Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Černobyl / Sarkofág z mramoru

Černobyl / Sarkofág z mramoru

televize / Ondřej Pavlík / 17. 6. 2019

Černobyl z povzdálí vyhlíží jako neprůstřelný kolos. Pětidílné dokudrama se v minulých týdnech vyšplhalo na první místo v žebříčku nejlépe hodnocených televizních seriálů mezinárodní databáze IMDb. Na ČSFD pak v téže statistice zaujímá jen o stupínek nižší pozici a pyšní se monumentálním hodnocením 97%. Minisérie o jaderné kalamitě silně rezonuje také mimo filmové weby a komunity, na síti i off-line. Magazíny všeho druhu vytahují z archivů starší texty, které se jakkoli dotýkají radioaktivního tématu, a řetězově produkují texty nové. V knižních nakladatelstvích je sháňka po čemkoli, co má v názvu Černobyl. V éře, kdy by nadprodukce seriálů měla publikum rozpojovat do úzce ohraničených skupin, v přeplněné hromadné dopravě zaznívají hovory o haprujících reaktorech a odvážných sovětských vědcích. Sloganem „Každý by to měl vidět, když to vydrží“ doprovodila své odborné doporučení předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. A co víc, až na několik rezervovanějších výjimek jsou vesměs nadšení i televizní publicisté a kritici.

Stanice HBO zkrátka odvysílala hit, kterému se podařilo překročit hranice seriálové zábavy, vyvolat veřejné debaty o tom, „jak to tehdy u Pripjati bylo“, a sklidit aplaus ze všech stran. Kdykoli nějaký počin, ať už v kinech nebo na obrazovkách, vyvolá takto masivní, konsenzuálně kladnou odezvu, je nicméně třeba se mít na pozoru. S pravděpodobností hraničící s jistotou totiž nikdy nejde o natolik originální, přelomové či opravdu mimořádné dílo, ale spíše o divácky vstřícnou, někdy až konzervativní či kompromisní záležitost. Právě takový je nakonec i Černobyl. Jak je tedy možné, že se z minisérie, za níž nestojí žádná prověřená autorská esa, ale scenárista Pařby v Bangkoku, stal nepřehlédnutelný fenomén? A co v ní funguje a nefunguje?

Autentické světy

Černobyl v sobě jednak slučuje dva klíčové rysy quality TV, které se dlouhá léta snažila kultivovat i HBO: autenticitu a budování světů. Jak ukazuje množství existujících minisérií, seriálů a dalších pořadů, dnes už se jedná o osvědčený mustr, který lze libovolně opakovat, kombinovat a rozvíjet. Ač jsou seriály jako Treme, Rodina Sopránových, Vinyl nebo minisérie Bratrstvo neohrožených, Pustina a Najděte mi hrdinu v lecčem odlišné, všechny představují určitý typ „autentického světa“. Seriálová forma dovoluje upustit od „pouhých“ příběhů a diváky místo toho proměnit v návštěvníky rozsáhlých fikčních krajin. Razítko prestižní televizní značky zase garantuje, že půjde o svět autentický, tedy živoucí, do detailu promyšlený, věrně odpovídající skutečným lokacím či dobovým reáliím.

Na Černobylu jsou obě tyto roviny obzvlášť viditelné. Důkladnému vylíčení jaderné havárie a jejích následků se výrazně podřizuje celé pětidílné vyprávění, které nepostupuje jen vpřed, ale také směrem zpět a do stran. Od Valerije Legasova, který představuje morální centrum celého dramatu, děj pravidelně odskakuje k dalším účastníkům událostí. Od druhého dílu se do kauzy vkládá běloruská jaderná fyzička Uljana Chomjuková. V tom třetím se na scéně v roli záchranného týmu objevují rázovití horníci z Tuly. A v předposlední čtvrté epizodě sledujeme mladého vyjukaného Pavla, který spolu s ostřílenými vojáky likviduje kontaminovanou zvěř v okolí elektrárny. Minisérie tak i při své nevelké stopáži po vzoru unikajícího radioaktivního mraku neustále expanduje, rozšiřuje záběr a úspěšně vyvolává dojem, že přivádí k životu celou výseč Sovětského svazu konce 80. let.

K oživování minulosti přitom neodmyslitelně patří i padnoucí výprava. Šedivé sídlištní scenerie a vhodné prostory částečně odstavené jaderné elektrárny nalezli filmaři v Litvě, kde si zároveň najali řadu šikovných rekvizitářů nebo švadlen. Zřejmě i proto vizuální styl minisérie – od barevného tónování přes ušmudlané jogurtové brýle sovětských aparátčíků až po poslední vázičku na panelákovém stole – vyzařuje věrohodnou ošuntělost. Přestože za Černobylem stojí režisér reklam a videoklipů Johan Renck, reklamnímu zkrášlování nukleární apokalypsy se úspěšně vyhýbá. Nařknout americké, britské a skandinávské tvůrce z toho, že zkolonizovali rozvíjející se postsovětskou republiku a v jejích lokacích si udělali socíkové retro omalovánky, tak úplně nemůžeme. Alespoň tedy co se výtvarného zpracování týká.

