Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Už zveřejnění programu jednotlivých soutěžních (ale i nesoutěžních) sekcí letošního filmového festivalu v Benátkách s sebou přineslo vzrušenou debatu o jednoznačně nevyrovnaném poměru snímků vzhledem k pohlaví jejich autora či autorky. Pro kontext: v rámci hlavní soutěže jsou z jednadvaceti filmů pouze dva režírované ženou (9.5%), ve vedlejší sekci Horizonty je poměr 21% a v sekci Sconfini jde o 12,5%. Benátky se tak oproti ostatním evropským festivalům ocitají na poslední příčce genderové vyváženosti (v případě hlavní soutěže Cannes byl podíl ženských režisérek 19% a v případě Berlinale dokonce 40%). Někteří novináři tuto situaci vtipně komentují, že oproti předchozím dvěma letům se počet režisérek v hlavní soutěži zdvojnásobil. V letech 2017 byla jedinou ženskou účastnicí Vivian Qu s filmem Angels Wear White a v roce 2018 šlo o Jennifer Kent a její film The Nightingale. Ředitel festivalu Alberto Barbera sice loni podepsal výzvu 50/50 by 2020, ale na druhou stranu zcela odmítá genderové kvóty pro selekci do hlavní soutěže.

O to větší pozornost se letos dostalo snímkům The Perfect Candidate od Haifay Al-Mansour ze Saudské Arábie a Babyteeth původem australské režisérky Shannon Murphy. Zatímco první zmíněná se ve filmovém světě již etablovala (na svém kontě má i nominaci na cenu BAFTA z roku 2014 za film Wadjda), pro Murphy jsou letošní Benátky po několika seriálech a krátkých formátech iniciačním vstupem do celovečerního filmu. Stejně tak jde o debut scenáristky Rity Kalnejais.

Snímek Babyteeth si hned po novinářské projekci, která se konala až v druhé polovině festivalu a také po uvedení všech "zvučných" jmen, získal titul černého koně. Příběh dospívající dívky prožívající svou první lásku, která má však kvůli vážnému onemocnění být zároveň i její poslední, vyniká především díky přirozeným hereckým výkonům (převážně hlavní představitelky Elizy Scanlen, známé například ze seriálu Ostré předměty, a jejím rodičům v podání Bena Mendelsohna a Essie Davis) a jemnocitným humorem doprovázejícím jinak tragický příběh. Murphy se daří udržet příběh v mezích, které navzdory tématu nikdy nepřejdou do klišé. A naopak, většina potenciálně „sladkobolných” situací je vyřešena originálně a vtipně. Kromě herectví se ale film opírá o skvělý soundtrack, sahající od komorních klavírních skladeb až k reggae a o sebejistý vizuální styl, který Murphy zakládá především na práci se světlem a na rámování postav v kompozici. Babyteeth jsou zcela suverénním debutem, který zasluhuje větší porci pozornosti, než jen jako procentuální číslo v debatě o genderové vyrovnanosti soutěže.