Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Filmy bez kofeinu / Hlavní soutěž 54. MFF Karlovy Vary

Filmy bez kofeinu / Hlavní soutěž 54. MFF Karlovy Vary

report / festival / Ondřej Pavlík / 27. 8. 2019

Karlovarská filmová přehlídka tradičně tvoří jakýsi most mezi Východem a Západem. Je předsunutou základnou bývalého východního bloku, kde filmaři z postkomunistických, balkánských i blízkovýchodních zemí získávají dobrou šanci prorazit dál, mimo hranice svého regionu. Ze soutěžní části karlovarského programu se tato profilace otiskuje především do vedlejší sekce Na východ od Západu výhradně určené debutovým či druhým filmům ze zmíněných oblastí. Nesoutěžně tu zahraniční novináři objevují (nebo si znovu připomínají) restaurované československé klasiky a spolu s domácími cinefily si doplňují, co nestihli vidět krátce předtím v Cannes či v Berlíně. Je však otázkou, jakou funkci v tom všem plní hlavní soutěž. Jestli stěžejní sekce festivalu tvoří pevnou páteř celého východo-západního mostu, nebo zda má mít jiný účel. Letošní ročník ukázal, že tato otázka zůstává bez jasné odpovědi. Soutěž je nadále místem, kde Karlovy Vary složitě hledají osobitou tvář.

Z jedné strany je zřejmé, že Karlovy Vary coby mezinárodní festival kategorie A nechtějí být dramaturgicky provinční. Jak pořadatelé sami uvedli v tiskové zprávě, letošní soutěžní výběr byl „nebývale geograficky rozmanitý“. Dva filmy pocházely z Asie, filipínská Óda na nicotu a čínský Portrét mozaikou. Jeden se v Asii – konkrétně ve Vietnamu – odehrával, ale vznikl v britské produkci. Z amerického Sundance sem přeplavalo dobové drama Ke hvězdám. Latinskoamerickou tvorbu zastupovala chilsko-argentinská road movie Muž budoucnosti. Několik filmů bylo západoevropských: německá Lara, španělská Srpnová madona, belgický Patrick. A zbylé čtyři snímky odpovídaly tradičnímu zeměpisnému fokusu Karlových Varů: bulharský Otec, slovensko-české drama Budiž světlo, slovinská Nevlastní sestra a turecké Maličkosti.

Kosmopolitní ráz hlavních soutěžních sekcí je na větších filmových přehlídkách nepsaným pravidlem. Tím spíš v současném globalizovaném prostředí, kdy autoři z méně rozvinutých kinematografií často natáčejí v koprodukci s evropskými státy, nebo je dokonce přímo podporují různé festivalové fondy či fóra. Národnostní rozmanitost však zřídka bývá cílem sama o sobě. Obvykle ji doplňují další dramaturgické záměry a cíle, jež mnohem konkrétněji tvarují výsledný profil festivalu. Cannes prezentuje velké světové auteury a snaží se pěstovat auteury nové. Berlinale přidává akcent na společensko-politický přesah a genderové zastoupení. Když se pak přesuneme k festivalům, které mají svou velikostí a významem blíže Karlovým Varům: švýcarské Locarno soutěž pojímá jako přehlídku náročnějších cinefilních kusů, zatímco nizozemský Rotterdam dává prostor inovativní, dravé, byť třeba lehce neučesané tvorbě začínajících filmařů.

Karlovy Vary obdobné, alespoň volně vykolíkované zaměření postrádají. Je sympatické, že dramaturgové odolávají pokušení po vzoru festivalu v San Sebastianu zahušťovat soutěžní výběr prestižními tituly, které si již světovou premiéru odbyly na některé z významnějších přehlídek. Karlovarská soutěž se tak až na mimořádné případy vyhýbá nápadným nevyváženostem, ale zato směřuje k druhému nežádoucímu extrému: bezvýraznosti a zaměnitelnosti. A protože tento rok scházel podobný buldozer v podstatě světové kvality, jakým byl loni snímek „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ režiséra Radua Judea, nebo polarizující zjevení typu Domestiku či formálně vyhraněného Křižáčka, byla jednotvárnost soutěže znát palčivěji než jindy. Poctivé sledování všech dvanácti snímků mnohdy připomínalo nízkokalorickou cinefilní dietu. Filmy jako by byly více méně bez kofeinu či jiné, aspoň lehce návykové látky – osolené a opepřené tak akorát, bez originální úpravy či překvapující příchuti. Úvahy nad tím, proč některé snímky figurují v soutěži, proto nevyhnutelně naváděly směrem k jejich regionální příslušnosti: něco málo asijského, jihoamerického a jako vždy jeden film z USA, od všeho trochu.

