Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Řeči, řeči, řeči / Kniha obrazů

Řeči, řeči, řeči / Kniha obrazů

kritika / Jan Kolář / 5. 3. 2019

V posledních šesti dekádách byla v souvislosti s Godardovými filmy slova jako „experiment“, „alternativa“ či „provokace“ zmiňována tak často, až se z jejich spojení s režisérovým jménem stala klišé; neutuchající snaha francouzského doyena destruovat tradiční výrazové prostředky filmu na sebe navíc v posledních letech bere stále stejnou podobu. Kniha obrazů obsahuje totožné postupy a motivy, které Godard recykluje přinejmenším od svého autoportrétu JLG/JLG z roku 1995: zdánlivě mimoděk pořízené záběry připomínající domácí videa se v nich střídají s ikonickými scénami z dějin kinematografie, které doprovázejí stovky fragmentárních citátů, jejichž téma se nejčastěji točí kolem role umění, povahy politiky a (ne)stability významu. Kontrapunktům, kterým takto připravená materie dává vzniknout, tento postup sice nutně neubírá na síle, ale na překvapivosti ano. Kvality i slabosti Knihy obrazů spočívají v její paradoxní povaze – jde o Godardův tradiční film.

Snímek rozdělený do pěti kapitol připomíná mnohohlasou reflexi dějin viděných coby sérii vršících se katastrof. V úvodních „Remakes“ se filmové obrazy války mísí se zpravodajskými klipy, jež zachycují reálné válečné běsnění; jejich vzájemné zrcadlení dokazuje, že obrazy nejsou jen nápodobou skutečnosti, ale i jejím vzorem, že obojí je uzamčeno v začarovaném, stále znovu a znovu obnovovaném kruhu násilí, z něhož není úniku. Beznaděj prohlubují i následující pasáže: skeptická rekapitulace věčně selhávajících revolucí inspirovaná Petrohradskými rozhovory Josepha de Maistre, sarkastická dekonstrukce filmové železniční romantiky (pohybu krajinou, který souběžně dává svobodu obrazům i přibližuje brány kárných táborů) i trpká rekapitulace krutostí spojených s konzervativní vládou zákona, v níž jsou ironizovány myšlenky barona de Montesquieu. V závěrečné části „La Région centrale“, odkazující svým názvem k antiantropomorfnímu filmu Michaela Snowa, jako by někdejší filmový buřič rezignovaně přiznával bezmoc obrazů čelit neutuchající záplavě iluzí spojených s lidskou touhou po štěstí – s touhou, jež plodí konformní lži, sebeklamy a nevyhnutelně vede k zabíjení.

Nakolik je však taková interpretace adekvátní? Potvrzuje ji, nebo vyvrací fakt, že citáty vycházející z různých vrstev a úseků historie opomíjejí osvícenství? Co o vztahu obrazů a hlasů značí titul, který zdůrazňuje, jak zásadní roli hrají v dnešním světě vizuální informace, a zároveň je parafrází názvu časosběrné kompozice Rilkových básní? Jak vážně je třeba brát sebereferenční gesta a autocitace starce „u konce s dechem“? Jsme svědky melancholie, nebo ironie? Kdo a za koho tu mluví? Základní pravidlo i kámen úrazu Knihy obrazů spočívá v tom, že na kteroukoli z předchozích otázek lze dát libovolnou odpověď – závisí jen na osobních preferencích toho, kdo si je klade.

Kniha obrazů totiž nemá charakter eseje o filmu a dějinách, ale připomíná spíš mechanickou mašinu na generování významů: Godard nenabízí teze, jen příležitost k asociacím. Jeho film může vstřícným divákům přinášet radost z rozpoznání deformovaných a torzovitých filmových, literárních a výtvarných ukázek, ale žádné překvapení – místo prostoru k přemýšlení se v něm lze setkat jen s útěšnou samomluvou, při níž si diváci mohou opakovat omleté figury, jež si kdysi uložili do paměti. Godard se v průběhu filmu opakovaně vyznává z toho, že pomocí citátů mluví sám se sebou – je v tom však ještě důslednější, než se zdá: v Knize obrazů nelze nalézt to, co si myslí její autor, ale jen odraz toho, co si myslíme my coby diváci. Mohu-li však cokoli interpretovat tak, aby to vyhovovalo mému postoji, jakou má cenu to sledovat?

Nejspíš i proto se silné momenty Knihy obrazů skrývají ve chvílích, kdy její litanie zkratkovitých sloganů a hesel zadrhává; kdy do jejich přednesu vstoupí Godardovo stárnoucí tělo a selhávající hlas; kdy záchvaty kašle přetrhnou plynoucí slova. Možná, že celý ten balast řečí a frází nakonec slouží jen k tomu, aby podtrhl několik vteřin, v nichž tělesné chátrání zastaví jeho proud a odkryje nevýslovnou pravdu, zbavenou všech iluzí. Zajíkavé zjevení lidské konečnosti „není nezajímavé“. Nic pozitivnějšího než tuto dvojitou negaci však nedokážu v Knize obrazů najít.

Kniha obrazů (Le livre d’image, Švýcarsko, Francie , 2018, IMDb)
Střih, scénář a režie: Jean-Luc Godard, kamera: Fabrice Aragno, hrají: Jean-Luc Godard, Dimitri Basil, 90 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 29. 11. 2018).

Kniha obrazů (Le livre d’image, Švýcarsko, Francie , 2018, IMDb)
Střih, scénář a režie: Jean-Luc Godard, kamera: Fabrice Aragno, hrají: Jean-Luc Godard, Dimitri Basil, 90 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 29. 11. 2018).

Přečteno 1475x

Článek vyšel v časopise Cinepur #121, únor 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
0 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Kniha obrazů

****  ČTENÁŘI (3.2)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #133

#133

únor 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm

Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Existenciální pijáctví / Chlast

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Žalovat se nemá / Žaluji!

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Losing Control / Control

David Fincher chystá film podle komiksové série The Killer

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Úvod k tématu: David Fincher

Nejlepší filmy roku 2020

Editorial 133: David Fincher


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Křivdy ke kávě / Pravda

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Saulův syn / Holocaust na výbornou


RUBRIKY

anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (112) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (268) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)

Cinepur #121 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #121, únor 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Silní hráči a ti druzí / Autoři, festivaly a systém veřejné podpory (Jakub Felcman, téma)

Zvířecí láska / Favoritka (Martin Šrajer, kritika)

Procitnutí z Maova snu / Dystopické dokumenty Wang Pinga (Janis Prášil, téma)

Rok 2018 v české filmové distribuci (Aleš Danielis, glosa)

Máma, táta a Alfonso Cuarón / Roma (Petr Fischer, kritika)

Zaplnit prázdná místa / Chvilky (Martin Šrajer, kritika)

+ více...