Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

kritika / český film / Martin Svoboda / 21. 7. 2019

Brněnská vila Tugendhat je fascinující kus architektury – takové vyvolávají potřebu osídlení fascinujícími příběhy. Historie však britskému autorovi Simonu Mawerovi nestačila. Prominentní židovskou rodinu proto přejmenoval na Landauerovy a odvyprávěl o kus melodramatičtější příběh, než na jaký se zmohlo 20. století. Dcera dávno zesnulých Tugendhatů knihu sice rázně odsoudila coby vulgární a neuctivé přiživení pisálka na odkazu jejích rodičů, jinak se ale román setkal s příznivými ohlasy. A také se dočkal filmové adaptace Julia Ševčíka.

Hned zkraje dojdou Landauerovi i architekt von Abt s tváří Karla Rodena k tezi, že správnými atributy kvalitní architektury jsou jednoduchost, čistota a světlost. Formu neoznačují za cíl, ale za způsob a velmi brzy nadnesou otázku: „Jak se dá žít v mistrovském díle?“ Těžko se ubránit vztažení těchto prohlášení na samotný film. Je jednoduchý? Rozhodně ne – výpustky v ději a neexistující expozice takřka znemožňují zorientovat se. Snad není přehnané tvrzení, že značná část diváků nebude ani po skončení tušit, v jaké pozici byla přesně paní Landauerová ke své dlouho nenaplněné lásce. Jak by tedy mohl být snímek čistý? Každý výrazný časový posun resetuje divákův vztah k postavám a znemožňuje napojit se na hrdinky. A protože přinejmenším v anglickém znění mluví všichni jedním jazykem, není snadné chápat, v jakém období dějin se právě nacházíme. Je tedy výsledek alespoň světlý? Kdepak, dokonce i onen ústřední skleněný pokoj, symbol lásky, se nám představuje v odstínech šedi.

Asi tedy nepřekvapiví, že oproti přání pana architekta se forma nezvládá stát prostředkem k něčemu kloudnému. Snímek nemůže fungovat jako rodinná sága sledující mnoho střípků osudů, na to dává postavám příliš málo prostoru. I muži jsou pouhým stínem, těžiště se nachází ve dvou protagonistkách a jejich lásce. O té ale musí obě přepjatě mluvit ve voiceoverech, protože ji nemají jak projevit. Vzhledem k toporným dialogům a reklamní sošnosti neprožijí jediný moment, z něhož by vyvěral lidský cit.

Skleněný pokoj má ještě třetí protagonistku, vilu Landauer totožnou s brněnskou Tugendhat. Kdyby bylo dost prostoru věnováno jí, mechanické časové skoky a udušené postavy by snad mohly být druhotné. Prostor může být hrdinou. Proto překvapí, jak málo s ním Ševčík pracuje a jak málo jeho forma slouží seznámení s výjimečným místem. S výjimkou onyxové stěny a zasouvacího okna splývá vila s libovolnou kulisou. Vila Tugendhat jako by byla jen majetkem, symbolem statusu a ceny. Slyšeli jsme o její materiální hodnotě, nemusíme si ji tedy už prohlížet. Po celou dobu stopáže jde prostě o luxusní místo, které lze vlastnit a mít v něm sex – a to jediné je na něm pro postavy zajímavé.

Když se podíváme na jiná melodramata motivovaná primárně prostorem, v němž se odehrávají, je patrný rozdíl. Chrám Matky Boží v Paříži Victora Huga nebo Titanic Jamese Camerona jsou narativy zkonstruované okolo až fetišistické lásky autorů ke konkrétnímu historickému místu, jež může vypravováním ožít. Hrdinové a jejich interakce jsou konstruovány tak, aby byl skrz jejich pohyb zužitkován každý kout unikátních kulis. Když tedy ve zlomovém aktu obklopí dav lůzy s pochodněmi chrám a loď narazí do ledovce, chápeme, co je v sázce. Díky vypravěčské zručnosti tvůrců jsme stihli ony prostory poznat a pochopit jejich výjimečnost jak pro historii, tak i pro postavy, jež zde prožily svá nádherně tragická melodramata. Skleněný pokoj nedosahuje ničeho z toho, ačkoli se zdá, že se právě o to pokouší.

