Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro

kritika / Ondřej Pavlík / 27. 4. 2019

Doopravdy čirá prostota nejen že se neslučuje s odcizenou postindustriální společností dnešního střihu, ale coby podivínský úkaz vyčnívá i v časoprostoru, který si mnohdy rádi romantizujeme: venkovské společnosti předmoderního uspořádání. To alespoň plyne ze Šťastného Lazzara, nového snímku italské filmařky Alice Rohrwacher, v němž nadpřirozeně bezelstný mladík prochází coby věčná bytost oběma zmíněnými epochami. Tak jako ve svém minulém filmu Zázraky režisérka znovu, nyní ještě odvážněji, vplétá fantastické motivy do syrového dramatu o nemajetných lidech z přehlížené periferie. Ač se v souvislosti s těmito snímky zautomatizovaně skloňuje přízvisko magickorealistický, klíčovým referenčním bodem je neorealismus. Právě odkaz této slavné filmové tradice je tím, čemu Šťastný Lazzaro vzdává hold a co přitom zároveň nápaditě inovuje.

Přízrak neorealismu se nad italskou kinematografií vznáší dodnes a Rohrwacher zdaleka není jediná, kdo se s ním vyrovnává. Matteo Garrone, Jonas Carpignano nebo Gianfranco Rosi rozvíjejí veristickou poetiku společensky naléhavých dramat na pomezí dokumentu a fikce. Převážně však pouze volně přenášejí a aktualizují tytéž estetické principy a tematické okruhy, jaké kdysi přelomově využívali pováleční neorealisté: práci s neherci, vykreslení autentické a mnohdy bezútěšné všednosti, zájem o život nižších vrstev. Vtahující účinek těchto filmů přitom znovuoživuje iluzi, že toto je ta opravdová realita. Šťastný Lazzaro zachází s neorealistickými východisky o úroveň komplikovaněji. Přiznává jejich iluzivnost a zcela cíleně narušuje bezproblémový ponor do vyprávění.

Film, jejž kromě jednoho zmrtvýchvstání nečekaně půlí i časový skok o pár dekád kupředu, obsahuje dvě dějství. To první se odehrává na tabákové plantáži jménem Inviolata (latinsky Nedotčená), kde nevolníci tiše vzdorují panskému útlaku zámožné markýzy. Nebýt vpádu několika moderních prvků – předpotopních mobilů nebo devadesátkového eurodancového songu – narušujících vizi skromného feudálního společenství, sledovali bychom dokonalou pastiš rurálních neorealistických filmů à la Strom na dřeváky. Druhé dějství, zapuštěné do městského prostředí přibližné současnosti, pak zcizující odstup ještě prohlubuje a panenskou vesnickou pohádku definitivně odhaluje jako skandální podfuk. Z jakých důvodů?

První důvod tkví v samotné neorealistické poetice, na jejíž výpovědní limity snímek ústředním zvratem naráží. Jaký smysl má nechat se transportovat do přepečlivě vymodelovaného světa, diametrálně odlišného, než je ten náš, a být jednoduše unášen příběhy jeho obyvatel? Nejen smyšlená feudální država se tu ukazuje jako dlouhodobě neudržitelný přežitek, ale i typ obraznosti a vyprávění, který si s takovou lokací spojujeme. Exotika napojená na každodenní výjevy primitivního soužití zkrátka sama o sobě postrádá potřebný osten a spíše než ke kritickému rozboru svádí k naivnímu okouzlení.

Co naopak kritický osten nepostrádá, je srovnání, k nimž vybízí náhlý posun mezi dvěma zásadně jinými druhy společenského uspořádání. Ačkoli bychom intuitivně předpokládali, že nevolnictví bude vývojově zpozdilejším, a tím pádem i po všech stránkách horším zřízením než takzvaná svoboda, neškolení prostí pracanti to tak v Šťastném Lazzarovi nutně nepociťují. Spolu s okovy zmizely i tehdejší, byť zdánlivě nepodstatné jistoty – mezi nimi třeba i jasné vědomí, kdo za jejich hoře může, a tedy vůči komu se lze vzepřít. S volností mizí pán a jeho bič, ale naopak nepřichází větší blahobyt. Současně je mnohem těžší ukázat na viníka přítomné mizerie, který se najednou rozplývá v nečitelné šedi finančních a dalších byrokratických institucí.

Jak ostatně brilantně dokládá závěrečná scéna v bance, nejsou to v posledku jen tyto odosobněné ústavy a jejich zaměstnanci, ale i jejich zákazníci – my všichni –, kdo takový zdánlivě svobodný, ale přitom krutý systém tvoří a pomáhá udržovat v chodu. A to i tváří v tvář bezmála dětinské čistotě, dobrotě a nevinnosti, která nás tolik popouzí možná právě proto, že nám byť jen svým krátkodobým zjevením připomíná, jak moc jsme se od ní odchýlili.

Přečteno 685x

Článek vyšel v časopise Cinepur #122, duben 2019.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.7 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #123

#123

červen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí

Soumrak superhrdinů / Skleněný

Změť všudypřítomné bídy / Kafarnaum

Zaplnit prázdná místa / Chvilky

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro

Nic jsi v Oděse neviděla / „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“

Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Šifrovačka pro mileniály / Záhada Silver Lake


DALŠÍ Z RUBRIKY

Hands Across (Black) America / My

Benátky zahájí francouzská novinka Hirokazu Koreedy

Christian Petzold natáčí snímek o novodobé Rusalce

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life

Soutěž: Vyhrajte lístky na premiéru filmu Bílý, bílý den

Mezipatra zakládají vlastní distribuční label Queer Kino

Černobyl / Sarkofág z mramoru

Mládeži, rozchod / Genesis


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

KVIFF: Film Až přijde oheň ukazuje děsivou krásu živlů

KVIFF: Čínský Portrét mozaikou patří k vrcholům soutěže

KVIFF: Bulharský soutěžní film Otec není žádná Sláva

KVIFF: Škop volá Budiž světlo, ale zůstává v bezpečném šeru

Černobyl / Sarkofág z mramoru


RUBRIKY

anketa (24) / český film (82) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (97) / fenomén (73) / festival (86) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (116) / komiks (10) / kritika (795) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (724) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (104) / reflexe (24) / report (108) / rozhovor (159) / scénář (4) / soundtrack (44) / téma (891) / televize (101) / tisková zpráva (1) / událost týdne (236) / video (2) / videoart (16) / videohra (61) / web (42) / zoom (156)

Cinepur #122 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #122, duben 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Jak prosté, drahý počítači / Return of the Obra Dinn (Michal Zlatkovský, videohra)

Jonas Mekas / Z undergroundu na světlo světa (Michal Böhm, téma)

Soumrak superhrdinů / Skleněný (Janis Prášil, kritika)

Vzácné, křehké a hořké životy / Sbohem, synu (Pavel Sladký, zoom)

Předjímání hudby budoucnosti / Ikarie XB 1 (Jiří Špičák, soundtrack)

Svatá prostota / Šťastný Lazzaro (Ondřej Pavlík, kritika)

+ více...