Slepé skvrny kulturního kolonialismu

Dá se tedy v případě Černobylu vůbec mluvit o nějakém zkreslujícím západním pohledu? To je nesmírně potřebná otázka především proto, že jde o kulturní perspektivu, která je dnes – navzdory nedávné komunistické minulosti – vlastní i mnoha tuzemským divákům. A může se proto jevit jako něco zcela přirozeného a samozřejmého. Výstižným dokladem slepých skvrn v takovém uvažování je ostatně nejčastější odpověď na námitku, že protagonisté Černobylu hovoří britskou angličtinou: „Lepší, než kdyby se pokoušeli mluvit s ruským přízvukem.“ Podle všeho je nemyslitelné, aby v televizním dramatu HBO vystupovali ruští a ukrajinští herci. Což je v době, kdy se západní, především mezinárodní anglickojazyčné stanice zaklínají diverzitou, úzkostlivě řeší reprezentaci menšin a dávají prostor genderově i etnicky rozmanitým hvězdám a showrunnerům, docela ironické.

Místo toho Černobyl přiživuje studenoválečné střety mezi oběma stranami. Rusové prý plánují odvetu, v jejich vlastním seriálu způsobí havárii americký záškodník. My se tomu smějeme, označujeme to za sovětskou propagandu a o „našem“ Černobylu mluvíme jako o „pravdivém“ a „autentickém.“

Ona proklamovaná autenticita má nicméně své jasně dané meze. A přestože bychom mohli autenticitu chápat primárně jako faktickou přesnost a věrohodnost, ve skutečnosti jde v byznysu s prestižní televizí o mnohem složitější a abstraktnější koncept. To, co pomáhá dramatizaci černobylských událostí veleúspěšně prodávat, je zároveň fantazie – představa, která je natolik svůdná, že ji dychtivě přijalo nejen publikum seriálu, ale ke zvýšení čtenosti, poslechovosti a sledovanosti ji okamžitě začala vytěžovat i nejrůznější média. Z čeho se tato fantazie skládá?

Obecněji vzato se jedná o fascinaci jadernou katastrofou a jejími strašlivými následky, jež mění původně životem překypující místa ve zpustošenou radioaktivní zónu s vybydlenými rozpadlými budovami a zmutovanými tvory. S bývalými sovětskými zeměmi si tato tajuplná nebezpečná místa západní publikum zautomatizovaně spojuje také díky úspěšné stalkerovské audiovizi (slavné dílo Andreje Tarkovského i akční videoherní série). Samotný Černobyl a jeho okolí se navíc v posledních letech stal vyhledávanou destinací pro takzvanou katastrofickou turistiku, což je trend, který v návaznosti na hitovou minisérii okamžitě zesílil. Utkvělá, tak trochu stereotypní představa východoevropské lokality jako pochmurného, rozbořeného, lehce postapokalyptického místa se zkrátka snadno vyváží ven. A že o tom v HBO dobře vědí, mimo jiné ilustruje česká krimisérie Pustina, která takové „autenticky“ zdevastované místo vytvořila z okolí mostecké hnědouhelné pánve.

Druhá zásadní ingredience této fantazie je zřetelněji politická. Havárie Černobylu v mnohém symbolizuje pád celého Sovětského svazu, na což také výslovně upozorňují závěrečné titulky minisérie a za autora tohoto přirovnání označují tehdejšího ruského prezidenta Michajla Gorbačova. Samotné rozhodnutí západních tvůrců adaptovat černobylské události v sobě přitom obsahuje jistou dávku kulturního kolonialismu či nadřazenosti. Nejen že jsme nad vámi vyhráli studenou válku, ale teď ještě o emblému vaší prohry uděláme seriál, navíc lépe a autentičtěji, než jak to dokážete vy. Jak konkrétně se tyto široce sdílené, často ideologicky nabité představy propisují do samotné minisérie?

Vítězství pohádkové pravdy a lži

Zvolená vypravěčská taktika, která diváky provází Černobylem coby setrvale se rozšiřujícím tematickým parkem, si vybírá oběti hlavně na postavách a jejich vykreslení. Nejen vedlejší figury, ale i hlavní protagonisté hrají jednostrunné předvídatelné party, které převážně podléhají melodramatické logice viníků a obětí. S výjimkou politika Borise Ščerbiny, který se při černobylské misi záhy stává Legasovovým spřízněncem a parťákem, tvoří vedení strany i elektrárny od sebe nerozeznatelnou směs mocenské arogance, slabošství a nekompetence. Osudy „obyčejných“ lidí se soustřeďují do protivně modelového páru hasiče a jeho čerstvě těhotné manželky, skrze který minisérie přibližuje i odpudivé fatální účinky silného radioaktivního záření. A mezi tím vším se pohybuje hrstka zasvěcených vědců, kteří jako jediní dokáží prohlédnout oficiální nepravdy, navrhnout správná řešení a vzdorovat tlakům shora.

