Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Hands Across (Black) America / My

Hands Across (Black) America / My

kritika / Antonín Tesař / 19. 7. 2019

Síla oceňovaného debutu Jordana Peela Uteč spočívala mimo jiné i v lehkosti, s jakou se v jeho zápletce dařilo organicky a jednoduše propojit horor, rafinovaně vystavěný záhadný příběh a společenskou satiru. Ostatně, byla to v podstatě afroamerická variace skvělého feministického hororu Iry Levina Stepfordské paničky. Na druhém Peelově filmu My je znát, že by chtěl dosáhnout stejného výsledku. Zároveň se ale k téže syntéze propracovává s mnohem větším úsilím a v mnoha ohledech se mu ji nedaří přesvědčivě vystavět. Film metaforicky připomíná řetěz kampaně z osmdesátých let „ruce napříč Amerikou“, který ve filmu vytváří horda zlotřilých dvojníků v červených oblecích. Také je to řada motivů, vyprávěcích a stylových postupů a společenských přesahů, které se společně spíš jen drží za ruce, než že by se nějak prolínaly a podpíraly. Zároveň není úplně jasné, odkud kam tenhle řetěz vlastně směřuje.

My by se dal popsat i jako film, který trpí mnoha neduhy druhotin natočených po suverénním debutu. S druhým filmem se pojí spousta očekávání odvozená od předchozího snímku a předpokládá se, že tvůrce potvrdí to, co diváci považují za určující znaky jeho rukopisu. Peele má především pověst tvůrce, jenž se pomocí hororu vyrovnává s historií a kulturou amerických černochů. My tohle očekávání naplňuje zvláštním způsobem. Má opět afroamerické protagonisty, ale tentokrát mu chybí silní rasističtí bílí protihráči. Genialita filmu Uteč, včetně působivé metafory iluzivního prostoru zvaného Potopené místo, je přitom založená právě na opozici černé a bílé Ameriky a hlubokém paralyzujícím strachu bývalých otroků z bývalých otrokářů v situaci, kdy by se obě skupiny k sobě najednou měly chovat jako rovní k rovným.

Ve filmu My se ale mnohem silněji než afroamerické svědomí vrací jiný výrazný motiv Peelova prvního filmu. V obou snímcích jde o rozdvojení osobnosti a nahrazení originálu kopií. Rasističtí vědci ve filmu Uteč potápějí mysli Afroameričanů do hypnotické paralýzy a zmocňují se jejich těl. Podobně se v My dvojníci zmocňují statusu „originálů“ prostě tím, že je zabijí. Peelovy filmy artikulují strach z toho, že naše identita není jen niterná a že nejsme jejími suverénními držiteli. Totožnost hrdinů může být ukradena někým zvenčí, případně zkopírována do groteskní pokřivené verze. Tahle hrůza může, ale také nemusí být kladena do souvislosti s životními pocity Afroameričanů. V afroamerické kultuře má řadu osobitých specifik, ale v jádru je mnohem abstraktnější.

My se s touhle de facto existenciální hrůzou konfrontuje přímo a ne zprostředkovaně přes daleko konkrétnější souvislost s etnickou tísní Afroameričanů. Peele zároveň jako by chtěl neustále vracet do hry vyloženě společenskokritické motivy, ale bohužel je vnucuje celému vyprávění nepříliš přesvědčivě a často zmatečně. Například když o sobě dvojníci prohlásí, že „jsou Američané“, zní to podobně bezobsažně jako předvolební heslo Donalda Trumpa o tom, že Amerika má být zase skvělá. Je to prázdná nádoba na významy, kterou může libovolný divák zaplnit širokou škálou konotací. Závěrečná vize podzemního světa kopií je podobně neurčitou kritikou, kterou lze nasměrovat vůči ledasčemu. Daleko působivěji nakonec vyzní pointa týkající se identity samotné hlavní hrdinky, která má v sobě zneklidňující mrazivost.

My nakonec předkládá spíš sled silných scén než soudržný a přesvědčivě vystavěný horor. Peele má za sebou vytváření skečů pro komediální show Key & Peele a ve svém druhém filmu se ukazuje hlavně jako autor promyšlených, dobře vygradovaných a vypointovaných, ale také do jisté míry uzavřených scén. Úvodní pasáž končící v zrcadlovém bludišti nebo útok dvojníků na rodinku sousedů hlavních postav jsou perfektně zinscenované sevřené skeče. Avšak kdykoli se Peele snaží o vyklenutější dějový oblouk, jako když chce z rodiny hrdinů dělat čím dál otrlejší a cyničtější zabijáky dvojníků nebo když konečně odhaluje principy společnosti replikovaných Američanů, působí to nepřirozeně nebo nedotaženě. Identita filmu My je tak v jádru opravdu plurální. Je to spíš mnohohlavý a mnohoruký spolek než celistvý organismus.

Přečteno 1777x

Článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.5 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Hlediště jsou ti druzí / Annette

Korejští filmaři dobývají vesmír / Čističi vesmíru

Losing Control / Control


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #123 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Televize v přerodu / Anketa o českém televizním prostředí a tvorbě (Lukáš Skupa, téma)

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum (Ondřej Pavlík, kritika)

Hands Across (Black) America / My (Antonín Tesař, kritika)

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life (Janis Prášil, kritika)

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj (Martin Svoboda, kritika)

Autorsky se do televize hodím úplně nenásilně / Rozhovor s Janem Prušinovským (Jan Bušta, rozhovor)

+ více...