového imitování.

Čtyřminutová závěrečná sekvence, v níž Sedláček mimochodem diváky neokázale dovede k nejvýraznějšímu subjektivnímu pohledu, ve kterém se kamera ztotožňuje s Palachem, je velmi silná. Po ní na plátně následuje pietní černá vteřina, ale ani Palachův finální čin neústí do ticha. Titulková sekvence je doplněna radioakustickou kompozicí Michala Rataje, která je opět nasycená dobovými projevy. Fikce znovu promarňuje svoji příležitost zastavit se navzdory pokračujícím dějinám nad tajemstvím nepředstavitelně bolestivého činu, i když rezonance otázky „proč?“ v divákovi měla být jejím hlavním cílem.

Po Janu Palachovi Sedláčka můžeme označit za režiséra, který dává přednost interpretaci historického momentu pro smysl dějin před obrazem dějinného tajemství. Jan Palach je sdělným historickým dramatem, které ukazuje, co „Pochodeň č. 1“ formovalo. Nenechává diváka příliš pochybovat o tom, že Palachův čin nebyl například impulzivní, zoufalý, pomatený, nedomyšlený ani nesmyslný, ale – slovy Lederera – svrchovaně mravní. Jeho historické i charakterové souřadnice jsou poměrně pevné a snad až příliš často definované jazykem archiválií, historiografie i scénáře.

Jan Palach (ČR, SR, 2018, IMDb)
Režie: Robert Sedláček, scénář: Eva Kantůrková, kamera: Jan Šuster, střih: Josef Krajbich, hudba: Michal Rataj, hrají: Viktor Zavadil, Denisa Barešová, Jan Vondráček, Zuzana Bydžovská ad., 124 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 21. 8. 2018).

Jan Palach (ČR, SR, 2018, IMDb)
Režie: Robert Sedláček, scénář: Eva Kantůrková, kamera: Jan Šuster, střih: Josef Krajbich, hudba: Michal Rataj, hrají: Viktor Zavadil, Denisa Barešová, Jan Vondráček, Zuzana Bydžovská ad., 124 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 21. 8. 2018).

Přečteno 6012x

Článek vyšel v časopise Cinepur #119, říjen 2018.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Jan Palach

****  ČTENÁŘI (2.3)


komentáře

    přepište kód:

Ondra  (16.10.2018 16:20)

"Fikce znovu promarňuje svoji příležitost zastavit se navzdory pokračujícím dějinám nad tajemstvím nepředstavitelně bolestivého činu, i když rezonance otázky „proč?“ v divákovi měla být jejím hlavním cílem." Mně naopak přijde, že toho v případě Sedláčkova filmu fikce zase tolik nepromarnila. Sama závěrečná "němá" sekvence, jakož i řada dalších silných momentů (topení štěnat, zastřelení ruského vojáka atd…), jakož i to, že film vemi často nachází těžiště "mimo slova", ve tváři hlavního protagonisty, do které je nutné a zároveň nesnadné empaticky pronkat, jsou dle mého důkazem, že to není pouze tezovité a ukecané….

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Komická společnost bez strojvedoucího / Mimořádná událost

Bruno Dumont / Překračovat realitu

Smolný pich, duch doby a festivalové diváctví / Pandemické Berlinale

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Králova řeč po česku / Havel


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (114) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (286) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #119 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #119, říjen 2018

Z obsahu tištěného čísla:

FAMU v běhu času / Portrét školy v paměti absolventů (Lukáš Skupa, téma)

Čtyři podoby experimentu / 71. MFF Locarno (Jakub Felcman, report)

Stárnutí zabijáka bohů / God of War (Michal Böhm, videohra)

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout (Dan Krátký, kritika)

Místy nebezpečná historie AMU / Vít Janeček (Vít Janeček, kniha)

Editorial 119: FAMU (Jindřiška Bláhová, editorial)

+ více...