Dramatická topornost dosahuje svého vrcholu během závěrečného soudního zúčtování, kdy zároveň v prostřizích sledujeme, co všechno se vlastně uvnitř elektrárny odehrávalo těsně před neštěstím. Černobyl v těchto scénách úmorně kolísá mezi názornou fyzikální přednáškou a teatrálními výstupy, jež doprovází ostentantivní pokašlávání nakažených účastníků tragédie. Tvůrcům nelze upřít, že přístupným stylem zpopularizovali některé málo známé okolnosti černobylské katastrofy. Vedle drásavých, nepříjemně povědomých výjevů z evakuovaných panelákových prostranství se však dokázali opřít jen o zploštělé archetypy individuálního a skupinového zla a morálně čistého dobra, jež tváří v tvář zkorumpovanému systému musí za své odvážné činy pykat. V takto vyhraněné vizi nezbylo téměř žádné místo na vrstevnatý portrét rozpolcených individualit ani více odstíněné procedurální pojednání o řetězci tehdejších složitých rozhodnutí. Minisérie oproti tomu nadbíhá všeobecně sdílené, lehce karikaturní představě o vnitřně prožraných útrobách kolabujícího sovětského impéria, u níž nezbývá než prostě konstatovat, že „takhle to tehdy bylo.“

Zjednodušující vyznění minisérie přitom nesouvisí jen s její dějovou melodramatičností. Stejně tak problematické je, s jakým „poselstvím“ autoři přichází. Střet mezi hrdinnými vědci-mučedníky a prohnilým komunistickým aparátem se ve finále překlápí v pohádkový souboj pravdy a lži. Přičemž věda má být tím, co odhaluje pravdu a co stojí v protikladu ke lživé politické ideologii. Úskalím takového zidealizovaného vidění světa ale je, že i věda se v tu chvíli stává svým způsobem ideologií – něčím, co představuje absolutní morální hodnotu. Dá se přitom namítnout, že zestručnit úlohu vědy na „odhalování pravdy“ je nebezpečně reduktivní – její úlohou je mnohem spíše neutuchající kritický přístup ke všemu, co považujeme za předem jasně dané. Což je shodou okolností něco, co Černobylu schází.

Pomýlenost tvůrců – především showrunnera Craiga Mazina – i některých mediálních komentářů nakonec ilustruje i to, jak poselství seriálu roubují na současnou politickou krizi. Vést paralelu mezi zatajovací propagandistickou praxí sovětské garnitury a mlživým překrucováním informací v éře trumpovských Spojených států a dalších populistických lídrů dneška je znovu přinejmenším zkreslující. Jestliže v bipolárním, přehledně uspořádaném světě druhé poloviny 80. let bylo možné vcelku jasně rozlišovat mezi oficiálními, účelově překroucenými prohlášeními a utajovanými skutečnostmi, v současném postfaktickém mediálním klimatu se hranice mezi jakkoli „pravdivými“ fakty a účelově relativizujícími manipulacemi nerozlišitelně rozplývá. Viděno touto optikou Černobyl není moderní kritickou reflexí tehdejších ideologických pravidel – naopak je myšlenkově konzervativním počinem uvězněným v naivní rétorice pravdy a lži, dílem nostalgicky se ohlížejícím za čitelnými časy studenoválečné éry, pomníkovým sarkofágem z mramoru.

Přečteno 1624x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.3 /30

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #125

#125

říjen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY televize

Černobyl / Sarkofág z mramoru

Russian Doll / Spirála jedovatých návyků

Rédl / Rédl nesmí z kola ven

Ostré předměty / Jehly v sametu

The Terror / Porcování odpovědnosti a morálky

Mozaika / Vyber si svého hrdinu

Dabing Street / Dejvické šero ve studiu ZERO

Další sezona podivností / Stranger Things 2


DALŠÍ Z RUBRIKY

Damien Chazelle svůj příští film zasadí do Hollywoodu 20. let

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

Paul Schrader chystá film o moderním Vilému Tellovi z casina

Dvacátá Mezipatra proběhnou v proudu změn

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Vyprávět a pak zničit / Rozhovor s Denisem Côtém

Českou radost na Ji.hlavě vyhrál dokumentární portrét Sólo

Editorial 125: Rumunská nová vlna


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Golem v Paříži / Synonyma

Filmy bez kofeinu / Hlavní soutěž 54. MFF Karlovy Vary

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

KVIFF: Film Až přijde oheň ukazuje děsivou krásu živlů

KVIFF: Čínský Portrét mozaikou patří k vrcholům soutěže


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (814) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (742) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (244) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)