Bez kapitálního úlovku typu loňských Barbarů, kteří filmografii předního rumunského režiséra rozšířili o další silné dílo, karlovarská soutěž opět podlehla syndromu „slabšího filmu výrazného tvůrce“. Vůbec nejlépe tento syndrom vystihoval snímek, který nakonec celkem překvapivě získal nejvyšší trofej Křišťálový glóbus: Otec autorské dvojice Petar Valčanov a Kristina Grozeva. Bulharští tvůrci si ve světě udělali jméno hlavně s minulým filmem Sláva, jízlivou satirou o koktavém ajznboňákovi a ztracených hodinkách, která na festivalech posbírala řadu cen. Premiéra jejich novinky v karlovarské soutěži proto představovala dramaturgický úspěch. Jenže Otec očekáváním nedostál. Ve srovnání s předchozími počiny režisérského dua nebyl tak naléhavý, průrazný ani komplexní. Drama soustředěné na komplikovaný vztah čerstvě ovdovělého, trochu bláznivého Vasila a jeho uťáplého syna Pavla nefungovalo na osobní ani na společensko-kritické rovině. V paměti zůstaly okamžiky a scény (podařený komediální výstup na policejní stanici, chvíle sblížení v psychiatrické léčebně), film jako celek tolik ne.

S tím souvisí druhý příznačný motiv, kterého si ve svém ohlédnutí za karlovarskou přehlídkou všiml i magazín The Playlist. Festivalové příspěvky východoevropských tvůrců se zacyklily v povědomých schématech: rodiny jsou v těchto filmech zásadně poruchové a instituce (policie, církev, soudy) vždy zkorumpované. S kombinací obojího vyrukoval slovensko-český snímek Budiž světlo režiséra Marka Škopa. Drama dotýkající se vzestupu paramilitantních skupin na slovenském venkově dle očekávání bodovalo v mužské herecké kategorii. Bodrý gastarbeiter Milan v podání Milana Ondríka z filmu viditelně vyčníval. Jako machistický, a přitom měkkosrdcatý otec od rodiny nepostrádal vrstvy ani potřebné charisma. Obdobná víceznačnost a smysl pro nuanci naopak scházela, jakmile mělo dojít na obecnější komentář radikalizující se slovenské společnosti. Ve snaze zachytit systemické prorůstání xenofobie a klerofašismu se snímek vyjadřoval uspěchaně a zkratkovitě. Pokrytecký farář se nebezpečně blížil karikatuře.

Pomineme-li filmy, jež nejen hodnotou výpovědi, ale i vypravěčsky a formálně kulhaly na obě nohy (především Monzun a Nevlastní sestra), byla letošní soutěž přehlídkou více méně solidních filmů. Tím nejsolidnějším ze všech byla německá Lara, zručně vygradované drama o zatrpklé perfekcionistické šedesátnici, kterou stejně tak perfekcionisticky ztvárnila Corinna Harfouch. Od přeceňovaného, novovlnně rozháraného debutu Sakra, kluku! režisér Jan Ole Gerster dospěl k sevřenému filmovému tvaru s jasným poselstvím („Nepřikládejte váhu tomu, jak vás hodnotí ostatní“), ovšem bez jakýchkoli překvapení či větší autorské kuráže.

Z podezřele stojatého soutěžního výběru mírně vyčnívaly pouze dva snímky. Srpnová madona Jonáse Trueby navazovala na známý vzorec rohmerovské konverzační komedie, lehkonohého artového subžánru o lidech, kteří se náhodně potkávají a klábosí spolu o životě, lásce nebo umění. Film chytře a subtilně pracoval zejména se světeckými motivy, jež se z madridských letních slavností jemně přelévaly do ústřední postavy bezprizorní ostýchavé třicátnice. Titul jako stvořený pro městské intelektuály dosáhl na cenu kritiků FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty.

S ostýchavou, byť hůře čitelnou hrdinkou přišel také čínský Portrét mozaikou, jenž patřil do téže producentské stáje jako čínský „festivalový zázrak“ Kaili blues. Poeticky zamžené drama nechtěného těhotenství a jeho traumatizujících následků představovalo v kontextu současného čínského filmu spíše uměřené dílo. Bylo však třeba ocenit, že se mladý tvůrce Čaj I-siang nebojí uvažovat konceptuálně – hrdinčinu krátkozrakost, stejně jako titulní mozaiku, zároveň uchopil jako dramaturgický i stylistický klíč. Film skepticky nahlížející na čínské úřady a státní instituce nezískal žádnou z cen, prý proto, že jej porota vyhodnotila jako prorežimní.

