Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Stoicky realistické drama Bílý bílý den obohacuje příběh o truchlení nad smrtí milované osoby o prvky kriminálního dramatu a thrilleru. Islandský režisér Hlynur Pálmason však ve svém druhém celovečerním snímku místo zápletky a žánrových postupů klade důraz především na lidské nitro. Stejně jako v debutu Zimní bratři využívá pnutí mezi racionálním a iracionálním. Objevuje mysteriózní svět potlačených pudů a nevědomých procesů, které rozpoutávají hlubokou existenciální krizi hlavního hrdiny.

Stárnoucí policista Ingimundur čelí po tragické události návalu protichůdných pocitů. Lomcuje s ním láska a stesk po zesnulé manželce, nenávist k jejímu milenci i strach z vlastní smrtelnosti. Jeho vnitřní stavy nevědomky zrcadlí osmiletá vnučka Salka, jež představuje citlivý radar toho, jak se muž propadá do vnitřního chaosu. Životní krize zavede Ingimundura až k bytostně existenciální otázce vlastní identity. Je schopen definovat své vlastní já podle jména, pohlaví, zaměstnání nebo rodinného statusu, ale přesto se cítí ztracen. Naráží na mantinely společenských a biologických kategorií a poznává, že lidské nitro stojí na střetu racionálních a iracionálních sil.

Obrazový ekvivalent tohoto střetu Pálmason nalezl ve své fotografické sérii A White Day, kterou pořídil během sněhových bouří. Všiml si, jak známé objekty v záplavě bílé tmy ztrácejí zřetelné obrysy, opouštějí racionální svět a vstupují do světa imaginárního, kde se stávají něčím novým. Vizuální motiv mizení a objevování poukazuje na vnitřní vesmír postavy, který je nejdříve pouze tušený, postupně se však začíná rýsovat i navenek. Výjimečnou úlohu v tomto ohledu hraje islandská krajina, jejíž potenciál využil již Fridrik Thór Fridriksson. Ve svém dramatu Děti přírody povýšil mlhavou pustinu na magické místo setkání lidí a andělů, života a smrti. Pálmason na rozdíl od Fridrikssona nepracuje s krajinou spirituální, ale psychologickou. Mystický Island u něj neznázorňuje věci mezi nebem a zemí, ale krajinu mysli, v níž se zhmotňují lidské úzkosti a obsese.

Kameramanka Zimních bratrů Maria von Hausswolff v Bílém bílém dni propůjčuje krajině a předmětům aspekty lidského světa. Dům, který Ingimundur obsesivně rekonstruuje, tvoří tichou dominantu záběrů, pořízených v různých ročních obdobích. Uhrančivá časosběrná sekvence ukazuje, jak se z domova stává dusivé vězení, které symbolizuje frustraci postavy. Podobně „ožívají“ i další předměty, jako auto, řeka nebo tunel, když poukazují na to, že se Ingimundur pohybuje nejen ve vnějším světě, ale i v mystickém prostoru mezi životem a smrtí.

Pálmason tyto vizuální motivy stylisticky akcentuje podobně jako Andrej Tarkovskij jízdu Tokiem nebo dům uprostřed moře v Solaris. Odpoutává je od postav a příběhu a věnuje jim neobvykle velký prostor. Maria von Hausswolff například snímá kámen, jak padá z okraje vozovky, řítí se ze srázu, naráží na vodní hadinu a dopadá na mořské dno. Tato zdánlivě samoúčelná sekvence nemá z hlediska kauzality žádnou váhu, poukazuje však na druhou vrstvu fikčního světa. V té kámen zastupuje iracionální sílu, jež v podobě náhody nebo osudu ovládá lidské životy.

Podle Pálmasona musí být v příběhu vždy něco nevyřčeného. Tvůrce proto nechává symbolickou rovinu důsledně plynout pod povrchem. Čtvrtou stěnu mezi pomyslným hledištěm a jevištěm zboří pouze jednou, když se podobně jako v Zimních bratrech před kamerou vystřídají všechny postavy hledící přímo na diváka. Kromě této interpretačně otevřené sekvence však zůstává Bílý bílý den v prvé řadě popisně realistickým dílem s jednoduchou zápletkou, vše co se v něm děje, vychází z psychického stavu postavy. Snímek svou působivost čerpá především z tušené mysteriózní vrstvy, jejíž přítomnost v konfrontaci s viditelným světem vytváří neustálé podpovrchové napětí a vnáší nové významy. Díky ní se v magických kulisách islandské krajiny odkrývá Ingimundurovo skutečné já, definované animálními pudy a existenciální úzkostí.