Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

Ingimundur staví dům / Bílý bílý den

kritika / Janis Prášil / 10. 9. 2019

Stoicky realistické drama Bílý bílý den obohacuje příběh o truchlení nad smrtí milované osoby o prvky kriminálního dramatu a thrilleru. Islandský režisér Hlynur Pálmason však ve svém druhém celovečerním snímku místo zápletky a žánrových postupů klade důraz především na lidské nitro. Stejně jako v debutu Zimní bratři využívá pnutí mezi racionálním a iracionálním. Objevuje mysteriózní svět potlačených pudů a nevědomých procesů, které rozpoutávají hlubokou existenciální krizi hlavního hrdiny.

Stárnoucí policista Ingimundur čelí po tragické události návalu protichůdných pocitů. Lomcuje s ním láska a stesk po zesnulé manželce, nenávist k jejímu milenci i strach z vlastní smrtelnosti. Jeho vnitřní stavy nevědomky zrcadlí osmiletá vnučka Salka, jež představuje citlivý radar toho, jak se muž propadá do vnitřního chaosu. Životní krize zavede Ingimundura až k bytostně existenciální otázce vlastní identity. Je schopen definovat své vlastní já podle jména, pohlaví, zaměstnání nebo rodinného statusu, ale přesto se cítí ztracen. Naráží na mantinely společenských a biologických kategorií a poznává, že lidské nitro stojí na střetu racionálních a iracionálních sil.

Obrazový ekvivalent tohoto střetu Pálmason nalezl ve své fotografické sérii A White Day, kterou pořídil během sněhových bouří. Všiml si, jak známé objekty v záplavě bílé tmy ztrácejí zřetelné obrysy, opouštějí racionální svět a vstupují do světa imaginárního, kde se stávají něčím novým. Vizuální motiv mizení a objevování poukazuje na vnitřní vesmír postavy, který je nejdříve pouze tušený, postupně se však začíná rýsovat i navenek. Výjimečnou úlohu v tomto ohledu hraje islandská krajina, jejíž potenciál využil již Fridrik Thór Fridriksson. Ve svém dramatu Děti přírody povýšil mlhavou pustinu na magické místo setkání lidí a andělů, života a smrti. Pálmason na rozdíl od Fridrikssona nepracuje s krajinou spirituální, ale psychologickou. Mystický Island u něj neznázorňuje věci mezi nebem a zemí, ale krajinu mysli, v níž se zhmotňují lidské úzkosti a obsese.

Kameramanka Zimních bratrů Maria von Hausswolff v Bílém bílém dni propůjčuje krajině a předmětům aspekty lidského světa. Dům, který Ingimundur obsesivně rekonstruuje, tvoří tichou dominantu záběrů, pořízených v různých ročních obdobích. Uhrančivá časosběrná sekvence ukazuje, jak se z domova stává dusivé vězení, které symbolizuje frustraci postavy. Podobně „ožívají“ i další předměty, jako auto, řeka nebo tunel, když poukazují na to, že se Ingimundur pohybuje nejen ve vnějším světě, ale i v mystickém prostoru mezi životem a smrtí.

Pálmason tyto vizuální motivy stylisticky akcentuje podobně jako Andrej Tarkovskij jízdu Tokiem nebo dům uprostřed moře v Solaris. Odpoutává je od postav a příběhu a věnuje jim neobvykle velký prostor. Maria von Hausswolff například snímá kámen, jak padá z okraje vozovky, řítí se ze srázu, naráží na vodní hadinu a dopadá na mořské dno. Tato zdánlivě samoúčelná sekvence nemá z hlediska kauzality žádnou váhu, poukazuje však na druhou vrstvu fikčního světa. V té kámen zastupuje iracionální sílu, jež v podobě náhody nebo osudu ovládá lidské životy.