O tom, proč je karlovarská soutěž taková, jaká je, možná nakonec nejlépe vypovídají filmy, které do ní zařazené nebyly. Stranou soutěžních sekcí letos festival promítal i dva české snímky, seniorskou revenge komedii/drama Staříci Martina Duška a Ondřeje Provazníka a „bytový film“ Karel, já a ty Bohdana Karáska. Zejména Karáskův snímek představoval takřka podomácku a stranou grantových komisí vyrobený útvar, který je však v našem prostředí absolutním zjevením – sice technicky nedokonalou, ale odzbrojujícím způsobem přirozenou, zralou a bystře odpozorovanou výpovědí o partnerských vztazích. Ač by na koleni zbastlený Karel, já a ty spíše aspiroval na uvedení ve vedlejší sekci Na východ od Západu, jeho mimosoutěžní umístění říká mnohé.

Zdá se, že než aby karlovarská soutěž odrážela skutečně lokální specifika a pokoušela se mezi ostatními přehlídkami vyniknout osobitou dramaturgií, snaží se vyhovět existujícím představám o tom, co by měl splňovat „festivalový film“. Tedy že by měl mít pokud možno etablovaného autora, silné producentské zázemí, obstojné řemeslné kvality, obecnou srozumitelnost, přesahové téma nebo alespoň nějaký trendy, byť ve výsledku zaměnitelný motiv, jakým letos byly neústrojně zapojené queer linie ve filmech Monzun, Patrick a Ke hvězdám. Porušování tohoto bezpečného souboru pravidel může v budoucnu představovat jednu z cest hledání rozpoznatelné identity pro hlavní soutěž festivalu.

54. MFF Karlovy Vary, 28. 6.–6. 7. 2019

Přečteno 456x

Článek vyšel v časopise Cinepur #124, srpen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3 /2

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY report

Filmy bez kofeinu / Hlavní soutěž 54. MFF Karlovy Vary

Ve jménu anidoku / Anifilm

Adieu, monsieur Kosslick / 69. Berlinale

Naše časy se mění / 75. MFF Benátky

Barbaři uprostřed žánrové a geografické směsice / Hlavní soutěž MFF Karlovy Vary

Schodiště hvězdných událostí, objevů a obav / Cannes 2018

Lepší zůstat vně / Berlinale 2018

Skoro jako hraný film / IDFA 2017


DALŠÍ Z RUBRIKY festival

MFF Benátky: Extáze pro český film

Nevyzpytatelné rituály / MFF Karlovy Vary

KVIFF: Film Až přijde oheň ukazuje děsivou krásu živlů

KVIFF: Čínský Portrét mozaikou patří k vrcholům soutěže

KVIFF: Bulharský soutěžní film Otec není žádná Sláva

KVIFF: Škop volá Budiž světlo, ale zůstává v bezpečném šeru

10 filmových tipů z programu Karlových Varů

Ve jménu anidoku / Anifilm


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

KVIFF: Film Až přijde oheň ukazuje děsivou krásu živlů

KVIFF: Čínský Portrét mozaikou patří k vrcholům soutěže

KVIFF: Bulharský soutěžní film Otec není žádná Sláva

KVIFF: Škop volá Budiž světlo, ale zůstává v bezpečném šeru


RUBRIKY

anketa (24) / český film (83) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (99) / fenomén (73) / festival (87) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (118) / komiks (10) / kritika (813) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (730) / objev (3) / pojem (36) / portrét (12) / profil (106) / reflexe (24) / report (111) / rozhovor (161) / scénář (4) / soundtrack (46) / téma (905) / televize (104) / tisková zpráva (1) / událost týdne (239) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (63) / web (42) / zoom (158)

Cinepur #124 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #124, srpen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Viděno devíti / Tarantinova filmografie pod drobnohledem (Redakce, téma)

Nevyzpytatelné rituály / MFF Karlovy Vary (Antonín Tesař, report)

Výpravy na území nikoho / Rozhovor s režisérem Peterem Stricklandem (Antonín Tesař, rozhovor)

Karolína Davidová / Zájem nebude jen tak (Eliška Děcká, profil)

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva (Tomáš Gruntorád, kritika)

Přesčas v továrně na sny / Tenkrát v Hollywoodu a filmová metafikce (Jindřiška Bláhová, téma)

+ více...