Vila Tugendhat by měla být symbolem lásky hrdinek a její ohrožení nacisty a komunisty by mělo být zdrojem tísně a zklamání. Víme to, protože to samozřejmě obě ženy ve svých dopisech nahlas řeknou. Jenže Ševčík nám nedovolí Tugendhat poznat a hrdinům v ní prožít něco, co by vyvolalo potřebnou asociaci. Když komunisté likvidují vybavení vily, můžeme si jen říct: „To je ale škoda peněz! Takové drahé záclony to byly!“ Až epilog se snaží pracovat s vizuální krásou a okouzlením, to už je ale pozdě. Abychom nevynechali jednu z výchozích otázek: Jak žít v mistrovském díle? V první řadě bylo potřeba se o to pokusit. Jenže ve Skleněném pokoji nikdo a nic nežije.

Skleněný pokoj (ČR, Slovensko, 2019, IMDb)
Režie: Julius Ševčík, scénář: Andrew Shaw, kamera: Martin Štrba, střih: Jaroslaw Kaminski, hudba: Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann, hrají: Hanna Alström, Karel Roden, Carice van Houten, Claes Bang, Roland Møller ad., 104 minut, distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 14. 3. 2019).

Skleněný pokoj (ČR, Slovensko, 2019, IMDb)
Režie: Julius Ševčík, scénář: Andrew Shaw, kamera: Martin Štrba, střih: Jaroslaw Kaminski, hudba: Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann, hrají: Hanna Alström, Karel Roden, Carice van Houten, Claes Bang, Roland Møller ad., 104 minut, distribuce: Bioscop (premiéra v ČR 14. 3. 2019).

Přečteno 2162x

Článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.3 /9

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #142

#142

srpen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Závratě spřízněnosti a touhy / Podezřelá

Mlha, čaj a sušenky / Nestvůra z Essexu

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Snímek Terezy Nvotové Světlonoc zvítězil v Locarnu

Ladislav Rychman: Tvůrce Starci prokletý

Michaela Pavlátová: K čemu to všechno?

Mezi meditativním filmem a gangsterkou / Terézia Halamová

Kylo Ren filmové kritiky? / Síla

Umění skrytého před-pohybu / Terezie Unzeitigová

Komická společnost bez strojvedoucího / Mimořádná událost

Modernistický vztahový test / Zrcadla ve tmě


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Komplikovaný vztah Kennetha Branagha a ideálu autorství

Záhada výchovy / Každá minuta života

Proč se nepochlubit / FAMUFEST

Smysl života a to, co chceme / Smysl života

Žalovat se nemá / Žaluji!


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (38) / cinepur choice (33) / editorial (117) / fenomén (83) / festival (115) / flashback (15) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (14) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1102) / mimo kino (191) / novinka (818) / pojem (36) / portrét (50) / profil (100) / reflexe (27) / report (148) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (86) / téma (1018) / televize (131) / událost týdne (288) / videohra (82) / web (44) / zoom (172)

Cinepur #123 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #123, červen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Televize v přerodu / Anketa o českém televizním prostředí a tvorbě (Lukáš Skupa, téma)

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life (Janis Prášil, kritika)

Autorsky se do televize hodím úplně nenásilně / Rozhovor s Janem Prušinovským (Jan Bušta, rozhovor)

Víra jako droga / Modlitba (Kristýna Vaňková, kritika)

Ženský úděl a trpící násilníci / Motiv znásilnění ve filmech Pedra Almodóvara (Petra Chaloupková, fenomén)

Minulost jako trauma – už zase / Návrat do minulosti ve Světě pod hlavou (Jaroslav Pinkas, téma)

+ více...