Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nejstarší filmový festival na světě – a stále jeden z nejprestižnějších – loni pobouřil své kritiky především přítomností filmů z produkce společnosti Netlix v hlavní soutěži. Letos už byl v Benátkách tento „prohřešek“ brán s klidem, vody nejen kolem Lida totiž rozvířily jiné události a témata.

Zaprvé to byl staronový problém s nedostatečným zastoupením režisérek v hlavní soutěži. Zatímco loni to byla pouze jedna, letos „už“ dvě z jedenadvaceti… Za fatální genderovou nevyváženost je ředitel festivalu Alberto Barbera kritizován už dlouho, ale zdá se, že u něj italská maskulinní bohorovnost stále převažuje nad obavami z kritiků. Problém je podle něj jednoduchý – dobrých žen režisérek prostě není tolik jako mužů. Naděje, že by se jako představitel jednoho z nejváženějších festivalů mohl pokusit nějak tuto situaci řešit či se k ní postavit o něco konstruktivněji, jsou zřejmě plané. Jiným festivalům se to přesto daří – například v Cannes letos soutěžilo 21 procent žen, v Berlíně 40 procent a v americkém Sundance dokonce 46 procent žen. Na Lidu se ale promítaly v hlavní soutěži pouze dva filmy, u nichž na režisérské židli seděla žena: The Perfect Candidate první saúdskoarabské režisérky Haifaa al-Mansour (v roce 2012 debutovala úspěšně snímkem Wadjda) a snímek Babyteeth o těžce nemocné teenagerce, která se poprvé zamiluje, Australanky Shannon Murphy. Film si vysloužil převážně pozitivní kritiky. Například časopis Variety jej zhodnotil jako „ďábelsky převrácenou a v některých momentech nesmírně dojemnou variaci na familiární témata filmů o dospívání“.

Další kontroverzi vyvolalo zařazení snímku Romana Polanského Žaluji do soutěže. Zejména řady amerického tisku se pohoršovaly kvůli režisérově půl století starému obvinění ze znásilnění. Barbera jen přilil olej do ohně, když Polanského obhajoval přirovnáním ke Caravaggiovi – geniálním umělci, který měl na svědomí vraždu. „Měli bychom rozlišovat mezi umělcem a člověkem,“ citoval ředitele festivalu Hollywood Reporter. Kromě Polanského, kterého loni Americká akademie pod vlivem hnutí #MeToo vyloučila ze svých řad, vzbudil polemiku také Nate Parker, rovněž obviněný ze znásilnění, jehož film American Skin nakonec dokonce vyhrál sekci Venice Sconfini.

Výhru, dokonce tu nejvyšší, měl na dosah i Polanski, který za své spíše deskriptivní, přesto nejen svou precizností působivé zpracování Dreyfusovy aféry nakonec získal Stříbrného lva neboli cenu poroty. Předsedkyně jury Lucrecia Martel si zřejmě vzala k srdci Barberova slova o rozlišení umělce a člověka – na úvodní tiskové konferenci totiž prohlásila, že na premiéru Polanského filmu vůbec nepřijde.

Polanski, jehož film Žaluji byl vůbec nejvýše hodnocený zahraničními i italskými filmovými kritiky, musel nejvyšší příčku nakonec přenechat rivalovi útočícímu z druhého místa. A nebyl jím nikdo jiný než nepochybně budoucí hollywoodský blockbuster a jeden z nejočekávanějších filmů festivalu – nový Joker Todda Phillipse, jehož síla však stojí a padá s kongeniálním výkonem Joaquina Phoenixe v hlavní roli.

Scény z amerického života

Temná americká pohádka o psychopatickém šaškovi s diagnózou nekontrolovatelného smíchu, při němž tuhne krev v žilách, čerpá přiznanou inspiraci z takových klasických děl jako Scorseseho Taxikář, němého Muže, který se směje, a dle režisérových slov dokonce i z Přeletu nad kukaččím hnízdem Miloše Formana, který Phillips označil za jeden ze svých nejoblíbenějších filmů vůbec. Joker zdařile balancuje na pomezí civilnosti a noirově potemnělé stylizace, a především díky Phoenixovi není těžké nechat se strhnout. Jeho problémem je však teze stojící nad příběhem, jakási poněkud pokřivená verze amerického snu, v něm i „malí a bezmocní“ dokážou vyvolat revoluci a postavit se utiskujícím mocným, jen když dostanou do ruky zbraň…

Stříbrný lev za režii putoval letos z Benátek do Stockholmu, kde si ho Roy Andersson může přidat ke Zlatému lvu za snímek Holub seděl na větvi a přemýšlel o životě (2014). Andersonova letošní groteskní variace na téma směšnosti a absurdnosti lidské existence nese název O nekonečnosti (Om det oändliga) a opět přináší jak jeho typický humor, tak do šeda zbarvené tváře herců.

Těžko říci, proč v letošní benátské soutěži silně převažovala historická téma, příběhy podle skutečných událostí či knižní adaptace. Angažované anebo umělecky radikální tituly chyběly téměř úplně a současnost tak zastupovala především rodinná dramata. Tím nejsilnějším bylo Marriage Story Noaha Baumbacha, láskyplný i otevřeně upřímný popis rozpadu jednoho vztahu, respektive rozvodu. Až banálně znějící zápletku, zpracovanou nesčetněkrát, dokázal Baumbach podat bez klišé či opakování. Příběh o tom, jak se dva stále se milující lidé musejí rozejít, protože kromě potřeby lásky mají oba i potřebu seberealizace, upomene na (syrovější a více na dřeň jdoucí) Scény z manželského života Ingmara Bergmana. Nemá ale ambice s nimi soupeřit ani se srovnávat. Protože každý příběh je jedinečný, stejně jako je jedinečný každý člověk. Ve filmu v hlavních rolích excelují Scarlett Johansson a Adam Driver, ve vedlejších pak Laura Dern, Alan Alda či Ray Liotta.

Nelze nezmínit výjimečnou českou účast na letošním ročníku benátského festivalu. Nabarvené ptáče Václava Marhoula, jakkoli diskutabilní a kontroverzní, se díky zařazení do hlavní soutěže stalo nejviditelnějším českým hraným filmem posledních let. Bez kontroverze se už obešel další velký úspěch – Machatého přes osmdesát let stará Extase zvítězila v sekci Venezia Classici a přinesla tak triumf restaurátorskému týmu Národnímu filmovému archivu.

76. MFF Benátky, 28.8. – 7.9. 2019