Podle Pálmasona musí být v příběhu vždy něco nevyřčeného. Tvůrce proto nechává symbolickou rovinu důsledně plynout pod povrchem. Čtvrtou stěnu mezi pomyslným hledištěm a jevištěm zboří pouze jednou, když se podobně jako v Zimních bratrech před kamerou vystřídají všechny postavy hledící přímo na diváka. Kromě této interpretačně otevřené sekvence však zůstává Bílý bílý den v prvé řadě popisně realistickým dílem s jednoduchou zápletkou, vše co se v něm děje, vychází z psychického stavu postavy. Snímek svou působivost čerpá především z tušené mysteriózní vrstvy, jejíž přítomnost v konfrontaci s viditelným světem vytváří neustálé podpovrchové napětí a vnáší nové významy. Díky ní se v magických kulisách islandské krajiny odkrývá Ingimundurovo skutečné já, definované animálními pudy a existenciální úzkostí.

Bílý bílý den (Hvítur hvítur dagur, Island, Dánsko, Švédsko , 2019, IMDb)
Režie a scénář: Hlynur Pálmason, kamera: Maria von Hausswolff, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Edmund Finnis, hrají: Ingvar Sigurðsson, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Hilmir Snær Guðnason, Sara Dögg Ásgeirsdóttir, Elma Stefanía Ágústsdóttir ad., 109 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 25. 7. 2019).

Bílý bílý den (Hvítur hvítur dagur, Island, Dánsko, Švédsko , 2019, IMDb)
Režie a scénář: Hlynur Pálmason, kamera: Maria von Hausswolff, střih: Julius Krebs Damsbo, hudba: Edmund Finnis, hrají: Ingvar Sigurðsson, Ída Mekkín Hlynsdóttir, Hilmir Snær Guðnason, Sara Dögg Ásgeirsdóttir, Elma Stefanía Ágústsdóttir ad., 109 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 25. 7. 2019).

Přečteno 451x

Článek vyšel v časopise Cinepur #124, srpen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Bílý bílý den

****  ČTENÁŘI (3.3)

Ohodnoťte film na Cinepur.cz


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #126

#126

prosinec 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Král strašidelného údolí / Lví král

Větší šachovnice, slabší figurky / Takové krásné šaty

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Born To Be Wild / Narušitel systému

Harry Callahan antikomunismu / Staříci

Příliš ostré světlo / Budiž světlo

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice


DALŠÍ Z RUBRIKY

Na Slovensku vzniká autorský hororový film Matka noci

Úvod k tématu: Netflix

Editorial 126 / Netflix

Big (not) in Japan / Anime na Netflixu

Algoritmický výběr druhů / Netflix a dokumentární film

(Para)normální trauma / Dům na kopci a Mike Flanagan v hororové tvorbě Netflixu

Kolonizátor, nebo adoptivní rodič? / Supertelevize jako značková identita Netflixu

Všichni proti všem / Situace na současném streamingovém trhu


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life

Soumrak superhrdinů / Skleněný

Smrt metanarativu a vítězství patologie / Jack staví dům

Filozofie prázdnoty / Climax

IMAX spiritualita / Cesta času


RUBRIKY

anketa (24) / český film (86) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (100) / fenomén (73) / festival (88) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (119) / komiks (10) / kritika (823) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (745) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (112) / rozhovor (163) / scénář (4) / soundtrack (47) / téma (912) / televize (106) / tisková zpráva (1) / událost týdne (247) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (64) / web (42) / zoom (159)

Cinepur #124 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #124, srpen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

Sebereflexivní pionýr / Poslední večery na Zemi (Ondřej Pavlík, kritika)

Hildur Guðnadóttir a seriál Černobyl (Jiří Špičák, soundtrack)

Padlí andělé mužské prostituce / Zatoulaný (Viktor Palák, kritika)

Nevyzpytatelné rituály / MFF Karlovy Vary (Antonín Tesař, report)

Úvod k tématu: Tarantino (Lukáš Skupa, téma)

Cinefilie pro každého / Quentin Tarantino jako autor (Antonín Tesař, téma)

+ více...